Rusko si neochvějně kráčí pro vítězství na Donbasu, Biden dává ruce pryč od Ukrajiny

Američané nedodají Ukrajině raketomety. USA nepotřebují vítězství Ukrajiny a porážku Ruska, ale dlouhou válku při které Rusko bude stále krvácet. Na Ukrajincích jim vůbec nezáleží, ti jsou užiteční jen jako potrava pro děla

            Zprávu o tom, že Američané nedodají Ukrajincům raketomety jsem se dozvěděl od Medvěděvaa. Medvěděv byl štěstím bez sebe, zalykal se a breptal. Jeho zpráva mi udělala velkou radost, hlavně kvůli Olze.

            „Musím za Olgou do televize! Koupím ji růže!“ vykřikl jsem, když Medvěděv domluvil.

            Vím moc dobře, že Olga miluje růže. Každý den ji posílám velký pugét, ale dnes jsem se rozhodl, že je Olze doručím růže sám, když je už jasné, že Donbas bude brzy náš, ruský.

Koupil jsem tedy Olze velkou kytici, a běžel za ní hned do televize. Měl jsem štěstí. Olga zrovna nevysílala, seděla v šatně a spravovala si svůj make-up.

            „Dneska se mi nějak pořád drolí. Vidíš, tady se mi zase kousek odloupl a tady taky,“ ukazovala si Olga na svou milou tvář, aby nakonec řekla, „nedá si nic dělat, asi budu muset udělat nový. Pomůžeš mi?“

            „Milerád!“ přikývl jsem a už na nic nečekaje, vrazil jsem Olze do ruky obrovský pugét.

            „To je pro tebe, Olgo! Donbas je náš! Biden Ukrajincům raketomety nepošle,“ blahopřál jsem Olze k vítězství na Ukrajině.

            Olga se zapýřila.

            „Dostali strach. Plným právem! Naše reakce by byla hodně tvrdá. Naštěstí to pochopili, že s námi nejsou žerty, byla by z toho třetí světová válka, na naší stranu by se přidal celý svobodný svět,“ řekla Olga a radostně vykřikla, „jé, ty jsou krásné! Miluji růže! Připadám si Ala Pugačevova, nebo Maja Plisecka. Hned je dám do vázy. Tamhle je, napusť, prosím, do ní vodu!“

            Napustil jsem do vázy vodu a podal ji Olze.

            Když byly růže bezpečně ve váze, řekl jsem: „Kdepak, když se ruské armádě podaří shromáždit minimálně padesát děl na jeden kilometr frontové linie, tak je prostě neporazitelná. A to se na Donbasu povedlo. Už brzy bude osvobozený.“

            Slova o osvobození Donbasu přivedla Olgu do extáze!

            „O, svoboda, strašlivá svoboda! Už brzy ji na Donbase okusí. Její sladkost, její vášnivost. Snad je svoboda nezlomí. Svoboda, to je tady u nás v Rusku, jako úder palicí mezi oči. Škoda, že se toho nedožil Putin!“ zvolala Olga.

            „Cože, Putin je mrtvý?“ vytřeštil jsem na ni oči.

            Nechtělo se mi věřit, že je Putin opravdu mrtvý.

            Ale bylo to tak.

            „My všichni jsme už dávno mrtví. To, co vidíš, jsou jen naši dvojníci. I já jsem mrtvá, vypadla jsem z okna! Celé Rusko je mrtvé, protože taky vypadlo z okna!

Existuje už jen dvojník Ruska.

Ach bože, proč mi ten makeup, nechce dnes držet a za chvilku mi už přijdou do studia hosté!“ zvolala zoufale Olga, respektive dvojnice Olgy, když se jí i nový make up začal odlupovat.

Byl to opravdu vážný problém, ale já byl ještě trochu paf z toho, že Rusko je mrtvé, a místo něho hraje roli světové velmoci už jen jeho dvojník.

            „Takže Rusko už je dávno mrtvé, Ukrajinu napadl jeho dvojník, v jehož čele stojí dvojník Putina. A ty jsi jen dvojnice, a Lavrov taky, všichni,“ řekl jsem zamyšleně.

            „Jo, všichni. A já taky,“ řekla Olga a smutně dodala, „já si snad budu muset dát na obličej maltu, ta mi snad nebude opadávat.“

            A malta opravdu na tváři Olgy držela, když odcházela do televizního studia.

            Měli ale ti Američani zpekla štěstí, že si to rozmysleli s těmi raketomety, tihleti dvojníci jsou mnohem horší než ti, kteří jsou už dávno mrtví, tihleti dvojníci si nepotrpí na řečičky, běda, já už to dávno tušil!