Bambiliony pro manažerské zrůdy z ČEZu

Veřejné mínění je pobouřeno, plným právem, zrůdnými odměnami, kterými se obdařili členové představenstva ČEZu. Jenže ty jejich milióny jsou krvavé milióny!

            Jaké štěstí, že nejsem generálním ředitelem ČEZu!

            Nemohu vynachválit svůj osud, že mne ušetřil této potupy, blahořečím všem těm tajemným silám, které formují naše životy, že mne učinily pouhým pomocným dělníkem v jistém státním podniku, individuem, jehož plat není ani dvacet táců hrubého měsíčně!

            Tady před chvílí seděl, zmučený a trýzněný svým údělem, generální ředitel ČEZu.

            Tady před chvíli seděl a plakal nad svým osudem.

            „Já bídák, zase jsem vytvořil zisk! Miliardy zisku! Ale jak jsem je vytvořil? Tím, že jsem ožebračil vlastní národ! Co jsem to za člověka, řekněte mi, co jsem to za svini?“ naříkal srdceryvně generální ředitel ČEZu, ale pak se přece jen utišil a s nadějí v hlase se mne zeptal, „máte taky akcie ČEZu?

            Nakoupil jste si nějaké?“

            Bylo mi ho líto, ale lhát jsem mu nechtěl, a tak jsem řekl: „Nemám žádné akcie ČEZu.“

            Moje odpověď nebohým manažerem otřásla.

            „Tím hůře pro mne! Běda mi!“ začal naříkat ještě víc, trhaje si zoufalstvím obočí, „mojí jedinou nadějí je inflace! Kéž se v ní rozpustí všechny ty proklaté milióny! Snad ze mne taky učiní žebráka, jako jsem já učinil žebráky ze všech ostatních!

            Nic víc se nepřeji, než to, abych neměl z čeho zaplatit elektřinu, aby mě přišli odstřihnout, protože ani ty moje proklaté milióny nebudou stačit na to, abych zaplatil inkaso!

            Pak se budu moci podívat poctivým lidem do očí, pak budu moci vesele zvolat: ,Hle lidé drazí, jsem jeden z vás, chudý a nuzák, ale poctivý, konečně se mne nemusíte štítit!

            Slyšte, už nejsem lidská veš, tak odporná, že ji ani nikdo nechce rozmáčknout!‘

            Upsal jsem se Ďáblu, tak je to!

            Podepsal jsem manažerskou smlouvu vlastní krví, už mi není pomoci!“

            Tak ten chudák přede mnou kvílel, až jsem jeho utrpení nemohl vydržet.

            „Ne, to není vaše vina, že jste si mezi sebou rozdělili desítky miliónů!“ vykřikl jsem vášnivě, a když manažer přestal kvílet, pokračoval jsem stejně vášnivě dál, „to není vaše vina, že žijeme v polosocialismu!

            Kdyby byl u nás kapitalismu, skutečný a nefalšovaný fašismus, už dávno byste chcípl hladem, netrápil se kvůli svým manažerským schopnostem!

            Vaše manažerské odměny, které musíte brát, protože jste, nic netušící podepsal manažerskou smlouvu s polostátním podnikem, jsou logickým důsledkem toho, že jsme vytvořili polostátní monopol!

            Jediné, co vám lze snad vytknout je to, že s tímto polostátním monopolem kolaborujete a že vaše odměna nepochází z poctivého zisku, ale z polostátního paskvilu, který platí státní zaměstnance z daní!

            Ale hoď pětikilem, kdož jsi bez viny, kdož neokrade erár!

            Miliony lidí berou přídavky na dítě, a vůbec se nezamýšlí nad tím, že ty přídavky jsou vlastně peníze, o které stát okradl jejich bližní, ba dokonce je samotné!

            Tak proč byste se měl tím trápit vy, člověče zlatá?!“

            Ale utěšoval jsem nebohého manažera marně.

            Nepřestal naříkat ani trochu.

            „Taková hanba, já to nepřežiju!“ vykřikl a vyběhl ven.

            Kam běžel, nevím. Ale takovým lidem už nezbývá mnoho únikových cest. Například takový Ovčáček doufá, že si po konci svého vládního angažmá si najde poctivou a zajímavou práci. Nevěřím tomu, takovým lidem se zajímavá a poctivá práce vyhne na sto honů. Ani generální ředitel nemá moc na výběr, ty jeho jidášské milióny ho nakonec stáhnou ke dnu.

            V kapitalismu by snad měl ještě nějako naději, ale my nemáme kapitalismus. Proto většina lidí končí špatně a zbytek je rád, že je rád, i když u nás není kapitalismus.

            A nejhorší ze všeho jsou důchodci. Ti jsou největší obětí tohoto obludného systému, ve kterém musíme žít a tvářit se přitom jako Ježíš Kristus v posledním tažení, napřed je stát oškubal, a teď nás všechny okrádají bez mrknutí oka, a když se někdo nedožije penze, jen cynicky jásají: „Nevadí, aspoň zůstane víc pro nás!“

            Udavte se těmi svými důchody!