Odpověď parodovanému

Je s podivem, že do žánru známého jako parodie je možné na blogu iDNES skrýt kdejakou publicistickou lumpárnu včetně vykrádání myšlenek a slovních formulací. Autorem těchto slov je pan Lubomír Stejskal, ne já

            Vážený pane parodovaný,

předem svého článku Vás chci co nejsrdečněji informovat, že mne Váš článek ze dne 6. t. m. (jeho název neuvádím, neboť je Vám jistě dobře znám) hluboce zarmoutil.

Dle mého názoru, který ovšem nepovažujte, prosím, za nijak směrodatný, či dokonce relevantní došlo k tragickému názoru, když můj článek ze dne 5. t.m. (jeho název rovněž neuvádím, neboť je Vám jistě dobře znám) považujete za parodii svého, výše zmíněného článku ze dne 6.t.m.

Jsem schopen odpřísáhnout, klidně i před Pilátem Pontským (pokud bych byl před něho předveden), že svůj článek jsem od samotného jeho začátku, doslova od jeho prvního písmena (i ono Slovo, které bylo na počátku, musí mít první písmeno, respektive hlásku) koncipoval nikoliv jako parodii Vašeho článku, ale jako jeho parafrázi.

Mezi parodií a parafrází existuje hmatatelný rozdíl, který zde nebudu rozebírat, protože je Vám jistě známm. Za sebe však mohu toliko říct, že se mne proto Vaše označení mého článku za parodii, a nikoliv tedy parafrázi, bolestně dotklo.

„Cožpak jsem takový blb, že nedokážu napsat ani parafrázi?

Chci napsat parafrázi, a vyjde mi z toho parodie!“ musel jsem si v souvislosti s Vaším článkem položit několik nepříjemných otázek.

„Je opravdu možné, že jsem napsal nikoliv parafrázi, ale parodii?“ ptám se Vás proto.

Je smutné, že jsem skutečně mohl napsat místo parodie parafrázi.

Ale snad to nebude projev mé nezměrné pýchy, když řeknu, že chci věřit tomu, že můj článek je skutečně parafrází a nikoliv parodií. Chci Vás proto v souvislosti s tím požádat o nezměrnou shovívavost, tak nezměrnou, že tato shovívavost nejspíše hraničí s milosrdností.

Ano, buďte, prosím, tak shovívavý, nebo rovnou milosrdný, a dovolte mi, abych Vás mohl oslovovat nikoliv jako „vážený pane paradovaný“, ale jako „vážený pane parafrázovaný“!

Tedy vážený pane parafrázovaný,

dovolte mi, abych Vás informoval o tom, že mne Váš článek ze dne 6. t.m. poněkud zaskočil.

Totiž, pokud Vám mám odpovědět, přesněji pokud Vám mám odpovědět upřímně a bez jakýchkoliv vytáček, musím zcela vysvětlit filosofii, jež mi byla podkladem pro sepsání mého článku, jehož se ve svém článku, který mám teď před sebou, tak bezprostředně dotýkáte, když píšete, cituji: „Tolik jedna má poznámka k Trčálkově parodii, k níž mohu ještě dodat, že dost dobře nerozumím tomu, jaký má smysl „přepsat“ text kolegy, vytvořit z jeho vážně zpracovaného tématu parodii. Jde o to rafinovaným způsobem kolegu a jeho příspěvky na blogu a postoje zesměšnit? Proč ale? Nebo jaký jiný účel má tento druh blogů Karla Trčálka?“

Vždyť Vy ze mně děláte filosofa, ale jaký já jsem, probůh, filosof, i ten Spinoza byl lepší filosof než já.

Ale dobrá, pokusím se o to.

            Na Vaši, jistě legitimní otázku, respektive legitimní otázky Vám tedy musím odpovědět, že tkví hluboký omyl v tom, jak se obyčejně skládá příběh.

Buďto poskytne úkol historie, nebo ho vnukne všední událost , anebo spisovatel sestaví z význačných událostí nejvýš pouhý podklad svého vyprávění, a mezery ve skutečnostech nebo jednání, které se snad stránka za stránkou objeví, umíní si vyplnit líčením, rozhovorem nebo autorskými poznámkami.

Při četbě Vašeho článku mne napadlo, jaký by to byl zajímavý článek, kdyby se ho nějaký spisovatel chopil a zpracoval. Už od samotného jeho perexu jsem byl totiž přesvědčen, že Váš článek v sobě skrývá značný potenciál, co se příběhu týče, když Vy jste dal přednost jeho, řekněme, politickému vyústění.

„Taková škoda!“ bylo mi Vašeho článku, Važený pane parafrázovaný, líto, když se ho žádný spisovatel, přestože se k tomu přímo nabízel, neujal.

Bylo mi to skutečně záhadou, vždyť nějaký náš spisovatel, skutečně veliký dnešní duch, např. L. Větvička, by dokázal z Vašeho článku vytesat nádherný román, v němž by se bezhlavé ukrajinské holčičky, strašící diktátory, vznášely vzduchem pomocí rotujících paží.

Ale snad je tím především vinna spisovatelská ješitnost, jak na to správně upozorňuje A.E. Poe, jehož slova jsem si ostatně dosti nestydatě vypůjčil.

Když se do toho nechtěl pustit žádný ješitný pisovatel, musel jsem se pustit do zpracování příběhu, tak atraktivního, který obsahoval Váš článek, já, prostě nebylo zbytí. No, dopadlo to, jak dopadlo, psal jsem parafrázi, a vylezla z toho parodie, teď abych chodil kanálama!

Příběh jsem tedy měl. Nezbylo mi, než ho vyplnit svým líčením, ktere by vyplnilo mezery ve skutečnosti či jednání, tedy ty věci, které jste ve svém článku nezmínil, klada důraz, maje nejspíše pro to dobré důvody, na jiné akcenty.

Bylo mi ovšem trapné vypustit Vaše autentická slova, která se jeví natolik geniální, že jsou prakticky univerzálně platná, stejně tak, jako jsou univerzálně platná všechna slova, která jsou, tedy v určitém, přesně daném slovosledu, obsažena v Bibli.

A uznejte sám, vážený pane parafrazováný, že v takovém případě jsem byl zcela bezmocný. Vždyť varování na konci Janova Zjevení je stále aktuální, každý, kdo něco k textu Bible přidá, či naopak z něho něco ubere, bude patřičně potrestán.

Sotva jsem tedy ze svého článku mohl Vaše slova odebrat, a sotva jsem jej mohl nějak jinak upravit, mají-li stejně univerzální platnost jako slova Bible.

A že jsem Vás neuvedl jako autora těchto slov?

Autory Starého zákona přeci taky neznáme, a kdybych teď například napsal „oko za oko, zub za zub“, bylo by trochu toporné uvádět, konkrétní kapitolu a verš konkrétní knihy Bible, ve kterém se toto rčení nachází, natož jméno a příjmení autora.

Ostatně, Vy sám jste poznal, že se jedná o Vaše slova, aniž byste k tomu potřeboval poznámku, že se jedná o citaci Vašich slov. Není to nejlepší důkaz toho, že uvádět Vás jako toho, kdo tato univerzálně platná slova vyslovil, neboť taková slova musejí být všeobecným majetkem veškerého lidstva, lhostejno, kdo je vyslovil?

V Novém Zákoně, mám-li být konkrétnější, taky přece nenajdete žádnou citaci, a přece autoři jednotlivých evangelií čerpali z nejrůznějších pramenů.

Máme je proto zavrhnout, jako zavrhujete Vy mě, máme označit evangelia jako parodii těchto neuvedených pramenů, jako Vy označujete za parodii můj článek, jen proto, že autoři evangelií necitují své zdroje?

Na závěr už jen pár poznámek k Vašim dalším naléhavým otázkám, které kladete v závěru svého článku.

Proč vkládám desetiletému chlapci (sobě? Vám?) do úst slova, která v bibli nejsou?

Ale to je přece snadné pochopit, vážený pane parafrázovaný!
Jde přece o starou a osvědčenou literární metodu, či, chcete-li techniku, kterou použili již například právě autoři evangelií, když nechávají dvanáctiletého Ježíše, aby diskutoval v chrámu s učenci!

A že ta slova v Bibli nejsou?

Naopak, v tom se hluboce mýlíte, ta slova tam jsou!

Což není Jeruzalém hlavním městem Izraele právě proto, že tomu tak chtěl Hospodin!

Čím tedy jiným může být onen zákon, který ustanovuje Jeruzalém hlavním městem Izraele, než vyvrcholením Starého zákona, jeho završením!

Tvrdit, že tato slova nejsou obsažena v Bibli, je totéž, jako tvrdit, že Jeruzalém není a nemůže být hlavním městem Izraele, je to totéž, jako byste tvrdil: „Židé nemají na Jeruzalém žádný nárok, protože tato slova nejsou ve Starém zákoně, na jehož základě si Židé Jeruzalém jako hlavní město nárokují!“

Přiznávám se, že mne ve Vašem případě tato rigidní úzkoprsost poněkud zaráží, doslova uvádí v údiv.

Ale víte, co naopak samotného zajímá mě?

Zajímá mne, proč jsem nechal otce, aby rozsekal narozeninový dort velký jako hotel Ritz mačetou, když by se k tomu účelu, to jest k porcování tohoto dortu, mnohem lépe hodilo pořádné rypadlo?

Článek nechávám bez závěru. Záměrně.