Až se dostane Karel Trčálek do školních učebnic, bude konec světa

Čtu-li nějaký delší text, který nemá dynamický spád, začínám se rychle nudit. Asi to bude současnou uspěchanou dobou, která nepřeje rozvleklým pasážím

            Naše město se jmenuje Hradisko.

            Nikdo neví proč tomu tak je, neexistuje jediný důkaz toho, že zde stával někdy nějaký hrad, natož hradisko. Byly prováděny mnohé, mnohdy i mnohaleté archeologické výzkumy, jejichž jediným cílem bylo objevit pozůstatky něčeho, co by třeba jen v náznaku připomínalo základy hradu či hradiska.

            Marně. Nikde nic. Ani kousek zdi, ani jediný artefakt, který by nám dal aspoň naději, že jméno našeho města má docela reálný základ, že nežijeme ve městě, jehož jméno a tedy i jeho sama existence, nemá oporu ve skutečných, pokud možno přinejmenším na internetu snadno ověřitelných faktech, že není, jméno našeho města a tedy i jeho samotná existence, vycucaná prstu.

            Proč o tom píšu tak zdlouhavě, tak nudně, proč kupím za sebou slova právě v takovém slovosledu, který zcela postrádá jakýkoliv dynamický spád, takže se nejpozději po přečtení prvních dvou slov musíte začít nudit tak rychle, že ani nestačíte doběhnout na záchod, abyste své příšerné nudě dali volný průchod, zkrátka a dobře si samou nudou naděláte do vlastních kalhot, k čemuž vám postačilo přečtení pouhých dvou prvních slov předcházející úvodní pasáže, ve které jsem vás seznámil s pohnutým původem pojmenovaní našeho města, totiž s tím, že toto jméno je zcela nesmyslné, ba co víc, že je s velkou pravděpodobností odpornou dezinformací?

            Píšu o tom, abyste pochopili, jak stísněná a mazlavá musí být naše existence, když, žijící v našem městě, nemáme se o co opřít, abyste věděli, jak beznadějné je naše bytí nejen o sobě, abyste aspoň trochu okusili, jak plíživě a zákeřně je v našem městě odpočítáván čas našich životů, nemáme-li žádný pevný bod, který by nám umožnil tento čas vstřebávat nikoliv z donucení, ale čistě dobrovolně, na základě naší vlastní vůle.

            Liberalismus je svinstvo!

            Plodí ideology totalit!

            Totalita je požehnání!

            Plodí sny o svobodě!

            A tak je to s námi i v našem městě. Liberalismus, v jehož důsledku je naše město zcela nesmyslně pojmenováno, z nás udělal ideology totality. Naše myšlenky jsou totalitní, naše činy jsou totalitní, všechno je v našem městě totalitní, protože naše město má ve vínku liberalismus.

            Jsme odsouzeni k totalitě, protože jakýsi liberál pojmenoval naše město jako Hradisko, ačkoliv zde nikdy žádné hradisko nestálo.

            Ale nedávno nás potkala katastrofa ještě mnohem větší. A o té vám chci, umořeným nudou, bezvládně ležícím na svém umrlčím loži, nyní něco povědět.

            Tato katastrofa, jež je ovšem taky neblahým důsledkem liberalismu, postihla všechny rozumné obyvatele (bláznům a blbcům je to samozřejmě jedno) nebývalou měrou, ale nejvíce ji odskákali učitelé právě proto, že jsou nejmoudřejší z nás všech.

Učitele proměnila tato katastrofa v živé přízraky bez duše, jež před tabulí odříkávají dlouhé litanie, které se jim protiví, ale co jim zbývá, když je to jejich chléb ve zdejších?

Pohled na učitele je v našem městě tak příšerný, že se jim raději vyhýbám, ač jsem čacký junák s pohledem upřeným do dáli, mám strach, že bych z pohledu na ně zešílel, jak se taky v několika případech stalo.

Ale tentokrát nebylo vyhnutí.

Pan učitel se ve svém nátělníku ploužil přímo proti mně zrovna v té nejužší uličce, kterou mi za zády zahradila nějaká venkovanka s nůší na zádech, takže jsem se nemohl otočit a prchnout, abych nemusel pana učitele potkat.

„Proboha, vy vypadáte! Kdyby nebylo pravé poledne, myslel bych si, že jste duch, pane učiteli!“ zvolal jsem, protože pohled na pana učiteli byl opravdu příšerný.

„Kéž bych byl duch!“ zasípěl pan učitel a utřel si zsinalou tvář kapesníkem, „ten Trčálek nebere konce! Už tři roky neučím o ničem jiném než o Trčálkovi a to nejsme ani v polovině učební látky!

Kdo proboha, svatého, vydává všechny ty učebnice o Trčálkovi?“

„To jistě liberálové! Ti je vydávají! Napřed pojmenovali nesmyslně naše město a teď vydávají učebnice o Trčálkovi, aby se nám mstili, za to, že jsme je odhalili a správně botanicky pojmenovali!“ zvolal jsem ve spravedlivém hněvu.

„Kdybyste věděl, jaké je to nuda, učit o Trčálkovi! Úplně mě to rozežralo!“ zasténal pan učitel a ještě víc zprůsvitněl, „ale nejhorší, že mě už ten Trčálek docela prorostl do mozku!

Aby taky ne, když nevykládám o ničem jiném než o Trčálkovi!

Řekněte, kam se poděl Šolochov?

Tak rád bych učil o Šolochovovi!

Ale ve všech učebnicích je jen Trčálek!

Mám ho plný mozek, bojím se, že i já už nejsem než Trčálek!“

„I já mám strach, že jsem už Trčálek! Taky ho mám plný mozek! My všichni už nejsme než Trčálci!“ zaúpěl jsem a chytil se za hlavu, ale ta hlava nepochybně patřila Trčálkovi, ano, nemohlo být nejmenších pochyb, že moje hlava je hlava Trčálka!

„Vzpomínám si, že nám jednou, ještě na vysoké škole vykládali o karmickém zákonu,“ řekl pan učitel a jeho hlas zněl jako hlas Trčálka, „totiž říkali nám, že kdo nenávidí uprchlíky, sám bude v příštím životě uprchlíkem, že kdo je xenofob, bude sám v příštím životě muslimem, že kdo je svobodomyslný, bude sám v příštím životě liberálem, že kdo je teď moudrý, sám bude v příštím životě Trčálkem!

Proto jsme teď všichni Trčálci, protože jsme byli v minulém svém životě příliš moudří!

Já jsem Trčálek, vy jste Trčálek, není nikoho, kdo by nebyl Trčálek!“ zalamentoval pan učitel.

„Ano! Proto jsme všichni Trčálci, protože jsme byli příliš moudří! Pokoušíme se psát parodie, tvrdíme, že se věnujeme parafrázování! Ale mně ty naše Trčálkovy články připadají jako fraška. I fraška je považována za druh komedie, avšak mnohdy směřuje k hrubému, až obscénnímu dramatickému výrazu. To by odpovídalo skutečnému obsahu našich Trčálkových článků. Ale co já vím, třeba budoucí generace Trčálka pochopí a budou vděčny za to, že všechny učebnice budou o Trčálkovi.

            Chudáci děti, které budou nadšené z Trčálka!

            Jsem rád, že nás už se to netýká, protože milovat Trčálka je sedět jako na hajzlu, tlačit naprázdno a číst u toho Dostojevského!“ zvolal ve mně poslední kousek toho, co ještě nebylo Trčálkem.

            „Ano, ano! Tak to je! Přesně tak! Ano, ano!“ stačil zvolat ještě pan učitel, než se i on definitivně proměnil v Trčálka.

            Víc ke katastrofě, která postihla naše město, není co dodat.

            Sodoma s Gomorou je proti němu božím královstvím.

            Učebnice plné Trčálka, příšerná nuda, kam se podíváš.

            Neměli jsme proti liberálům nejmenší šanci, museli jsme se proměnit v Trčálky.

            Jak jsem to říkal, když jsem byl ještě při smyslech, když jsem ještě nebyl Trčálek?

            Liberalismus je svinstvo, plodí Trčálky!