Jsem zbabělec, který se mstí úspěšnějším blogerům

Vyhlášení Blogera roku se blíží, tak si dělám alibi pro svoje nevítězství, přesněji pro svoji totální porážku těmi, kteří jsou úspěšnější než já

            Ještě pouhých devět let, Raskolnikov byl za svůj zločin taky odsouzen na pouhých devět let, a mohu i já dělat poslední korektury na své knize „15 let blogerem na Idnes“.

            Co je to devět let?

            A že ta kniha bude pořádně tlustá!

Ne do dvou, ale do tří kapes se nevejde!

Její fanatičtí čtenáři se pod ní budou hrbit, ta obludná kniha je bude drtit a přimačkávat k zemi stejně tak, jako drtí a přimačkává Krista k zemi jeho kříž, přičemž tato podobnost není jistě náhodná, neboť nejhorlivějšími čtenáři této knihy budou ti, kteří mne zde nejvíce nenávidějí.

            A že jich je jako syfilitických vředů na jazyku Mony Lisy!

            Říkám nenávist, ale jejich nenávist samozřejmě není nenávist, ale spravedlivý hněv, neboť jsem bez pochyby svině, jedním slovem hajzl všech hajzlů, nebo rovnou řekněme kurva. A to kurva ne ledajaká, ale kurva ve slevě, takže si asi představíte, jak hnusná a odporná musí být taková kurva, která navzdory sílící inflaci, jde z cenou dolů, aby se vůbec udržela na volném trhu, protože může konkurovat už jen právě cenou.

            Jidáš zradil Krista svým horoucím polibkem za třicet stříbrných. Já zradím klidně kdekoho, to znamená, prodám se jako ta nejodpornější kurva, za jeden stříbrný, nebo i za měďák či niklák, a navíc ještě bez toho polibku (kdo by se ovšem nechal políbit od něčeho tak slizkého a odporného jako jsem, leda něco tak stejně slizkého a odporného!).

            Těch devět let uběhne jako voda, jako nic, těch devět let je jen mžikem, a tak už musím nutně přemýšlet, který svůj blog dám na první stránku této knihy, která bude prokletím pro všechny ty, kteří jí otevřou otvírákem na konzervy, v nějž se promění jejich slabomyslné prsty olysalých primátů.

            Kandidátů na tento úvodní článek je pochopitelně víc. Ale nejspíše to bude, jak to vidím článek víc než symptomatický pro moji jak zrůdnou tvorbu, tak zrůdný lidský charakter, a vy, kteří mě čtete na zapřenou (ale s tím si nelamte hlavu, sv. Petr taky zapřel Krista, tedy proč byste nemohli zapřít i vy mě?!) již asi až moc dobře tušíte, který článek bude tím úvodním.

            A máte pravdu!

            Nemýlíte se ve svém střízlivém úsudku, jehož se děsí všechny opilé koráby!

            Tento článek, který máte na mysli vy i já, dokonale odhaluje mé praktiky, ukazuje moji zbabělost a pomstychtivost v celé její nahotě (a nic na to nemění, že Bůh je na svém nebeském taky nahý), o moji prolhanosti nemluvě, o té by se daly psát celé věnce sonetů, a pořád by té odpornosti nebylo dost.

            Ano, jde o slavný článek, který jsem jasnozřivě (mívám občas takové záchvaty jasnozřivosti, ačkoliv magorák, kterým se nalévám, by měl mít účinky právě opačné!) nazval „Až se Karel Trčálek dostane do školních učebnic, bude konec světa“.

            Ovšem k tomu článku se váže celá historie, kterou samozřejmě znáte do posledního detailu, a kterou toliko pro forma zopakuji, protože je strašlivě nudná, a nehodí se než k hubení hlodavců, ponejvíce potkanů a krys, kteří jsou vůči nudě značně neodolní. Problém je však ten, že spolu s těmito značně nesympatickými hlodavci hubí sám sebe i ten, kdo jim tuto historii vykládá, jde tedy cosi jako o smrtící vtip naruby.

            Touto historií zahubíte nejen hlodavce, ale i sami sebe, proto se k hubení hlodavců raději nepoužívá.

            Tedy k oné historii. Jistý bloger, který již dávno odhalil moji zbabělost a pomstychtivost, napsal článek, v němž si ze mně střílí zrovna tak, jako si střílím já z úspěšnějších blogerů, samozřejmě jen s tím rozdílem, že on si střílí z naprosté nuly tedy ze mě.

            Tento článek se mě neuvěřitelně bolestně dotkl. Ani ne tak svým obsahem, jako svoji formou, to, že jsem svině, to vím přece už o sobě dávno, a třeba takový pan Teodor Bezděk, či pan Josef Havránek (snad se neurazí, že jsem před jejich jména napsal pan) by o tom mohli vyprávět celé hodiny a pořád by neměli toho dost.

            Tento článek mě bolestně ranil svým spádem!

            Přečetl jsem celého Dostojevského, Musilova Člověka bez vlastností jsem dokázal přečíst takřka do poloviny, ale takový spád, jako měl tento článek, to jsem ještě neviděl!

            ,Bože, to je spád!“ skřípal jsem zuby, protože jsem byl raněn na svém nejcitlivějším místě, což tento člověk dobře věděl!

            Jsem blb, ale ne takový, abych nepoznal, že mě někdo mnohonásobně převyšuje. Nebo, snad přesněji, jsem naprostý blb, a proto poznám, pudově vycítím, že mě někdo převyšuje.

            A tento článek, jeho neuvěřitelný spád, mne převyšovalo tak, že se mi z toho docela zatemnilo v mozku a byl-li jsem dosud pomstychtivým zbabělcem, byl jsem nyní pomstychtivým zbabělcem geniálním!

            Splácal jsem svůj výše uvedený článek. Spádem jsem samozřejmě objektu své pomsty konkurovat nemohl. Ale to mi nebránilo, abych se nepokusil o jistou, byť jistě velmi topornou rafinovanost. Zaonačil jsem to tak, aby to vypadalo, že píšu úplně o někom jiném, čehož jsem docílil pomocí velmi průhledných narážek (učitel z města Hradisko).

            Ale ve skutečnosti jsem nepsal o nikom jiném než o autorovi onoho článku, který mne tak bolestně ranil. Snažil jsem se, aby to vypadalo, že jsem splácal do kupy všechno možné. Ale opak byl pravdou. Jednalo se o velmi důmyslnou spleť skutečností, které mohou být známy jen tomu, kdo zná všechny články výše nejmenovaného blogera nazpaměť (jde například o jeho světoznámou sentenci, že liberalismus je svinstvo, které plodí totalitní ideology, nebo něco v tom smyslu).

            A ten, komu jsem se chtěl takto zbaběle pomstít, onen člověk, který je rád, že se nedožije toho, až budu v učebnicích, sotva mohl získat lepší důkaz o tom, že jsem pomstychtivý lhář!

            Ostatně sám o tom říká: „Před chvílí jsem si přečetl jeho reakci na tento (svůj) článek. Je vidět, že mě čte docela pravidelně. A splácal posbírané poznatky takovým způsobem, že potvrzuje, že je zbabělec. Navíc mstivý.

Dumal jsem nad tím, proč se Trčálek naváží do jiných blogerů. V podstatě sám dohromady nic moc nevymyslel, jeho tvorba je charakteristická vykrádáním a překrucováním (mě vykradl - a překroutil - dost solidně).

Hledal jsem tedy způsob, jak ho vylákat a nebýt přitom ani útočný, ani vulgární, ani moc osobní. Povedlo se. Po konfrontaci toho, co a jakým způsobem použil z mých článků, jsem názoru, že si něco kompenzuje. Na rozdíl od některých jiných zapšklých autorů to umí podat a dobře zamaskovat, přesto je tam vidět, že se možná královsky baví, jak se někteří domnívají, ale s takovým temným a nezdravým čímsi na pozadí. Hehe...

Vzhledem k tomu, že dobře znám kontext toho, o čem na můj účet psal, je můj názor na Trčálka už ucelený. Předpokládám, že podobnou zkušenost s ním prodělali i jiní. Já proti němu rozhodně nebojuju uraženě, je tomu právě naopak. Já hodil udičku, Trčálek se chytil jak na vařenou nudli a vyjevil vše, co jsem chtěl vědět. A schováváním za vtípky jen maskuje skutečnou podstatu pro neznalého čtenáře.

Vzhledem k tomu, jakým způsobem na to Trčálek zareagoval, mám naopak za to, že se mi to naopak povedlo. Protože splácal na jednu hromadu všechno možné, co se mě nějak týká. Způsob, jakým to všechno vychrlil, už není ani fraška, ale regulérní pomsta.“

Ano, regulérní pomsta to je, pánové!

Právě ale ke mně přišla paňmáma a spráskla ruce: „Božínku, to je ale zase slov! Že se nestydíte! Každé slovo pochází od Boha, a nejen to, každé slovo je Bůh a nemělo by se brát nadarmo! Vždyť to je hřích, naplácat tolik slov!“

„Tož se na mě nezlobte, paňmámo! To ten chorý mozek!“ omlouvám se a dodávám, „byla jste pro vajíčka?“

„Byla, ale všechny slepice sedí, začaly kvokat. To vám zase bude kuřat,“ povzdechla si paňmáma.

„Život se nemazlí ani se slepicemi,“ přikývl jsem a dodal, „ještě, že máte kohouta, ten na vejcích nesedí, dvůr nebude dočista prázdný.“

Ale kohoutovi nepadne už ani slovo (a to Slovo bylo Bůh!), protože paňmáma se mě zeptá: „Už jste četl, co napsal Větvička?“

„Ještě ne,“ přiznám se.

„Napsal to moc pěkně,“ řekne paňmáma a pokračuje, „chlapci, ani netušíte, jak jste ovládani. Čtete mě pořád, ať se vám to líbí, nebo ne. Jste pod mým vlivem a dokonce jste ochotni ztrácet čas a psát blbosti do svých článků o mně. Vaše argumentace je argumentací hňupů. Jeden napíše, že mě nikdy rád nečetl a přesto mě čte?

Asi masochista Havránek nebo Řehůřek.

Druhý píše, že rozhodně nebojuje uraženě, aby z něj uraženost stříkala na všechny strany. A stejně mě budete číst, je to pro vás droga (stejná jako pro mě), aniž byste to pochopili. Já s vámi!“

No, paňmáma nám to trochu překroutila (je to prostá žena, selka), ale jinak to docela sedí, proti Větvičkovi, žádný dišputát!