Podnebí na lavici obžalovaných, krutý ortel vynesen!

Dvě hydry dnešní doby, ničící svobody a životy lidí, se unikátně spojily. Soudcokracie a klimatické šílenství si podaly pařáty a vyrazily dnes, v předvečer narozenin Václava Klause, společně k útoku proti lidem

                V Institutu Václava Klause se právě končila další pracovní sobota, vyplněná úporným pozičním bojem proti největším hydrám dnešní doby, soudcokracii, klimatickému šílenství a Ukrajině, tedy de facto proti havlismu.

            „Padla! Uff, to byla dnes zase šichta!“ protáhl se Jakl za svým pracovním stolem a zeptal se, „kolik je vlastně hodin? Když přemýšlím, ztrácím úplně pojem o čase. Jednou se tady jistojistě zapomenu až do rána, a to ať si mě havlisti nepřejou! To vyplodím takový myšlenky, až jim z toho praskne kebule!“

            „Je za pět minut půlnoc,“ odpověděl Klaus, aniž by zvedal hlavu od rozepsané knihy a zeptal se, „půjdete rovnou domů?“

            „Jo rovnou domů. Jen se cestou zastavím na deset piv. Jsem citově vyprahlej, jak kdybych žil třicet let v polyamorním svazku. Musím se propláchnout pivem, to je tou klimatizací, člověka to úplně vysuší,“ odtušil Jakl.

            „Taky tu klimatizaci nenávidím. My měli doma jen studenou vodu, a Havlovi měli ve svém paláci klimatizaci. Proto se ani nemyju v teplé vodě, protože tu měl Havel taky. Nebýt Vajgla, už dávno bych dal tu klimatizaci pryč. Ale on ji potřebuje kvůli vousům, aby se mu nepřehřívaly,“ řekl Klaus.

            „Jo, Vajgl je prima chlap, tu klimatizaci tu musíme mít už kvůli němu,“ uznal Jakl a řekl, „tak já tedy jdu jako domů. Bože, to budou zase na konci kvartálu přesčasy. Jen aby byly pololetní prémie, potřebuju zaplatit plyn a elektriku.“

            „Kdyby nebyly prémie, tak vám půjčím. Livie si něco našetřila, pak mi to vrátíte,“ řekl Klaus a dodal, „pořádně se oblečte, je tam venku pořádně vedro.“

            „Žádný strach, vezmu si tuhle ten zimní kabát. Je až do plus třicet stupňů,“ ujistil Jakl Klause.

            „Já nevím, pane Ladislave, neměl byste si vzít raději norkový kožich? Nezapomínejte, že je léto, a že tady máme klimatizaci. Víte, co vezměte si i můj norkový kožich, tamhle visí,“ ukázal Klaus na svůj norkový kožich.

            „To přeci nejde, milostpane! V čem půjdete domů vy? Bez kožichu ven nemůžete, když je tam nejmíň třicet stupňů!“ zhrozil se Jakl.

            „Já dnes nepůjdu domů. Už jsem se pevně rozhodl. Musím dokončit svoji knihu, záchrana lidstva před klimatickým šílenstvím je důležitější. Budu psát až do rána, a až se začne rozednívat, tak mi přinesete můj norkový kožich zase zpátky. Do rána určitě teplota neklesne pod třicet stupňů. Jen si dejte pozor, zapíná se ze zadu. Když si ho budete zapínat zepředu, tak ho máte špatně oblečený,“ řekl Klaus.

            „Děkuji vám, milostpane! Ti zelený extremisté to už s tím svým zeleným šílenstvím fakt přehánějí! Kdo kdy viděl, aby lidi měli v červnu na sobě navlečený zimní kabát a norkový kožich!

            Když jsem byl na vojně, taky byly přes nos třicítky a žádné kožichy jsme nemuseli nosit jako teď, chodili jsme jen v trenkách. Zelených.“ rozčílil se Jakl.

            „Nebojte, jen co vydám tuto svoji novou knihu, všem zeleným extremistům sklapne. Dokazuji v ní, že když je v létě v noci třicet stupňů a víc, tak by měli lidé chodit v plavkách a ne v norkových kožiších, jak to po nás požadují a jak nám to vnucují zelení extremisté,“ zazubil se Klaus.

            „Jo, to bude fajn, když tu knihu napíšete. To pak nakonec přece jen zvítězí rozum a víra v demokracii, jestli nato ovšem ž není pozdě,“ řekl Jakl.

            „Není pozdě. Je teprve čtvrt na jednu,“ řekl Klaus.

            „Ta já tedy letím. Díky za kožich.  Jo, abych nezapomněl, zítra máte narozeniny, tak si na chvilku vlezte do mrazáku, ať jste čerstvej,“ upozornil Jakl Klause, ale ten už neslyšel, protože se zcela zabral do psaní své knihy.

            Jakl tedy vyšel ven a do tváře ho uhodil horký dech tropické noci protkané tichým chrastěním škorpionů, kteří se Jaklovi klidili z cesty.

            „Páni, to je hic! Skoro jak na vojně!“ uznale hvízdl Jakl a povytáhl si límec norkového kožichu, který kdysi Klaus dostal na ruském velvyslanectví.

            Byl to dobrý kožich, hřejivý, na zádech měl díru od nějakého průstřelu, ale jinak s ním byl Klaus spokojený, měl ho už třetí léto a nikdy mu v něm nebylo ještě zima, když uhodila tropická vedra a on se vracel pozdě k ránu z práce, mumlaje si pro sebe: „Nic nevrátím, leda by mě popravili!“

            Ale to přání se mu nikdy nesplní....