Už nás zase začínají strašit covidem

Za pár dnů začíná  pátý největší největší cyklistický svátek v hospodářském roce, Tour de France. A nejen na sportovních stránkách a stránkách Institutu Václava Klause se množí poplašné titulky o hrozbě covidu v pelotonu  

            Kněžna Libuše, už ke stáru, zase nepřítomně hleděla z okna hradu, který stál na vyšehradské skále rovnou nad Vltavou, pramenící po celé dny kdoví kde a tekoucí kdoví kam.

            Přemysl zase znepokojeně hleděl na kněžnu Libuši, pranic se mu to její hledění z okna nelíbilo.

            Nepokoj a neklid v něm sílil ze dne na den, až nakonec překonal veškerý stud, kterým ve stáru trpěl v obzvláště velké míře, , a přímo se kněžny Libuše zeptal: „Už tři měsíce hledíš z okna a nemůžeš se od něj odtrhnout! Co tam vidíš? Naleziště zemního plynu? Nebo bude zase válka? Ach ti proklatí Lučané! Nedají si pokoj a nedají! Pořád provokují, pořád terorizují naše soukmenovce!“

            Kněžna Libuše se odvrátila od okna a pohlédla na svého manžela, v jejím obličeji se zračil státnický majestát.

            „Nechej zahrát předehru z Libuše a svolej všechny starosty, kromě těch ze STANu, a všechny vladyky,“ přikázala kněžna svému muži.

            „Ježíši Kriste, himlhergot! To bude zase nějaký průser!“ zaklel Přemysl jako starý křesťan, a rozběhl se za vladyky a starosty.

            Trvalo mu to tři dny, než je všechny posvážel na svém rádlu na vyšehradský hrad.

            Když byli všichni starostové a vladykové na hradě, odvrátila se Libuše od okna a pronesla své děsivé proroctví: „Covid se vrátí. Od podzimu budou povinné respirátory!“

            Starosty a vojvody proroctví kněžny Libuše zdrtilo.

            „To raději opotřebovací válku než respirátory!“ drmolili na smrt bledí.

            Ale našli se i takoví, kterým se proroctví kněžny Libuše pranic nelíbilo.

            „Nejsme zrnka písku! Nikdo nám nebude dávat náhubky!“ zařval nejstatečnější z nich, nějaký Horymír, a pak, na nic nečekaje, vyšvihl se na koně, kterému něco rychle pošeptal do ucha, načež kůň i s jezdcem přeskočil hradbu palisádového typu, aby šťastně dopadl do Vltavy, kterou hbitě přeplaval a následně tryskem pádil někam k Neumětelům.

            Všichni na to hleděli s otevřenou hubou, nikdy nic takového na žádném videu neviděli.

            „Hrome, to je kůň! S tím by se oralo, taková kopyta!“ prohlásil nakonec Přemysl, protože byl svou povahou pořád především oráč, jak viděl nějakého koně, hned by ho nejraději zapřáhl do rádla a oral by celý den, klidně i do rána.

            Ale ostatní už tak odvážní nebyli, nesedli na koně a nepřeskočili hradby. Se sklopenými hlavami přijali proroctví kněžny Libuše, ospravedlňujíce se: „Co máme dělat? Kdepak, jsme jen zrnka písku, žádné valící se kameny! Zlo se nemění, zůstává stejné!“

            S těmito slovy se starostové a vojvodové vraceli domů.

            Když odešli, povzdychla si Libuše: „Kdybys mě raději zavřel do blázince, Přemysle! Taková proroctví, copak jsem covidofašistka? Otec mě vychovával v demokratickém duchu, vštěpoval mi lásku ke svobodě, říkal, že právě kvůli svobodě zdrhl z Ruska a teď tohle!

            Zavři mě do blázince, moc tě prosím!“

            Libuše se prosebně podívala na Přemysla, ale ten zavrtěl hlavou.

            „To by ničemu nepomohlo, dnes už tě ani nesvéprávnost před ničím nezachrání. Dobře to řekli ti starostové a vladykové. Lidé jsou jen zrnka písku a zlo se nemění. A to zlo, to jsme my, protože máme moc. Moc je vždy zlo, kdo ji má, ten je zlo. Jsme pořád stejní. Zlo neproměníš na dobro tím, že ho zavřeš do blázince. Asi zase budeme muset vyhlásit covidový apartheid. Lidé se prostě musejí zase bát. Bát se svobodně žít. Mají čekat na pokyny mocných autorit, tedy nás, kteří jsme se dostali k moci kdovíjak,“ odpověděl nezvykle moudře Přemysl a dodal, „ale jedno vím jistě. Jestli mi Brusel zakáže hlubokou orbu, tak se z toho zblázním.“

            „To jsem ti chtěla zrovna říct, to jsem tam taky viděla,“ řekla Libuše a ukázala na okno.

            „Panebože, už je to tady! Oni se fakt zbláznili! To je můj konec!“ chytil se za hlavu Přemysl, proměniv se v tu ránu v šílence.

            „Necháme to okno, ze kterého hledím do budoucnosti, raději zazdít,“ povzdechla si Libuše, dávajíc nebohého Přemysla do svěrací kazajky.

Ale už bylo pozdě, nová subvarianta omikronu už začínala kosit očkované po miliónech, jen Neumětelům, kde nebyl nikdo očkovaný, se ta pandemie měla vyhnout jako čert kříži, proto se čerti taky nežení v kostele, ale v nebi, protože v nebi žádné kříže nejsou.