Struktura českého zemědělství je špatná a ničí krajinu

Již dlouho se na veřejnost všemi prostředky valí masivní mediální masáž s podporou politických zájmů, která neochvějně hlásá, že správným zemědělcem je jenom malý zemědělec a že struktura tuzemského zemědělství je špatná

            Tam, v širých polích je mi v létě nejlíp, tam trávím svoji dovolenou, dejte mi pokoj s Chorvatskem!

            Baví mne pozorovat domorodé vesničany při práci, baví mne hladit dozrávající obilí po jeho klasech a když uslyším v dálce traktor, jsem v sedmém nebi. Tam v polích pociťuji veškerou odvěkost bytí mnohem intenzivněji než při pouhém hraní počítačových her, tam v polích není ani trochu místa pro pofiderní pomíjivost, vše je tam bytelně věčné a nebetyčné.

            I letos jsem vyrazil na dovolenou do polí, do míst, kde jsem ještě nebyl, objevovat tajemná zákoutí širých lánů, nořit se do nich se šnorchlem jako do Rudého moře, kochat se pohledem na tradiční rodiny žnoucí první obilí blyštivými srpy v příjemně zvlněné krajině. Bylo pravé poledne, příjemných čtyřicet stupňů ve stínu, když se přede mnou rozvinul do šíře i do dáli oves pěstovaný dobře na rozloze nejmíň padesáti hektarů dle prvního, velmi hrubého odhadu.

            „Bože, to je nádhera!“ vydechl jsem, jako bych byl čínský turista, kterého záhadní mniši v morových maskách poprvé zavedli do hrobky českých králů ve svatovítské katedrále.

            Sotva jsem kdy viděl nádhernější oves, do jehož sklizně mohlo zbývat nanejvýš už jen čtrnáct dní.

            „Líbí se vám?“ ozval se mi za zády hlas, který mne vytrhl z mého nábožného vytržení.

            Otočil jsem a spatřil mladého muže, který stál před velkým traktorem, jemuž jsem, stoje na polní cestě, bránil v jízdě.

            „Promiňte, nechtěl jsem vám bránit v jízdě,“ kvapně jsem se omlouval, cítě se provinile, „vůbec jsem vás neslyšel. Ten oves je prostě, jak to jen říct, prostě boží!“

             „Nic se neděje,“ usmál se muž a ukázal na oves, „vyznáte se v tom? Jak víte, že je to oves?“

            „Trochu se v tom vyznám, je to moje hobby,“ řekl jsem skromně a zeptal se, „to je váš oves?“

            „Ano, můj,“ přiznal se mladý muž a dodal, „pěstuji ho na rovných pětapadesáti hektarech. Všechny jsou moje, ani jeden není pronajatý“

            „Abych se přiznal, čekal bych na tomto místě spíše pšenici, řekl bych, že tady by se nejlíp pěstovala odrůda Rivero, tento  kout je pro ni stvořený jako ráj pro prvního člověka. Víte, pořád nemůžu tak trochu věřit tomu, že tady vidím tak nádherný oves, snad to není jen sen!“ přiznal jsem se.

            „S pšenicí jsem skončil. Tady určitě. Jednou provždy,“ řekl mladý muž rázně a pokračoval, „nemám důvod pěstovat pšenici. Pšenici musíte vozit do mlýna. Jenže ve mlýně vás vždy okradou. Minulý rok mi už došla trpělivost. Dovezl jsem do mlýna dobře 400 tun pšenice, měl jsem výnos skoro sedm tun na hektar, ale zpátky si vezl sotva dvě stě tun mouky.

            Že prý v mém obilí víc mouky nebylo!

            Tak jsem letos zasel oves. Respektive loni na podzim, protože ten oves je ozimý!“

            „Hned jsem si myslel, že ten oves je ozimý!“ vykřikl jsem.

            „Ano, je ozimý. Zimy jsou mírné, vsadil jsem všechno na jednu kartu a osel na podzim tady to pole ovsem.

            A nemýlil jsem se!

            Zima byla mírná a já budu mít zasloužený benefit v podobě vyššího výnosu,“ řekl spokojeně mladý muž a utrhl z nejbližšího ovsa trochu obilek, „vidíte? To není jako pšenice! Koupil jsem stroj na výrobu ovesných vloček. Místo toho, abych vozil pšenici do mlýna, budu sám produkovat ovesné vločky. To mi ostatně poradila žena. Loni na jaře jsem se oženil. Říkali mi, že se se sto hektary, co mám celkem, nikdy neožením, a vidíte, já se oženil!

            A teď budu produkovat ovesné vločky!“

            „Ano, ovesné vločky jsou lepší než pšeničná mouka. Vaše žena vám dobře poradila. Proč se nechat okrádat ve mlýně?“ přikývl jsem.

            „Můžu vás se svou ženou seznámit. Ráda vás uvidí. Řeknu jí, jak se vám líbí náš oves. Bude mít radost. Zahraje nám něco na klavír. Nebo se s ní můžete bavit o knihách. Já knihy nečtu, ale moje žena ano, je teď těhotná. Tuhle přečetla Bílou vodu a řekla, že je to hodně špatná kniha. Co myslíte, je opravdu Bílá voda špatná kniha?“ podíval se na mě mladý muž.

            „Ano, je to velmi špatná kniha. Špatná, protože předvídatelná,“ přikývl jsem.

            Bylo vidět, že ho moje odpověď potěšila.

            „Musíte se s mojí ženou seznámit!“ řekl rozhodně, a ukázal na traktor, „za čtvrt hoďky jsme tam.“

            Nasedl jsem do traktoru a mladý muž mne odvezl do svého domu, nedávno nádherně zrekonstruovanou, tak nějak má vypadat dům, ve kterém bydlí samostatně myšlenkově hospodařící zemědělec se stem hektarů živé půdy.

            „Tak vám se líbí náš oves?“ ptala se mě jeho žena, mhouříc oči jako všechny těhotné ženy, když se dívají do Slunce bez slunečních brýlí.

            „Ano, líbí. Je to nádherný oves, symbol tohoto požehnaného léta, kdy se obdělávaní půdy vrací jeho prastarý smysl,“ řekl jsem.

            „Byl to šťastný nápad. S tím ovsem. Manžel byl z pšenice docela nešťastný. Musela přijít radikální změna. Někdy to tak je. Hledáte něco, co by změnilo váš život, a vyjde vám z toho oves. Hodně lidí si myslí, že největším štěstím je pěstování pšenice, čím více pšenice, tím více mouky!

            Ale není to tak, a já to pochopila. Máme oves, nádherný oves a sotva může být šťastnějších lidí, než jsme my,“ řekla žena a zeptala se, „zdržíte se dlouho?“

            „Myslím, že ne. Chtěl bych vidět ještě spoustu dalších polí. Mám týden dovolené, chci ho využít, co nejvíce. Některá malá políčka, to je pohlazení po duši, člověk ani nemusí chodit do Národní galerie na Slavíčka,“ řekl jsem.

            „Chápu vás. Pro nás jsou nejkrásnější naše pole. Ale vy to můžete vidět jinak. Proto chcete vidět co nejvíce dalších polí, chcete si je navždy otisknout do paměti, nebo aspoň užít těch vzácných chvilek klidu před bouří, která se již brzy strhne. Sklizeň je na spadnutí jako bouřka, když je obzor zadáven těžkými černými mraky,“ přikývla žena.

            „Tak pěkný oves už nikde neuvidím, tím jsem si jistý už teď,“ ujistil jsem ji.

            „Nevíte, co ještě uvidíte!“ řekla velmi vážně žena a pohladila si svoje vypouklé břicho, „manžel chce, abych rodila doma, i když už bude po žních.“

            Podíval jsem se na mladého muže. Ten ale jen omluvně pokrčil rameny. Neměl jinou možnost, než trvat, stejně jako jeho předci, na domácím porodu. Lidé dokážou být na sociálních sítích krutí a zlí, dokážou člověka odsoudit za každou maličkost, natož za porod v porodnici. Ale doba je už holt taková, dřív rodily ženy po žních v porodnicích, teď musí rodit doma, hezky na holé zemi v šílených bolestech, zatímco muži zmateně žmoulají v ruce klobouk, hanbíce se za dědičný hřích, jehož jsou neúprosnými přenašeči.