Fiktivní příběh, v němž vystupují postavy, jejichž podoba s některými skutečnými postavami není tak úplně náhodná, na rozdíl do našeho vesmíru
Byl to pro mne opět úspěšný rok, Teodor Bezděk by mohl vyprávět celé hodiny na příjmu v Kosmonosech. Pravidelně se mi dostávalo zaslouženě vtipné karmy, téměř každý můj článek překročil hranici 300 přečtení. Není divu, že jsem opět probojoval do desítky těch TOP nejlepších blogerů na iFčil (snad jediným neúspěchem bylo jen to, že mi články nezveřejňovali na Rukojmím, ovšemže bez mého vědomí).
Chtěl jsem to pořádně oslavit, všechny ty moje nezdanitelné úspěchy, a nemohl jsem to oslavit nijak jinak, než pořádným magorákem.
Jenže padla kosa na kámen!
Zpřevracel jsem celý byt naruby a našel sotva metrák sypaného ruského listového čaje.
„Z toho magorák neudělám!“ smutně jsem si povzdechl, nic si nelakuje na růžovo, „mít tak ještě dva metráky gruzínského čaje, hned by bylo veseleji! Ale to bych ho nesměl včera všechen poslat Markovi Ebenovi!“
Bylo to tak, včera jsem poslal po poštovních holubech (abych nemusel nic platit) Markovi Ebenovi dva metráky gruzínského čaje, a teď mi ty dva metráky chyběly.
V záchvatu zoufalství jsem se prošacoval, zda u sebe nenajdu nějaká zatoulaná čajová smítka.
Ale nenašel jsem u sebe žádná čajová smítka, našel jsem jenom u sebe osm set korun. Bylo to těch osm set korun, které jsem ušetřil, když jsem nejel na bloggerský sraz do Prahy, protože na něm nebyla ani Lhotská, ani Větvička, tak proč bych tam jezdil?
Přejíst hrachové kaše se můžu i doma!
„Hm, co se dá dělat. Musím si udělat magorák z těch prachů,“ řekl jsem a zatopil v pařáku pomocí PePa, které jsem rozmělnil mezi na drobounký prášek, jímž jsem zcela zasypal hraničku zhotovenou ze zápalek a pak to pomocí křesadla během pěti minut podpálil.
Tohleto PePo je náramná věc.
Voda v pařáku vmžiku vřela jásavým bubláním. Vydržel bych se na to bublání dívat celou věčnost, ale magorák nemohl počkat. Hodil jsem proto to vody těch osm stovek a nechal je luhovat. Za deset minut, které jsem v duchu odpočítal na sekundu přesně, voda zčernala tak, že vypadala tak, jako suspenze tvořená živočišným uhlím a vodou.
„To je ono!“ zajásala moje duše, divže se od samé radosti nepřevtělila.
Nalil jsem si čaj do kelímku od Valašského jogurtu a z chutí jej usrkával, ještě štěstí, že jsme nepřijali euro!
Magorák ve mně mizel a já měl najednou pocit, že mě navštívil doktor Přetvářka.
„Vítám vás, doktore Přetvářko!“ pozdravil jsem doktora Přetvářku, protože můj pocit odpovídal skutečnosti, doktor Přetvářka mě skutečně navštívil, podepíraje si hlavou kostěnou rukojetí deštníku, který používal, vcelku úspěšně, místo skalpelu a ukázal na glóbus, který měl svoji osu otočenu právě naopak, než je tomu u všech ostatních globusů, „přišel jste mne zase přemlouvat, abych nastoupil k vám do Globosféry jako děvečka, respektive pacholek pro všechno, protože autor mých kvalit je na to jako dělaný?
Ovšem souhlasím s vámi, pacholek pro všechno, to je přesně role šitá mi jako na tělo. Ano, máte pravdu, jako vždy v tuto dobu, která není ani ránem, ale není ani večerem, která není dnem, ale není ani nocí.
Ano, máte pravdu, ale snad vám nemusím nic vysvětlovat, protože to ale mluví za vše, to je tím důvodem, proč vy jste doktor Přetvářka a já tím, kdo drží v ruce kelímek od jogurtu, abych z něho pil magorák.
Tím je řečeno vše!
Ani v bibli není řečeno tolik, kolik jsem toho řekl já nyní!“
Ale doktor Přetvářka nepřišel proto, aby se tentokrát přetvařoval.
„Nepřišel jsem kvůli tomu, přišel jsem kvůli panu učitelovi,“ řekl.
„Ano, kvůli učiteli. Je jen jeden učitel! Ale Komenský to není, hehe!“ zasmál jsem se vlastnímu nepovedenému vtipu.
„Pan učitel neotevřel diskuzi pod svým článkem,“ řekl docela vážně doktor Přetvářka.
„Aha, teď už rozumím tomu, proč máte kolem krku fonendoskop!“ zvolal jsem a dodal, „nu, možná pan učitel psychicky nezvládl, že už nemá tlačenku jako dřív. Mít každý článek na titulce, kdo by nemlaskal jak svině!?“
„Mám o něho strach. Nechtěl byste za ním zajít? To není přece jen tak, neotevřít diskuzi. Ano, můžete namítnout, že Větvička taky neotvírá diskuze, ale my se bavíme o panu učitelovi,“ neskrýval svoje obavy doktor Přetvářka.
„Rozumím vám, doktore Přetvářko.
Taky se mi to nechce líbit.
Že by pan učitel neotevřel diskuzi?
Pravda, Zdeněk Svěrák byl taky učitel a úplně přestal rozumět národu, doslova se od něho odrodil.
Ale pan učitel!
Jdu se za ním podívat. Když se na jaře neotevřou studánky, dá se to pochopit. Ale neotevřít diskuzi, hrome, doktore Přetvářko, to jako neotevřít poklopec při ranním močení, tedy pokud člověk spí v kalhotách,“ řekl jsem vážně a vzal ze židle klobouk, sděliv dr. Přetvářkovi, „teď si nasadím tady ten klobouk. Kdysi jsem ho vyhrál na nějakých cyklistických závodech. Je mi trochu velký, ale teď není pravá chvíle na to, aby si člověk stěžoval.
Jdu za panem učitelem!“
Nasadil jsem si klobouk a vyrazil za panem učitelem. Naštěstí jsem byl prozíravý, že jsem si do něj vystřihl otvory pro oči, což se mi teď náramně hodilo. Všechno to probíhalo jako v nějakém snu, ulice se přede mnou samy narovnávaly a domy vzpřimovaly jako tráva po dešti.
Šel jsem a za mnou šel houf dětí, které vybíraly ptačí hnízda na stromech, ty rostly všude kolem. Nikdy bych neřekl, kolik ptačích hnízd je na stromech, které vypadají zevnitř jako mrtvé.
Ale to už jsem stál před dveřmi pana učitele.
Zazvoním, dveře se otevřou a ve dveřích místo pana učitele Fedotov!
„Co ty tady, Fedotove?“ podivím se.
„Já tady bydlím,“ odpoví Fedotov.
„A pan učitel? Kde je?“ ptám se.
„Tamhle jde!“ ukáže Fedotov za moje záda.
Ohlédnu se a koho nevidím!?
Vidím Martinu Sáblíkovou.
„Nejlepší sportovec roku jsem já! Zeptej se tuhle Fedotova!“ vykřiknu a nikdo se se mnou nehádá, všichni mlčky souhlasí, i ten chudák Fedotov souhlasí, co jinému mu taky zbývá, když pan učitel neotevřel diskuzi, než souhlasit?
Cestou zpátky se zastavím v čajovně.
U vedlejšího stolu sedí nějací lidé. Když mě vidí, zavolají si obsluhu a něco jí šeptají.
Obsluha pak přijde ke mně a rázně mi řekne: „Mladý muži, přijde mi, že jste přece jen ještě mentálně nedozrál na to, abyste seděl v naší jedinečné čajovně!“
Lidé u vedlejšího stolu na mě hledí s neskrývaným odporem. Zdá se mi, že je odněkud znám, čímž by se všechno vysvětlovalo. Vlastně je znám velmi dobře, nemusím vám snad říkat, co jsou zač ti lidi, odkud je znám.
