První prajzská defenestrace Ladislava Větvičky

Bohužel, ještě nejsme tak daleko, aby u nás lidé sami vypadávali z oken. U nás se lidem ještě musí s vypadáváním z oken pomáhat. Ale naštěstí jsou mezi námi takoví, kteří už se nebojí přiložit ruku k dílu, byť jen zatím cvičně

Osud mě zavál na Donbas, zrovna tam popravovali fašisty z praporu Azov na šibenicích ještě svítících novotou, hezky jednoho po druhém, jak se sluší a patří na válečné zločince.

„Pěkná podívaná,“ řekla nějaká žena, na jejíž záda jsem se tlačil

„Spravedlnost je vždy pěkná. A v Rusku obzvláště, protože Rusové mají pro spravedlnost cit, je je jim, abych tak řekl, niternou potřebou, žízní po ní a nedokážou si svůj život představit bez spravedlnosti,“ řekl jsem a měl pravdu.

Váleční zločinci musejí viset a tady taky viseli. Zde nebyl žádný prostor pro nějaké ospravedlnění neospravedlnitelného (stejně jako není žádné ospravedlnění pro drahý plyn a elektřinu, pro lidskou bídu, kterou všeobecná drahota způsobuje), pro milost těm, kdož si ji ani v nejmenším nezasloužili, protože to byli nejčistší nacisté, úhlavní nepřátelé všech tradičních hodnot a především pak českých vlastenců.

S přibývajícími banderovskými viselci však moji pozornost stále více upoutávala postava toho, který tuto exekuci (bez nároku na honorář, jak jsem se později dozvěděl), prováděl. Bylo opravdu požitkem ho sledovat. Mám-li to k něčemu přirovnat, tak k návštěvě kavárny (ovšemže ne pražské), kde vás zcela zaujme práce číšníka.

Dobrý číšník je především nenápadný, ale když na něj zaměříte svoji pozornost, zjistíte, že sledujete hotový koncert, ačkoliv se zdá, že není nic jednoduššího než obsluhovat hosty v kavárně. Jste tímto koncertem tak uhranuti, že vám vaše káva již docela vychladne a při placení nešetříte spropitným, protože ta podívaná vám stála za to.

A to, co jsem sledoval teď, byl stejný případ, byl to hotový koncert toho muže, který se zjevným citem pro tuto věc vykonával spravedlivý rozsudek nad těmi, kteří se provinili proti veškeré lidskosti, kteří se ve jménu těch nejzrůdnějších idejí, jaké dokázal lidský mozek zplodit, dopouštěli těch nejstrašlivějších zvěrstvech na nebohých Rusech, kterým učinila přítrž až ruská armáda a její hrdinní příslušníci.

Dával oprátku na krky válečných zločinců tak nenuceně, až se člověk musel radostí smát.

A jak jim podkopával nohy!

Jako by jen chtěl pošťouchnout míč na zemi.

Ťuk a bylo to, už se fašista houpal na provaze a publikum, zcela uhranutou jeho umem, odměnilo kata, neboť ten, kdo popravuje zločince je katem, zaslouženým potleskem.

Postava kata byla přitom mírně zavalitá a jeho dobromyslný obličej svými rysy vzdáleně připomínal Švejka. Byl to zvláštní, ale o to více vzrušující kontrast. Ten člověk se při popravě vůbec netvářil přísně, ale nanejvýš dobrotivě, jako by byl právě subarbitrován pro blbost, což umocňovala ještě čepička na jeho hlavě, takovou roztomilou čepičku můžete vidět právě jen hlavě těch největších dobráků.

Jak přibývalo popravených fašistů, soustředila se moje pozornost výhradně jen na toho muže, který předváděl tuto úchvatnou podívanou, který povznesl popravování fašistů na umění, aniž by tím ovšem umenšil potupnost takového smrti pro ty, co si nic jiného ani nezaslouží, protože jsou to banderovci.

„Kdo je tento muž?“ ptal jsem se sám sebe, uhranut zcela jeho nenuceností, „jistě má páteř, má ji proto, aby mohl plnit zadaný úkol, tedy popravovat fašisty, protože bez toho by se tohoto úkolu těžko zhostila s takovou bravurou.

A taky má uši a oči, aby slyšel poslední vzdech popravených fašistů z Azovu a viděl poslední záchvěvy jejich těl, i to mu dopomáhá k preciznímu plnění jeho úkolu.

Rovněž má hubu. Aby mohli fašistům pošeptat do ouška něco hezkého, když jim dává na krk oprátku, něco jako: ,Tak vidíš, holoubku, Rusy se ti chtělo vraždit a zabíjet?

Ech, že jsi raději neoral pole na Čukotce, neseděl doma za pecí, neposlech dobré rady!'

Obě jeho ruce jsou pravé, to je kvůli lepšímu sundávání popravených z oprátky, moc dobrý zlepšovák.

A evidentně nemá v hlavě seno, protože kdyby měl v hlavě seno, měl by na čele ukrajinskou vlajku, poznávací znamení všech blbečků.

A nejspíše bude bezpohlavní, protože andělé jsou bezpohlavní, takto věšet fašisty dovedou jen andělé!“

A čím déle jsem toho muže pozoroval, tím více mi byla jeho tvář povědomá a taky jeho čepička.

Určitě jsem ho už někde viděl!

Ale kde?

Bylo to v Karabachu, nebo v snad v Dominikánské republice.

Ale mohl jsem ho vidět i docela dobře v Gruzii.

„Nevíte, odkud je ten muž?“ zeptal jsem se ženy, která vzrušením sotva dýchala, její obličej byl už temně rudý, jak ji to všechno rajcovalo.

„Je to cyp. Lašský cyp. Takoví jsou nejlepší kati. Mají popravování ve své genetické výbavě. Na nic jiného se nezmůžou, ale na druhou stranou to dělají s láskou, proto, abychom se my všichni ve světě bez fašistů měli líp, aby se nám dobře žilo v míru a pokoji na zemi,“ odpověděla mi žena.

„Šilheřovice! 30.7. 2022, v den 603. výročí první pražské defenestrace! Tam jsem ho viděl! Popravoval takového fialového panáka! Vyhazoval ho z okna i s rozbitými brýlemi! Viděl jsem jeho dobrotivou tvář, jak se mihla v okně, jak se dobrotivě usmívala, když fialový panák ležel ksichtem na střeše. Je to opravdu anděl. Ale ne takový anděl, jakým byl Mengele, je to pravý opak Mengeleho!“ došlo mi konečně, kdo je tím katem, který povýšil popravování na skutečné a nefalšované umění, anděl.

Když pak byli všichni fašisté popraveni, lašský cyp se způsobně uklonil a šel se nažrat, protože i v tom, ve žraní, byl umělec, geniální a nedostižný umělec.