Řekni, kde ty výfuky jsou... V Institutu Václava Klause, Klaus je tam odnesl!

Cestou do práce počítám auta s výfuky. Baví mě to. Co výfuk, to jedno auto. Dnes jsem jich například na Jižní spojce napočítal přes 140 000

Jakl měl do práce a z práce přesně dvanáct tisíc slepičích kroků. Věděl to až moc dobře, protože do práce i z práce chodil pěšky.

„Buzeranti mají svůj duhový pochod hrdosti, a já mám taky svůj pochod hrdosti. Jsem dospělý chlap a nikdo mě nedonutí, abych si sedl do elektromobilu a tvářil se přitom hrdě. Proto chodím do práce i z práce pěšky,“ vykládal Jakl každý večer u pátého piva.

A dobře věděl, co dělá.

Cestou do práce a z práce (z té se vracíval často až po večerníčku) počítal schválně elektromobily.

Bavilo ho to.

Totiž bavilo ho, stejně jako jeho šéfa, věhlasného prof. Klause, že dokáže hledět nejen do daleké, ale i blízké budoucnosti. A Jakl, když šel do práce a z práce, prodíraje se přitom záplavou elektromobilů, tu budoucnost viděl.

Nebyla radostná. Ale to Jakla na tom bavilo nejvíc. Být temným prorokem je mnohem zábavnější, než být prorokem, který zvěstuje světlé zítřky.

A Jakl skutečně světlé zítřka nezvěstoval.

„Dvacet a jeden elektromobil! Včera jich bylo jen dvacet, z toho nejvíc na Sterém městě!“ zvolal Jakl spokojeně, když jednoho dne při cestě do a z práce napočítal dvacet a jeden elektromobil, „dvacet a jeden!

Já to věděl! Stejně jako Václav Klaus to vím, dej mu pánbůh věčnou slávu! Po dlouhých třech tisíciletích existence spěje Západ pomalu, ale jistě k zániku. Prozatím jsou však trendy vedoucí k jejímu rozkladu sotva postřehnutelné – vysledovat je dokáže pouze geniální profesor Václav Klaus. Na základě psychohistorického modelu, který sestavil, když pracoval v Prognostickém ústavu jako agent KGB, předpověděl, že po konci aut se spalovacím motorem čeká naši civilizaci nepopsatelný chaos a že následná éra barbarství se protáhne na celých třicet tisíc let.

Profesor Václav Klaus, my všichni, kteří v něj věříme, se však s tím nehodláme smířit. Proto jsme na samém okraji společnosti založili stranu Motoristé sobě!

Abychom zachránili auta se spalovacími motory, abychom vzkřísili motorismus, abychom vrátili motoristům jejich odvěká práva, abychom zachránili lidstvo před úpadkem.

Dvacet a jeden elektromobil jsem napočítal!

Dvacet a dva jich napočítám zítra!

Zase jeden elektromobil přibude, zase budeme blíž zániku lidstva, pokud se nevzbouříme, pokud nepřestaneme jen žvanit u piva a skutečně nepovstaneme, protože chlap, který chce být hrdý, nikdy nebude jezdit v elektromobilu, ženská potřebuje držet v ruce šulina, ale chlap potřebuje v ruce držet volant!“

S tímto zvoláním se Jakl svalil do postele a na místě usnul.

Ale ráno se ukázalo, že i takový šíbr, co se týče prognostiky, jako je Jakl, se může mýlit.

Jako každý den vyrazil Jakl do práce pěšky, ale už na konci prvního tisíce kroků klečel na chodníku, bil o něj hlavou a křičel: „Ne, to není pravda, to nemůže být pravda! Kde jsou výfuky, řekněte, kde jsou výfuky?!“

Jaklův nelidskými nářek se rozléhal prázdnou ulicí. Když nepočítáme jeden elektromobil, byla ulice docela prázdná. Kvanta volného prostoru se tlačilo na Jaklův mozek ze všech stran, mačkalo jej jako citrón.

Jak ještě nikdy v životě neviděl tak prázdnou ulici, která bez aut vypadala jako holá, docela ohlodaná lidská kost bez kousku masa a na které bylo tolik místa, že by se vmžiku mohl rozběhnout na všechny strany a nic mu v tom nebránilo!!!

Ale nejhorší bylo ticho.

To ticho všude kolem, to byl opravdu běs.

Jakl si zoufale zacpával uši, aby to ticho neslyšel, ale vůbec to nepomáhalo.

,Panebože, vždyť je to jako na Marsu! Tam taky nemůžou jezdit žádná auta se spalovacími motory, protože tam není dostatek kyslíku. Ale my nejsme Marťané, abychom se obešli bez aut, my jsme lidé! Vraťte nám naše výfuky!“

Jakla bylo slyšet až v Hostivaři, jak se jeho kvičení neslo ztichlou Prahou.

Ale marně kvičel, čím víc kvičel, tím bylo to ticho všude kolem mučivější a trýznivější.

Jako šílený se Jakl nakonec zvedl z dlažby a běžel do práce, vzdálenost, kterou jindy ušel za hodinu, urazil nyní za deset minut.

A když vběhl do Institutu Václava Klause, bylo to, jako kdyby přešel ze zeleného pekla do konzervativního ráje.

Kam se podíval, tam byla auta s výfukem, bylo jich tisíce a zaplňovala kdejakou volnou skulinku, kterou v IVK ještě nestačily vyplnit knihy prof. Klause!

„Snad jsem vás nevylekal, Láďo, vypadáte celkem zpoceně,“ řekl starostlivě prof. Klaus, když uviděl Jakla, a otcovsky mu položil ruku na zadek, „už jsem se na to nemohl dívat, jak levičáci chtějí vyhubit auta. Tak jsem všechna auta, co ještě na světě zbyla, v noci převezl sem, k nám do Institutu. Sem si levičáci netroufnou, bojí se vás, Láďo, jako Putin Ukrajiny, tady u nás jsou auta v bezpečí.

Řekněte sám, Láďo.

Není to krása?

Tolik výfuků!

A o ty nás chtěli levičáci připravit. Chtěli, aby to na Zemi vypadalo jako na Marsu, nebo někde na nějaké planetě, kde všechno funguje na elektriku, která se získává nějakým tajemným způsobem, pomocí jakési indukce nebo čeho.

Ale naše planeta není zelená!

Když vidím všechny ty výfuky, nejradši bych samou radostí zase zpíval v dětském sboru.

Klidně si, Láďo, vyberte, který výfuk chcete, na všechny se tady u nás v IVK dostane. Vajgl si vybral škodovku. Ale já škodovku nechci, moc to v ní drncá. Já si vezmu tamhletu audinu, ta vypadá moc pěkně, i když je trochu ojetá.“

Václav Klaus přistoupil k audině, rozepnul si poklopec svých manšestrových kalhot a poklekl si tak, aby se co nejpohodlněji dostal k výfuku.

A Jakl?

Jakl si vybral Daciu.

Pravdou, už trochu prorezavělou, ale za to s nádherným velkým výfukem, přesně jak to odpovídalo jeho naturelu prostého občánka, který ze sebe nedělá žádné hogo fogo, kterému stačí ke štěstí i Dacia, aby si připadal jako skutečně hrdý chlap, když se pak zase zvedal na nohy, zatímco prof. Klaus nebyl se svým dílem stále ještě hotový, jura!