Dobrý člověk ještě hnije

Vy nejste moc dobří lidé. Ale já ano. Mám k tomu velmi pádné důvody, abych se považoval za dobrého člověka, chci totiž zestátnit plzeňský Prazdoj

Seděl jsem v prázdné tiché čajovně. Poslední člověk, který by nebyl jen mojí představou, či jen mnou samotným, odešel už před několika dny, odnášeje si i svůj veškerý rozum.

„Už jdeš, Jakle? Co tak brzy? Zdá se mi, že už nic nevydržíš!“ ptal jsem ho.

„Jo, jdu, už se mi připozdívá před očima. Touto dobou se už vždy připozdívá. Za chvíli na mne padne smutek. A když jsem smutný, tak se neznám, ztrácím zábrany. Tuhle jsem byl tak smutný, že jsem Klausovi ze samého smutku vytlačil všechny beďary až na jeden. Bude lepší, když půjdu sám, než mne odtud vypráskají bičem,“ řekl ten člověk a vyplížil se z čajovny jako nějaký sprostý zloděj.

Od toho památného okamžiku sedím ve své čajovně sám. Říkám čajovna, ale ve skutečnosti je to prasečí chlév a já se válím v tom nejodpornějším hnoji. Čajovna tomu říkám jen proto, že to zní o něco líp. Žiji z pomyjí, z ničeho jiného, pomyje, to je veškeré moje štěstí.

Chcete-li mne udělat šťastným, vychrstněte na mne kbelík pomyjí!

Ale proč byste mne měli dělat šťastným?

Copak jsem jedním z vás?

Kdybych byl jedním z vás, tak byste se mnou váleli v tomto hnoji!

Ne, nejsem jedním z vás a vy nemáte jediný důvod dělat šťastným, a vychrstnete-li na mne kbelík pomyjí, děláte to jen z čisté škodolibosti, z čiré nenávisti, z dobře živeného nepřátelství.

Ale abych pokračoval, tam, kde jsem předminule skončil a vy se mnou, Jakl se vyplížil z čajovny, a já v čajovně nadobro osaměl, nepočítám-li samozřejmě obsluhu, ale ta se nikdy nepočítá, ani v nebi, ani na zemi, ani v pekle, existuje-li při dnešních cenách vůbec nějaké peklo.

Seděl jsem tedy v čajovně docela sám a nepřišlo mi to nijak divné. Aspoň zpočátku ne. Ale jak plynul čas, začínalo mi být divné, že jsem v čajovně sám. Není přece možné, aby sem nikdo nezabloudil, když je tady takové ticho. Je přece určitý druh lidí, které ticho neodolatelně přitahuje stejně tak jako můry přitahuje světlo, ale ať jsem co dělal, stále jsem v čajovně kromě sebe nikoho neviděl.

„Snad nemám psychiatrickou diagnózu!“ zvolal jsem nakonec, vystrašen svým vlastním bytím, které mne obklíčilo ze všech stran, bylo všude kam jsem se podíval, bylo vevnitř i vně, bylo mimo mně, i ve mně samotném, bytí a zase jenom bytí!.

Ale uslyšev svůj vlastní hlas, který jsem již takřka nepoznával, přece jen jsem se uklidnil, jako bych byl jen svojí vlastní, ultrasolipsistickou  představou.

„Jsem-li tady já, je tady přece jen ještě někdo! Jsem-li tady já, nemohu být zde zcela sám, protože přece mohu i sám na sebe hledět zároveň jako na objekt, nikoliv jen subjekt!“ s úlevou jsem si uvědomil holou skutečnost.

Nemohlo být nejmenších pochyb, že nemám žádnou psychiatrickou diagnózu.

A veškerá pochybnost o tom byla záhy rozptýlena, když se v čajovně objevil další člověk, byť zatím schovaný v mlze!

„Ecce homo!“ zvolal jsem a začal na něj překotně hovořit, „proč nezrušíme většinu ze 128 000 neziskovek, do kterých putují ze státního rozpočtu miliardy korun ředitelům těchto zbytečných, a v řadě případů dokonce škodlivých organizací?

Proč je prostě nezakážeme nějakým zákonem?

Jen si to představte, 128 000 ředitelů, to by bylo ušetřených peněz, které by se mohli rozdat lidem!

Proč nezrušíme zbytečné státní zakázky?

Na co jsou státu nějaké zakázky, hlavně armádní, na kterých se přiživují majitelé soukromých firem, to soukromých zdůrazňuji!

To by bylo ušetřených peněz, které by se mohly rozdat lidem!

Proč nezestátníme řadu prosperujících firem, které dříve byly a měly zůstat státní?

Například Česká spořitelna platí svému majiteli, rakouské Erste Bank, 10 miliard dividend!

Kdyby patřila státu, musela by těch deset miliard platit státu a stát by ty peníze mohl rozdat lidem.

A Plzeňský prazdroj?

Plzeňský prazdroj, člověče, má zisk kolem tří miliard, a skoro celý ho posílá poštovními holuby do Japonska!

Taková dálka!

Chudáci poštovní holubi!

Zestátnit, ať nemusí poštovní holubi létat přes celou zeměkouli!

Všechno zestátnit, všechno, co je úspěšné, zestátnit, už ani miliarda nesmí opustit tuto zemi, všechno se musí rozdat mezi lidi!

Proč?

Protože je nejvyšší čas začít něco dělat, nejen sedět u kamen a držet hubu, dívat se na všechny ty miliardy, co by se mohly rozdat lidem!“

Myslil jsem si, jaký ohromný dojem musela udělat moje slova na člověka v mlze.

Měla všechno, co mají taková slova mít, nehledě na to, že v nich byla spousta odvahy.

„Zestátnit? Chcete všechno zestátnit?“ zeptal se mě ten člověk v mlze.

„Ano, všechno! Banky, doly, pivovary, všechno!“ přikývl jsem.

Ale člověk v mlze byl jiného názoru.

Takto ke mně promluvil z mlhy, kterou byl obklopen: „Přestěhujeme se do jedné místnosti, zakoupíme kamna, vyhodíme kytky a budeme pěstovat brambory. Moje práce taky není v krizi potřebná, tak se holt uskrovníme, ale nezhroutíme se.“

„Proč? Proč bychom měli opouštět, co jsme celý život budovali a a skončit zalezlí v jedné místnosti u kamen?

Protože je krize?“ vybuchl jsem a rozehnal rukama mlhu, abych pohlédl onomu člověku do tváře.

Byla to Šichtařová a právě mi navrhovala, abychom se přestěhovali do jedné místnosti, zakoupili kamna a pěstovali brambory, které se sázejí do zkypřené půdy na jaře, to znamenalo, že ještě není všemu konec, že minimálně ještě jedno jaro musí přijít!

„Ano, nezhroutíme se!“ vykřikl jsem a na místě zešílel, bylo toho štěstí na mě příliš, kamna, brambory, jedna místnost, velká tak akorát, abych se v ní dokázal včas obrátit na záda, kdyby z mé strany mělo snad dojít k tomu nejhoršímu.