Kdybych dostal za úkol rozvrátit stát, udělal bych to stejně jako ten Větvička

Ten synek je úplně marný. Z jedné strany vedle něho šaškuje Hájek, z druhé strany zase Rockfeller a na hlavě mu dělá kotrmelce Havel

Ne, nezlobte se na mě, většina lidí jsou naprostá a přízemní hovada.

Tupý dobytek, takříkajíc.

Vypatlaná paka, nebo ještě hůř.

Jen Ladik je mezi všemi těmi blbými tlamami nevinný snílek.

Něžná a poetická duše.

Poetická a křehká!

Když je duše poetická, tak je i křehká.

Tak například Niezstcheho velmi zraňovalo, když se kurvy v bordelu smály jeho filozofii, ale i tak trvalo roky, než se jim konečně přestal svěřovat se svými myšlenkami, a v tu chvíli jako když utne, kurvy se mu přestaly smát!

Nebo Puškin!

Ten přímo příšerně trpěl, když ho srovnávali s Nohavicou!

„Já a Nohavica? Ani naladit kytaru mu nejsem hoden!“ říkával v takových chvílích, celý rudý z toho pomyšlení, že by mohl být snad tak dobrý básník jako Nohavica.

A tak je Ladik taky křehká duše. Do dobytku můžeš kopat kolik chceš a vůbec mu to nevadí, dál spokojeně přežvykuje.

Ale stačí jedna jediná nespravedlnost, například jedno jediné kriminalizování pro názory (a ví Satan, že je takových případů stále víc) a Ladik se rozpláče, pobouřen a ovšem i bolestně zraněn takovou nespravedlností vskutku havlovskou.

Ale tentokrát Ladik neplakal, tentokrát se usmíval.

Poetické duše už to tak mají, buď pláčou, protože trpí a uprostřed dobytka nemohou netrpět, nebo se usmívají, protože jsou zasnění, ježto se jim podařilo odpoutat od tupé reality.

A Ladik se usmívá.

„Sníš?“ ptám se jej.

„Ano, sním,“ přikývne Ladik, vznášející se kdesi ve výšinách.

„A je to pěkný sen?“ ptám se jej.

„Je to ten nejpěknější sen, jaký se člověku může zdát,“ přikývne Ladik.

„Co je to za sen!?“ chci vědět co je to za sen,

„Co je to za sen, který právě sním?“ zeptá se Ladik a béře mě lehce pod paží, „je to nádherný sen!

Představ si, že naše elektrárny dodávají naši elektřinu za naše peníze našim podnikům a našim lidem!

A na burze prodávají jen přebytky!“

„Ach bože, to je krásný sen! Úplně to vidím, ty přebytky, jak se prodávají na burze! A vidím i naše lidi, usmívají se a jsou šťastní, vždyť žijí jen pro dnešní den!“

„Ale to není všechno!“ řekne Ladik a zasněně pokračuje, „představ si, že jsme opustili systém emisních povolenek!

Řekni, není to nádhera!“

Přikývnu: „Je to nádhera! Systém emisních povolenek mají i v Číně, ale my nejsme Čína!

My jsme my a není nás mimo nás!

Úplně vidím ty šťastné lidi ve světě bez emisních povolenek!

Vyklánějí se z oken a mávají, někteří i tančí!

To už není tento svět, to už je ráj!“

„Ale to ještě není zdaleka všechno, o čem sním!“ vykřikne Ladik a obejme mě kolem ramen, „představ si, že máme dlouhodobý kontrakt na ruský plyn jako Bulharsko, nebo Maďarsko!“

Nadšením vypísknu: „Bože, úplně to vidím! Máme kontrakt na ruský plyn dvacet let, bude k nám proudit ze všech stran, všemi trubkami.

A díky tomu plynu jsme úplně nezávislí na Německu!

Už nemusíme otročit v jeho továrnách, už nemusíme kupovat v Lidlu, protože máme dlouhodobý kontrakt na ruský plyn. Lidé jsou šťastní, plazí se štěstím po kolenou, líbají zemi, děkují bohu, že se narodili jako Češi!“

„A taky si představ, že nepodporujeme žádné války, ani žádné ekonomické migranty!“ nepřestává Ladik snít.

„Představuji si to! To víš, že si to představuji! Nikdy jsem si nic hezčího nepředstavoval! To je nádhera! Neposíláme zbraně na Ukrajinu, ale do Ruska!

Stovky, tisíce tanků, jejich nekonečné vlaky směřují od nás do Ruska a proto je mír, protože si na Rusko nikdo netroufne, má naše tanky!

A ekonomičtí emigranti?

Ekonomické emigranty naženeme místo nás do německých montoven, ať je práce pro Němce osvobodí, jako osvobozovala nás třicet roku od sametového podvodu!“ rozplývám se blahem.

„A taky si představ, že se okamžitě přestanou podporovat všechny politické neziskovky!“ vypálí na mě Ladik.

„Cože, mám si představit, že se Okamurovi zruší státní příspěvek na jeho stranu!? To si mám představit!? Ne, to si nedokážu představit, promiň, Ladiku, asi jsem dobytek, protože kdybych nebyl dobytek, tak si to jistě dokážu představit,“ přiznám se.

Ale Ladik je v rauši, neslyší mě, s očima přivřenýma, s koutky úst roztáhlými do blaženého úsměvu pronese: „A taky si představ, že už se nekriminalizuje za názory! Že můžeš svobodně mluvit o fialovém hnusu, nebo covidové totalitě, a nikdo, rozumíš nikdo, tě nedá do svěrací kazajky a nebude tě vozit po pouti jako fackovacího panáka v kleci, ve které býval kdysi tygr, skutečný tygr!“

Ale to už mi přijde trochu moc.

„Nepřeháníš to trochu s tím sněním, Ladiku? A pak, nezapomněl jsi náhodou ještě na propuštění úředníků a hlavně celníků?

Máme osm tisíc ozbrojených, úplně zbytečných celníků.

O takových věcech by se mělo snít!“ připomenu Ladikovi, o čem by se mělo snít.

Aby se mu o tom líp snilo, pošlu Ladika do parní lázně. Až z ní vyjde, bude čistoučký jako selátko. I poetická a křehká duše potřebuje občas podrbat březovou metlou mezi lopatkama, aby to její snění nebylo zbůhdarma promrdaným časem jako u Havla.