Válečné zločiny na Ukrajině nepáchá Rusko, ale Západ!

Rusko, jeho nádherný lid v čele s prezidentem Putinem, už více jak půl roku statečně čelí zákeřné a bezprecedentní agresi Západu v nevyprovokované válce, jejímž jediným cílem je ožebračení Česka 

            Česko ještě spalo, pohrouženo do svého bažinatého spánku, z něhož stoupaly nezdravé výpary. Byl to onen obávaný druh spánku, který neposiluje a neosvěžuje, ale právě naopak, byl to spánek, který činil z obyvatel Česka ještě více neduživé bytosti, protože z nich nelítostně vysával všechnu sílu a všechno zdravé, co v nich ještě, žijících v teroru fialového hnusu, jakýmsi zázrakem zbylo.

            Ježto nebylo v tuto dobu v Česku s kým pohovořit, a s moudrým člověkem už vůbec ne, zašel jsem na kus řeči do Kremlu.

            Vladimir Vladimirovič byl už dávno vzhůru. Přes brzkou ranní hodinu vypadal velmi zdravě a svěže, usmíval se a šibalsky potrhával levou nohou.

            „Dobrého rána přeji, Vladimire Vladimiroviči,“ popřál jsem mu dobrého rána a dodal, „zdá se, že jste skvěle naladěn. To jdou věci jistě podle plánu.“

            „To se ví, že jdou podle plánu. I plán může být cíl,“ přikývl Vladimir Vladimirovič a přátelsky zacukal levým koutkem svých úst.

            „Tak to jde jistě podle plánu i částečná mobilizace,“ nadhodil jsem.

            „To ano, vše se daří skvěle. K dnešnímu dni byl odveden necelý milion dobrovolníků, kteří se sami přihlásili příslušným úřadům. Respektive, abych byl přesnější, pracovníkům těchto úřadů, kteří je navštívili ať už doma či na jejich pracovišti v kteroukoliv denní či noční hodinu,“ pochlubil se Vladimir Vladimirovič úspěchy částečné mobilizace.

            „Necelý milión, to je pěkné číslo. A je to i včetně sériových vrahů a kanibalů?“ zeptal jsem se.

            „Ano, ani našim sériovým vrahům a kanibalům není lhostejný osud Ruska,“ hrdě prohlásil Vladimir Vladimirovič.

            „Ruský lid je úžasný, komu čest, tomu čest!“ pochválil jsem Vladimiru Vladimiroviči jeho lid a sériové vrahy, kteří se dobrovolně hlásí k obraně vlasti a nadhodil, „a co referenda? Jaká ta mají úspěch?“

            „Naprosto fantastický!“ zazářil Vladimir Vladimirovič a nadšeně rozhodil rukama, „jen si představte, že příslušníkům ruské národní gardy se podařilo vybrat volební lístky od devadesáti devíti procent všech oprávněných voličů! Obzvláště se vyznamenali příslušníci divize Felixe Džeržinského, kteří jsou speciálně vycvičeni k pořádání referend na obsazených územích.

            I jejich zásluhou se devadesát devět procent oprávněných voličů vyjádřilo v tom duchu, že tato území mají už být navždy Ruskem.“

            „To je skvělá zpráva. Být navždy Ruskem, kdo by potom netoužil!“ sdílel jsem nadšení Vladimira Vladimiroviče, ale pak jsem se přece jen zamyslel, „je dobře, že ta území budou už navždy Ruskem. Jenže je ještě potřeba ubránit ruskou posvátnou půdu před fašisty.“

            „I na to mám plán!“ začepýřil se Vladimir Vladimirovič.

            „To je skvělé!“ luskl jsem prsty.

            „Jestli chcete, řeknu vám svůj plán. Není na něm nic tajného,“ nabídl mi Vladimir Vladimirovič.

            „Sem s ním!“ luskl jsem prsty podruhé.

            „Můj plán je prostý, stejně jako je prostý ruský lid, v čemž spočívá jeho síla a neporazitelnost. A proto je i můj plán prostý,“ řekl skromně Vladimir Vladimirovič a pokračoval, „jak jistě víte, máme plné sklady staré vojenské techniky, která je jen sem tam nepojízdná. Tak například tanků T-62 máme tisíce. A na tom je založen můj geniální plán. My tyto tanky naložíme na nekonečné vlaky a na těch vlacích je odvezeme na Ukrajinu.

            Tam je hezky seřadíme vedle sebe a vytvoříme něco jako vozovou hradbu. Na můj rozkaz začnou tanky nepřetržitě pálit před sebe, takže v těchto místech fašisté prostě neprojdou. Samozřejmě, že se naše tanky pokusí fašisté zničit. Jenže my víme, že mají málo munice. A tak když nám zničí nějaký tank, prostě tam místo něj postavíme jiný, který začne opět pálit před sebe.

            Ty tanky jsou bezcenný šrot, každá řízená protitanková střela je třikrát dražší. Fašisté tak vyplýtvají všechnu svoji munici na zničení tohoto železného šrotu a až jim dojde munice, jednoduše přejdeme, respektive naše zálohy, do protiútoku a za tři dny jsme v Kyjevě.

            Jak se vám líbí můj plán?“

            „Je to naprosto skvělý plán! Jako bych už je viděl, ty nekonečné vlaky tanků, co jedou na Ukrajinu!“ pochválil jsem Vladimiru Vladimiroviči jeho skvělý plán, ale pak se zeptal, „a co lidi?“

            „Jací lidi?“ nechápal Vladimir Vladimirovič.

            „No ti, co budou sedět v těch tancích, které musí fašisté zničit, aby jim došla munice,“ vysvětlil jsem, jaké lidi myslím.

            „Nás je hodně, s tím si nedělejte starosti. Částečně jsme mobilizovali, lidí máme dost, nebojte, všechny tanky budou mít svoji osádku,“ uklidnil mě Vladimir Vladimirovič.

            „To je dobře, moc dobře,“ byl jsem rád, že lidí je dost a vzpomněl si na to, čeho se v Česku lidi teď nejvíc bojí, co je nejvíc moří, „když už jsem tady, nemáte nějaký plyn, Vladimire Vladimiroviči?

            Zima na krku, český průmysl na hraně kolapsu, nějaký plyn by se šikl.“

            „Plynu máme dost. Kolik ho potřebujete?“ zeptal se starostlivě Vladimir Vladimirovič.

            „Co nejvíc. A pokud možno zadarmo, jestli to není problém,“ odpověděl jsem.

            „Není člověk, není problém s plynem!“ usmál se Vladimir Vladimirovič a strčil mi do ruky nějaký papír, „to je smlouva na neomezený odběr ruského zemního plynu zdarma. Nebojte, nenecháme vás zmrznout, Česko je pro mě na prvním místě.“

            „Moc vám děkuji, Vladimire Vladimiroviči! Lidi u nás budou mít radost, ani nevíte jakou, až jim ukážu ten papír a řeknu, že jsem přivezl plyn,“ poděkoval jsem Vladimiru Vladimiroviči a chvatně se s ním rozloučil, abych se smlouvou na ruský plyn spěchal domů, protože, jak prorokovala kněžna Libuše, kdo má ruský plyn, má i moc nad Českem a ten někdo, to jsem já!