Náš synek z Poruby pochopil systém, žije v totalitě a žije se mu v ní víc než dobře

Říká se o něm, že jde proti proudu. Ale vlastně ani nevím, kdo takovou hloupost vymyslel. Protože ten, kdo jde proti proudu, je už dávno zavřený, nebo vypadlý z okna. Ale ten, koho nesebere Rakušanova sebranka, je velmi chytrý

Ladik měl doma zatopeno. Uhrančivé a opojné teplo sálalo z litinových kamínek, vedle nichž byly úhledně poskládané všelijaké kousky dřeva, zrovna takového, které v kamínkách sympaticky praská, když se jím přikládá za mrazivých podzimních dní.

„To je pěkné dřevo!“ pochválil jsem Ladikovi jeho dřevo, a zeptal se ho, „odkud ho máš, prosím tě? Já ti sháním dřevo už celé léto a nemůžu ho nikde sehnat!

A tak rád bych se ohřál!

Každou zimu topím, ale letos nemám čím. Někdy se v noci probudím a mám strach, že docela zmrznu. Víš, jako broučci.

A vláda? Vláda ta nic nedělá, abych nezmrzl!“

Ladikovo dřevo se mi opravdu líbilo. Takové dřevo, pěkně nařezané a hezky vyrovnané, bych chtěl mít taky doma, abych v zimě nezmrzl.

Moc mě zajímalo, odkud ho Ladik má a Ladik mi to řekl.

„Ukradl jsem ho cikánům. Komu ho ukradli oni, to nevím. Někde ho ale ukrást museli, protože jim nic jiného ani nezbývalo. Víš, oni dobře vědí, že se o ně vládní surikaty, ani místní správa nepostará, že jim nezajistí teplo. Tak to dřevo někde ukradli, abych jim ho pak ukradl já,“ přiznal se Ladik, od koho dřevo má.

„Ano, doba je zlá. Tak zlá, jako nikdy. Víš, Ladiku, vždy jsem se děsil toho, až se stát přestane o starat o cikány.

,Až se přestane stát starat o cikány, tak to bude konec, to bude tma, to bude zánik všeho!' děsil jsem se.

A je to tady!

To, co vždy Okamura požadoval, to, co chtěli všichni a po čem toužili všichni slušní lidé, totiž, aby se stát přestal starat o cikány, aby jim přestal zajišťovat teplo, je tady!

Mnozí do toho dne, kdy se tak vstane, vkládali velké naděje, vzhlíželi k němu jako k počátku nového, lepšího a spravedlivějšího světa. Doufali, že až se tak stane, bude líp, mnohem líp, tak líp, že už líp být ani nemůže!

Ale já se toho bál! A teď je to tady!

Stát se sice přestal starat o cikány, ale s nimi se přestal starat i o všechny ostatní!

Ani nám stát, nebo místní samospráva nezajistí teplo!

Všichni zmrzneme, kromě, tebe, Ladiku, protože jsi ukradl dřevo cikánům!

Ani těch sto padesát tisíc lidí, co bylo na Václaváku, nepohnulo vládou, aby zajistila cikánům teplo!

Bože, to je fialový hnus!“
Zalykal jsem se fialovým hnusem, čehož Ladik využil a přiložil do kamínek pár dřívek, která byla dřív dle všeho nádhernou plotní laťkou natřenou jasné zelenou barvou, takovou, co neoprýská a neodloupne se ani za dvacet let a kterou se proto natírají i těžké dubové rakve, jež musejí už něco vydržet a z nichž je taky dobré dřevo na topení.

„To se ví, že těch sto padesát tisíc lidí na Václávaku nemohlo vládou pohnout, protože jich tam bylo ve skutečnosti jen sedmdesát tisíc,“ řekl Ladik, když zavřel kamínka.

„Jenom sedmdesát tisíc? Vždyť Václavák byl zaplněný do posledního místečka!“ namítl jsem a zkoumavě se podíval na Ladika, jestli mu náhodou vládní propaganda nevymyla mozek.

„Václavák byl sice zaplněný do posledního místečka, ale půlka z těch lidí byli policajti v civilu, prostě tajní, kteří tam přišli provokovat. To už je v demokracii takový zvyk,“ řekl Ladik, zatímco v kamnech zapraskalo.

„Jo, to máš pravdu. Rakušanově sebrance teď narostla motýlí křídla. Třeba na Okamurově mítinku dva tajní policajti povalili na zem na nějakou ženskou a spoutali ji jako v nějakém erotickém filmu, myslím, že se to jmenovalo Šedesát odstínu mědi. Chtěla dát Okamurovi štrúdl, dobrý jablečný štrúdl a ta Rakušanova sebranka ji povalila na zem, a spoutala, ale když někdo hází po lidech koblihy, tak je to v prostě pořádku!

Zkrátka žijeme v totalitě. Doufám, že se aspoň Zwyrtek Hamplová dostane do Senátu, aby mohla dál bojovat proti coronapodfucku, a taky doufám, že se tam nedostane Vystrčil.

Co si o tom myslíš, Ladiku?“ chtěl jsem vědět, co si o tom myslí Ladik.

„Co si o tom myslím?“ usmál se Ladik a šibalsky zamrkal, „myslím si, že je to schizofrenie.“

„Schizofrenie?!“ zhrozil jsem se Ladikových slov.

„Jo, schizofrenie,“ přikývl Ladik a nalil si velkou sklenici dominikánského třtinového tuzemáku, „Zwyrtek Hamplová se sice v druhém kole utká s kandidátkou ANO, tedy loutkou Babiše, který tady vybudoval covidofašistickou totalitu, ale stejně tak se s kandidátkou ANO, utká ve druhém kole Vystrčil.

Už rozumíš té své schizofrenii?

Přeješ si, aby se Zwyrtek Hamplová, známá bojovnice proti covidové totalitě, dostala do Senátu, ale zároveň si přeješ, aby se tam s ní dostal jiná ženská z ANO, které tady tu covidofašistickou totalitu nastolilo, nebo chceš říct, že nás tady během covidu nezavírala Babišova vláda, že to nebyla Babišova vláda, která tady z toho udělala covidový apartheid?“

„Panebože, to je doba!“ zaúpěl jsem, protože Ladik měl samozřejmě pravdu, „to je doba! Neexistuje už žádné menší a větší zlo, mezi kterým by si člověk mohl ještě vybrat jako za komunistů.

Tenkrát to ještě šlo!

Tehdy si ještě člověk mohl vybrat, jestli bude volit komunisty, jestli vstoupí do strany, protože to bylo pořád menší zlo, než být americkou, nebo ještě hůř, německou kolonií!

Ale dnes už je všechno jedno velké ZLO!

Nechceš, aby se do Senátu dostal Vystrčil, protože u nás Tchaj-wan investuje víc než Čína, ačkoliv by to mělo být správně naopak, jelikož v Číně teď bude sjezd komunistické strany, na němž se bude volit nový čínský prezident Si, a dostane se tam ženská z ANO, které nás uvěznilo v covidovém apartheidu, které nám našilo na zimníky žluté hvězdy.

Co mám dělat?

Řekni, Ladiku, co mám dělat, když na Okamurově mítinku mlátí Rakušanova sebranka v civilu lidi?“

„Co máš dělat? Řeknu ti, co máš dělat,“ odpověděl Ladik a skutečně mi řekl, co mám dělat, „vrať se na počátek tohoto blogu.“

„Na počátek tohoto blogu?“ nebylo mi hned jasné, co tím Ladik myslí.

„Jo, na počátek tohoto blogu. Říkal jsi, že se ti líbí moje dřevo. Jestli chceš, vezmi si ho,“ vytasil se Ladik s nečekanou nabídkou.

„Líbí se mi tvoje dřevo. Vezmu si ho, určitě si ho vezmu, jen mi musíš půjčit svůj dvoukolák, ať ho mám na čem odvézt. Ale počkej! Čím budeš topit ty? Nebo chceš snad na protest pro vládním surikatám zmrznout, vyburcovat tak národ k odporu?“ vytřeštil jsem oči na Ladika.

„Nechci zmrznout, neboj. A protože nechci zmrznout, přemístím se na zimu do Dominikánské republiky, tam to dřevo s sebou nepotáhnu,“ vysvětlil mi Ladik.

„Díkybohu, nezmrzneš!“ oddechl jsem si, ale pak si uvědomil jednu, svým způsobem podstatnou věc, „ale co cikáni? Ti se přece do Dominikánské republiky nepřemístí. Neměl bych jim to dřevo vrátit? Říkal si přece, že jsi jim ho ukradl.“

„Na cikány se vyser, říkám ti. Nechodí k volbám, ať si zmrznou. Padesát procent národa nechodí k volbám, ať si zmrzne. Řekni sám, co s takovým národem, co nechodí k volbám?“

„Máš zase pravdu. Ať zmrznou! Nechodí k volbám, ať zmrznou. Mohli jsme mít všechno zadarmo, nemáme zadarmo nic kvůli půlce národa, která nechodí k volbám. Změní se kulisy, abychom zase drželi hubu a krok, ale všechny ty alegorické vozy a surikaty povalí dál,“ musel jsem souhlasit s Ladikem, který mi pak pomohl naložit dřevo na svůj dvoukolák, dobrý a poctivý dvoukolák, už mu ho asi nevrátím.