Proč mě pan Horner nezařadil na svůj seznam mužů určených k likvidaci?

Pan Horner dnes ve svém článku zveřejnil seznam mužů určených k likvidaci. Ke svému nemilému překvapení jsem se na něm nenašel. Doufám, že to pan Horner obratem napraví

Zdenek plakal, naříkal, kvílel, doslova vyl zrovna tak, jako partyzán Děnisov, když mu Francouzi zabili jeho milovaného Péťu Rostova.

„Přátele, bratři, soudruzi, v Kyjevě strhli fašisti z praporu Azov bustu Puškina, ačkoliv se v Minských dohodách zavázali, že ji nechají být!

Chápete to? Takové barbarství? Co komu udělal Puškin? Nevinný Puškin! A oni ho strhli!“ křivil se Zdenkův obličej nevyslovitelnou bolestí.

„Fuj! Takový hnus! Vždyť Puškin je náš národní básník!“ odplivl si zhnusením Prigožin a udeřil se do hrudi, „ať visím, jestli lžu, ani v celém širém Rusku jediný kriminál, aby v každé jeho cele nebyly na zdi vyškrábané Puškinovy verše!

A není v Rusku jediného kriminálníka, třeba i vraha, který by neměl Puškinovy verše vytetované na svém těle!

Já je taky mám vytetované, koukejte!

Ve jménu Puškina, ve jménu poezie, ve jménu všeho toho, co je v nás Rusech dobré, musí být takové neslýchané barbarství potrestáno, musí být tato urážka všeho ruského smyta krví těch, kteří se provinili na našem svatém ruském národě!

Přísahám, že ještě dnes se rozjedu po ruských kriminálech a zburcuje všechny vrahy a všechny násilníky, aby šli bránit Puškina, aby vrátili Rusku jeho čest, kterou zfetovaní ukrajinští nacisti pošpinili.

Já jsem zásadně proti kolektivní vině! Vždy jsem byl, všichni to víte. Jenže nepotrestané zlo vyvolává chutě po nové krvi. Dnes pošpinili Rusko, strhli bustu kriminálníky milovaného Puškina a zítra už budou naše drahá ruská města zasypávat raketami, budou nám rozbíjet infrastrukturu a co hůř, budou nám bezostyšně vraždit naše opozičníky, budou likvidovat všechny, kdož u nás volají po míru.

Já je znám fašisty, já je znám ukrajinské mravokárce!

Oni mohou svrhnout Puškinovu bustu, ale my je nesmíme ani bombardovat, my je nesmíme ani vraždit, abychom náhodou nevypadali jako stepní barbaři.

Jedině, co podle nich můžeme, nechat se upálit jako Hus!

Naše odpověď musí jasná a proto tvrdá!

Ať žije Puškin, Čajkovskij, Goethe, Karel May a další zakázaní autoři včetně fatvovaného Rushdieho. Ať se vám ta krvelačnost, vy fašistické bestie, vrátí solí do očí jednou tváří v tvář vašim tázajícím se potomkům někde na Sibiři!“

Prigožinova řeč byla příkladně jasná. Nemohlo být pochyb, že to neslýchané barbarství musí být potrestáno.

Kadyrov si to taky myslel.

Prohrábl si rozvážně svůj vous a pak zvučným hlasem zvolal: „Kolektivní vinu nikdy, rozumíte (!!), nikdy neuznám. Nikdy!

Ale tohle není o kolektivní vině!

To je o pošpinění všeho lidstva tímto nechutným barbarským činem!

Kolektivní vinu nikdy, rozumíte, nikdy neuznám. Ale tady není jiné řešení, než tam poslat pár jaderných raketí. Kdo si neváží Puškina, básníka drahého každému Čečenci zrovna tak jako je každému Čečenci drahá památka mého otce, ten si nezaslouží soucit, ten musí být potrestán!

U nás v Čečně je krevní msta kruciální otázkou cti. Propadl bych se hanbou, kdybych nepomstil velikého Puškina!

Kyjev musí být srovnán se zemí. Tak mi velí moje čest! A tak mi velí i Bůh!

Ukrajinci jsou Rusové posedlí Ďáblem! Ďábel jim našeptal, že nepatří do Ruska, které je, jak známo, jak to prohlásil slavný čečenský spisovatel Dostojevskij, Kristus národů!

Je naší povinnosti vrátit Ukrajince do lůna svaté Rusi.

Ukrajinci mají na výběr ze dvou možností.

Buď mohou volit svobodu, nebo smrt.

Jedno i druhé jim přinášíme, záleží jen na nich, na jejich svobodné volbě, pro co se rozhodnou!

Buď je jadernými zbraněmi osvobodíme z područí Antikrista, nebo je jadernými zbraněmi zahubíme, jako všechno, co není hodno svobody, kterou Rusko přináší zotročeným národům.

Sláva Puškinovi, smrt Ukrajině!“

„Sláva Puškinovi, smrt Ukrajině!“ zvolali nadšeně kriminálníci i Čečenci.

I Zdenek byl nadšený.

To, co se stalo v Kyjevě s Puškinem, nezůstane bez pádné odezvy civilizovaného ruského světa!

„Demonstrativní veřejná smrt ukrajinských fašistů jistě ochladí jejich touhu po další krvi,“ oddechl si a vděčně políbil Prigožina i Kadyrova na jejich oduševnělé tváře.

Pravda, Kadyrovovy vousy Zdenka trochu šimraly, ale naštěstí to nebylo nic, co by se snad neslučovalo s jeho svědomím.