Postel, hospoda, kostel!

Kdo by nechtěl být farářem!? Milovat ženy, pochutnávat si na dobré whisky a k tomu všemu být navíc odsouzen ke spáse a životu věčnému!?

            Tady u nás v pekle si své věčné zatracení užívají nejrůznější individua. Po vzájemné dohodě s těmi, co tomu tady šéfují, avšak nepřejí si být jmenováni, přináším „příběh“, doufám, že v mnohém i poučný, jednoho takového individua.

            „Proč jsem tady v pekle, věčně zatracený, se jménem, které je vymazáno s knihy života?“ začíná toto individuum své vyprávění řečnickou otázkou, na kterou si i samo, vcelku pochopitelně, odpovídá, „jsem tady v pekle, věčně zatracený, protože jsem nevěřil v Boha.

            Totiž nevěřil..., byly chvíle, kdy jsem v Boha i věřil, ale celé je to trochu komplikované. Rád vám to vysvětlím, máte-li trochu času, odhadovaná doba mého vyprávění je asi tak deset minut a deset minut nikoho nezabije, tady v pekle už určitě ne.

            Přesněji řečeno, v Boha jsem nevěřil po většinu svého života. Abych řekl pravdu, přišla mi ta víra v Boha směšně banální, ba dokonce jsem věděl, že na této víře není nic duchovního, vždyť je postavena toliko na věčném opakování slov Bůh a Ježíš.

            Co je na tom duchovního?

            A čím byla tato víra tzv. hlubší, tím mi přišla směšnější, protože banálnější.

            ,Budu snad svatý, protože neřeknu Bůh a Ježíš nikoliv stokrát denně, ale tisíckrát denně?? bylo mi jasné, že to, co je prohlašováno jako víra v Boha, nemá s Bohem nic společného.

            Nejintenzivněji se to projevovalo v kostele.

            Přijdu vám do kostela a vidím jen samé směšné a bezduché cetky, kterým vévodí veliký krucifix.

            ,Kdyby tady ten krucifix nebyl, tak by Bůh přestal existovat, kdyby tady ten krucifix nebyl, tak by Bůh přestal být všemohoucí a vševědoucí, pronikající každým atomem, každou elementární částicí, nehledě na to, že i tento krucifix je tvořen ze své větší části temnou hmotou?“ ptal jsem se při návštěvě kostela.

            A mše svatá?

            Mše svatá, to  byla dokonalá demonstrace samolibosti a pýchy, těch, kteří se při ní tetrálně bili v prsa, kteří pozdvihovali hostie a pak se jimi ládovali, proto aby spaseni, to byla jedna veliká lidská tragikomedie, nikoliv oslava Boží nepojmenovatelnosti a nepostihnutelnosti, protože Bůh je to, co je nepojmenovatelné a nepostihnutelné.

            Ale pak jsem si cestu k Bohu přece jen našel, ale jakou cestu!

            Při jakési příležitosti jsem si vybavil jistou pasáž z evangelia, dost možná to bylo i Boží vnuknutí. Šlo o tu pasáž, kdy Ježíš na nějakou oslavu, snad šlo o jeho narozeniny, tedy to muselo být o Vánocích, pozve žebráky a taky prostitutky. V mé hlavě přitom vzklíčila jistá myšlenka, která mě následně přivedla k Bohu...

            Nenapadlo mě totiž nic jiného, než abych tuto pasáž z evangelia vzal doslova. Schrastil jsem kdesi prostitutku, ostatně již zralejší ženu ve věku Panny Marie, když byla tato vzata do nebe, a zatáhl ji do nejbližšího kostela, kvůli tomu jsem jí dál třikrát tolik, kolik by požadovala za normálních okolností.

            ,Nebojte, vy nehřešíte, protože to děláte jenom pro peníze, stejně jako církev,“ ujistil jsem ji, že se nedopouští ničeho špatného, když mi to udělá v kostele a pak ještě dodal, „ostatně se o tom píše i v evangeliu, jak Ježíš pozval na hostinu i prostitutky.“

            Žena se pustila, ostatně velmi zkušeně, do svého díla a já se nestačil divit.

            To, co mi připadalo dosud tak směšné, najednou získávalo, s tím, jak ona prodejná žena postupovala se svým dílem, skutečně duchovnější rozměry. Velký krucifix tonul najednou v mystické záři, jež se linula z nekonečných hlubin atomových jader a Boží přítomnost byla tak hmatatelná, že vskutku nebylo nic lehčího než věřit v Boha!

            ,Tak hotovo, mladý pane!? probrala mě ta stará kurva z mého vytržení a Bůh najednou zmizel, zase jsem byl v mrtvém kostele plném směšných krámů, které mají evokovat Boží přítomnost jen proto, že se nacházejí v kostele...

            Jakkoliv jsem před chvílí jasně cítil Boží existenci, teď jsem opět nebyl schopen uvěřit v Boha, teď mi to všechno zase připadalo jen směšné, doslova ubohé...

            Zopakoval jsem pak tento duchovní experiment ještě několikrát a pokaždé, když jsem v kostele páchal tento ohavný hřích smilstva, se mi zjevil Bůh ve své nejvlastnější podstatě.

            Ale jakýpak hřích, může být hříchem něco, co nás neomylně přivádí k Bohu?

            Samozřejmě, že mě zajímalo, proč si uvědomuji v Boha jen právě tehdy, když se dopouštím něčeho takového.

            Navštívil jsem proto všechny ty mediálně známé kněze, všechny ty Halíky, Heryány, Kuffy, Czendliky, aby se ve mně pokusili zažehnout jiskru víru i bez toho, abych musel smilnit v kostele.

            Co se do mě nahučeli, kolikrát musili vyslovit slovo Bůh a slovo Ježíš, ale marně!

            Čím víc mluvili o Bohu a Ježíši, tím bohapustější se mi jejich řeči zdály, natož aby ve mně vzkřísily víru.

            I za Kodetem jsem byl, aby ze mne vyhnal Ďábla, ale ani to nepomohlo, Bůh se m pořád zjevoval jen tehdy, když jsem v kostele dopouštěl smilstva!

            Ale pak tady byl ještě jedna možnost. Totiž všiml jsem si, že Bůh se mi zjevuje ještě při jedné příležitosti. Totiž ožeru-li se jako to prase. To bylo ovšem zcela pochopitelné, protože alkohol je Kristova krev, Kristus to o alkoholu sám prohlásil. Věřit v Boha by tedy znamenalo všechno prochlastat, všechno kvůli chlastu ztratit včetně rodiny, skončit jako naprostá troska, která se už jen válí na zemi.

            To jsem však pochopitelně odmítl, respektive nenašel jsem v sobě tu odvahu následovat Ježíše a všechno prochlastat, všechno ztratit a tak jsem skončil v pekle.

            Skončil jsem v pekle, protože jsem nevěřil v Boha, respektive věřil jsem v něj jen tehdy, když jsem se dopouštěl smilstva v kostele, skončil jsem v pekle, protože jsem se neuchlastal a poslechl jsem hlas rozumu, nikoliv víry, proto je mé jméno navěky vymazáno z Knihy života.“

            Tolik „příběh“ tohoto individua a je už jen čistě na vás, kteří máte ještě svou spásu ve svých vlastních rukách, jaké si z něho vezmete poučení, protože ne Bůh, ale vy sami se odsuzujete buďto ke spáse a životu věčnému, nebo k zatracení, neboť poslední soud je soudem permanentním a každý den vašeho života je dnem soudným...