Jaromír Nohavica není estébácký udavač!

Srovnávat Jaromíra Nohavicu se skutečnými udavači je nebezpečná hra s otevřeným studeným ohněm, protože pak by mohl být udavačem opravdu každý

            Napsal jsem dopis panu Jaromíru Nohavicovi. Chtěl jsem mu ho poslat už dávno, ale pan Nohavica se ještě zatím nevrátil z boje, do kterého se vydal před úsvitem.

            Tak ho aspoň zveřejním tady v plném znění, je to jen pár upřímných řádků, nic víc.

            Můj dopis Jaromíru Nohavicovi obsahuje tato slova a upozorňuji všechny, že každému, kdo k nim něco přidá, tomu přidá i Bůh pořádných ran, a každému, kdo z nich něco ubere, tomu odejme Bůh investiční podíl na stromě života a taky místo na koncertě Jarka Nohavici: „Vážený pane Nohavico, píšu vám, abych se přiznal, že pro mě jste nikdy nebyl a nikdy nebudete udavač, který donáší na své blízké a známé tajné policii.

            ,Jaképak udavačství, když jména těch, o nichž jste tajné policii poskytoval informace, stejně tato policie už dávno znala!? říkám kategoricky.

            Ne, pane Nohavico, vy nejste udavač, už jen proto, že zcela postrádáte naturel udavače, jak jasně a zřetelně vyplývá z vašich písní, kterými bojujete nikoliv za válku, ale za mír mezi národy.

            Udavači vypadali úplně jinak než vy, měli umaštěné vlasy a v zadní kapse tesilových kalhot ohmatanou průkazku StB.

            Skuteční udavači udávají z přesvědčení, ale vy jste tajné policii informace z přesvědčení nedodával jako třeba Bondy, ne vy jste udával jen s tím největším sebezapřením a pocitem zhnusení nad sebou samotným!

            Dokonce jste se ke svému udavačství veřejně přiznal, a tím všechny varoval, i když ne všichni to ke své škodě pochopili, když jste zpíval, že vaše jméno mají andělé na kůru ve své kartotéce a oni ho tam opravdu měli.

            Ale mám vás za to odsuzovat?

            Byl jste to vy a Karel Gott, kdož udržoval během osmdesátých let jakous takous naději, že onen marasmus, ve kterém obyčejní lidé žili, ještě není to nejhorší, že něco mnohem horšího přijde za třicet let, kdy se budou na básníky, skutečné svědomí národa, pořádat bestiální štvanice!

            Ne, pane Nohavico, vy nejste vinen, vy jste jen jedna z mnoha tisíců obětí, nešťastný estébácký spolupracovník z donucení, který je dnes vláčen traktory tím nejhnusnějším a nejodpornějším bahnem.

            Říkám: ,Není dobré trestat lidi za minulost!?

            Ano, trestejme lidi, nelze-li někdy jinak, ale netrestejme je za minulost, trestejme je za budoucnost!

            Třeba takový generál Pavel!

            Netrestejme ho za to, že měl krycí jméno Pávek, trestejme ho teď už za to, co napáchá v prezidentské funkci.

            Za to ho trestejme, přísně, ale spravedlivě, krutě, ale sami jako nevinní!

            A vás, pane Nohavico, netrestejme vůbec!

            Je dnes kolem nás všude plno mnohem hnusnějších udavačů.

            Takových, kteří udávají lidi za to, že čtou, nebo dokonce recitují na veřejnosti Puškina, jako ruské šváby.

            To jsou skuteční udavači, nad těmi si zhnuseně odplivněme. Ale vás, pane Nohavico, vás nábožně poslouchejme a bezmezně obdivujme, protože nebýt vás, nemusely by komety vůbec míjet naši planetu v bezpečné vzdálenosti od ní, protože bez vás, pane Nohavico, byly by komety úplně zbytečné a život, aspoň ten kulturní, na naší planetě konec konců taky.

            S pozdravem Váš anonymní obdivovatel.“

            Už se setmělo, a pan Nohavica se pořád nevrací z boje.

Z dálky je slyšet andělský svistot salvových raketometů, nebe je plné padajících hvězd, velkolepější oslavu VŘSR bojem si sotva opilý člověk může přát.

A tamhle už jde, tamhle se vrací s kytarou z boje, ta vzpřímená postava se zlatou hvězdou na čele, to je on, náš největší básník, jen ret má rozseknutý, ošklivě z něj krvácí, ale zpívat, zpívat chválabohu může!