Krvavá Kristova oběť byla zbytečnou sebevraždou

Nezbývá, než pohlédnout Pravdě do jejich bezedných olejnatých očích. Kristova oběť nikomu nepomohla, dá se říct, že mnohem spíš naopak

            Ticho v Božím království je vskutku děsivé, ovšemže není tam vzduch a tak se v něm může zvuk sotva šířit, natož existovat. A taky tam nejsou žádní lidé, jen Otec, Syn a Duch svatý a možná ještě pár andělů, poslední mohykáni ze všech tak kdysi početných kůrů a sborů, které už dávno padly.

            Z výše uvedeného důvodu se jediní, de facto původní obyvatelé, Božího království, mohou dorozumívat toliko telepaticky. To jim ovšem nedělá žádný problém, neboť jde vlastně jen o jednu a tutéž osobu, která se z jistých důvodů, jež však nejsou předmětem tohoto článku, rozpadá do značné míry na tři samostatné, do určité míry svéprávné subjekty.

            Příliš se toho ovšem v Božím království nenamluví. Pochopitelně, protože o čem se tam má pořád mluvit, než jen o tom nejnutnějším a to nejnutnější už bylo přece dávno vysloveno.

            Ale přesto se dnes, tak trochu proti všem zvyklostem v Božím království mluvilo, ježto se Syn obrátil na Otce se všetečnou otázkou.

            „Otče, je to pravda, že moje oběť byla sebevraždou?“ zajímalo Syna.

            Otec pár eonů mlčel, ale pak přece jen odpověděl: „Jak se to vezme, Synu. Ale jo, byla to, přinejmenším z mé strany, rutinní sebevražda.“

            Syn se k tomu vyjádřil ihned.cz: „Myslel jsem si to! Celou tu dobu, co jsem tady, si to myslím!“

            „Myslet je prokletím nás, božských osob, z nichž se jako puzzle skládá trojjediný Bůh. My dva jsme na tom ještě relativně dobře, ale z Ducha Svatého udělalo myšlení naprostou trosku,“ promluvil Otec docela vážně, teď už bez jakékoliv prodlevy.

            „A je to pravda, že byla moje oběť docela zbytečná?“ chtěl vědět syn.

            „No tak určitě je to pravda,“ zjevil Otec Synovi Pravdu o jeho oběti.

            „Myslel jsem si to! Celou dobu, co jsem tady, jsem si to myslel!“ zvolal Syn a vzrušeně pokračoval, „já to věděl hned, že ztotožňovat spásu a život věčný je blbost!

            Copak lidé nevědí, v co doufají, do čeho vkládají všechny své naděje?!

            Přísahám, že není nic děsivějšího než věčnost!

            Pořád jdeš a jdeš, jdeš celou věčnost a konce to nemá, nikde žádný obzor, ke kterému by se dalo dojít, nikde žádný pevný bod, kterého by se dalo chytit, všude jen věčné nekonečno, jak z toho není možné nezešílet?!

            A lidé se na to těší a přitom se ocitnou v pekle, o jakém nemají ani to nejmenší ponětí!

            A já je sem, do našeho království, do tohoto věčného pekla, uvrhl svojí obětí!

            Jedinou skutečnou nadějí pro člověka může být jen absolutní a totální konec!

            Jen tento konec může být pro člověka spásou a vykoupením, jen tento konec musí být pro člověka předmětem jeho víry!

            Trpí-li lidé tam na zemi, kde mají všechno, jak nemohou netrpět zde, kde nebudou mít nic, leda tak naší lásku?

            Ale co s touto láskou tady?

            Vždyť celá ta naše láska bude spočívat toliko v tom, že jsme zde všudypřítomní a proto pro lidi nekonečně vzdálení, neboť rozpuštěni v nekonečnosti a věčnosti.

            ,A kde je Bůh a kde jeho láska?? budou se tady lidé zoufale ptát, jelikož nebudou chápat, že to nic, které je obklopuje ze všech stran, věčné a nekonečné nic, v němž jsou zaliti jako moucha ve svátečním jantaru, je ta naše láska, jíž se tak zoufale domáhají.

            Proč jsi mě, Otče, nechal vstát z mrtvých, když jsem tím lidem jen ublížil?

            Kdo ve mně věří, věčně žít bude, to znamená, že jeho utrpení, bude na rozdíl od mého na kříži, věčné a nekonečné, sotva může být pro lidi brutálnějšího trestu!“

            Otec se nenechal vyčítavým tónem Synova hlasu sotva zmást.

            „Už se stalo, už to nevrátíme, nebudeme si tím zbytečně kazit vlastní existenci, čert aby ji vzal,“ řekl Otec a chlácholivě dodal, „ono to není tak zlé, jak to na první pohled vypadá. Vždyť u nás zatím není žádný člověk, protože dosud ani žádný člověk upřímně nevěřil v tvé zmrtvýchvstání.

            Svatých je jako šafránu, nebo přesněji ještě míň než šafránu. Vlastně vím jen o jednom jediném člověku, který je svatý a který půjde sem rovnou k nám. Ono znát nazpaměť celé evangelium, popřípadě katechismus, taky není všechno. O lidi tak nemusíš mít žádný strach. Všichni lidé, až na toho jednoho jediného, skončí tak, jak skončit mají, jejich jméno bude vymazáno příslušným mazacím programem z mé paměti.

            Teď se toho bojí, ale kdyby pak mohli, tak by mi děkovali za to, že už nejsou, že mají od všeho, od všech existenciálních pičovin, na rozdíl od nás, svatý pokoj.

            Už se tím netrap, Synu. Radši se jdi podívat, jestli je naše království skutečně věčné a nekonečné. Měl jsem ti dnes takový blbý sen, že naše království je tak malé, že by do jednoho jediného Higgsova bosonu vešel bambilión takových království jako je naše. Vyděsilo mě to náramně, to se ví, a tak bych měl rád jistotu, že to byl opravdu jen blbý sen.

            Můžeš to pro mě udělat?“

            „Udělám to pro vás, Otče,“ odpověděl Syn a vydal se na cestu, aby se přesvědčil, že Boží království je skutečně věčné a nekonečné, dokud se nevrátí, nemá se Otec čeho bát, protože to, co se mu zdálo, byl opravdu jen blbý sen.