Neměl bych se některým blogerům omluvit?

Kdy se ode mne dočkají omluvy všichni ti blogeři a všechny ty blogerky, kteří tuto moji omluvu plně zaslouží? 

V jedno nedělní, obzvláště povedené, neboť kam se podíval, tam radostně v podzimním kvasu dohasínalo proutěné bodláčí, se Karel vypravil do své oblíbené čajovny. Sice tam nechodíval tak často jako dřív, neboť od chvíle, kdy spatřil částečné zatmění Slunce, přes které se přehnalo hejno divokých husí se žulovými zobáky, už na Karla nepůsobil magorák tak, jako předtím celá ta dlouhá léta, co ho pil z dlaní servírky Leony.

Ta dnes sice v čajovně nebyla, seděla v tu dobu ve vlaku, který řídil bulharský strojvedoucí. Ten byl původně vojenským pilotem, létal s F 35 a podle toho jízda vlakem vypadala. Vlak se natřásal všemi a s nimi i velká Leonina prsa, která se tomu vesele smála.

A průvodčí?

Ten se zavřel na záchod, aby nemusel vést s cestujícími debaty o politice a sportu, jedno i druhé se mu upřímně hnusilo, i když jinak svoji práci miloval a doufal, že v ní vydrží až do konečné stanice.

Ale i tak bylo v čajovně příjemně.

Byli tu všichni, až na jednoho jediného člověka, ovšem toho nejdůležitějšího.

Tím jediným nejdůležitějším člověkem byl pan učitel.

„Pan učitel tady není?“ zeptal se Karel, když zjistil, že chybí pan učitel.

„Není. Pokazily se mu žaluzie. Ve třídě. Když je chtěl opravit, uvízl v nich. Přiskříply ho svými pařáty. Má štěstí, že nejsou masožravé jako u Gazdíka,“ řekla servírka Markéta, která dnes měla v čajovně pohotovostní službu.

„Ano, pan učitel má štěstí. Být to u Gazdíka, raději nedomýšlet…“ řekl Karel a vytřepal si z pod očního víčka pár zrnek křemičitého písku.

„Dáte si čaj?“ zeptala se ho Markéta.

„Ano, dám si magorák. I když na mě už nijak nepůsobí,“ přikývl Karel.

Markéta nabrala čaj, ale ne do dlaní, jak to dělávala Leona, ale do čárky mezi prsy, ostatně pěkně vyrýsované. Bylo to chytré řešení, protože se tam vešlo o rovné dva mililitry čaje víc, než by se Markétě vešlo do jejich dlaní, takže se tolik nenaběhala tam a zpátky.

Takto nabraný čaj přiložila Markéta ke Karlovým ústům. Karel se nerozpakoval ani chvíli, a vyzunkl magorák, jako by to bylo jen deset litrů smetany od rakouských krav, co se pasou vysoko v Alpách, takže čeští turisté si je nezřídka pletou s kamzíky, ačkoliv krávy, nemají, na rozdíl od kamzíků nebo i čertů, na svých oháňkách slovácké zvonce.

Ale pan učitel pořád nešel.

„Já, když dovolíte, než přijde pan učitel, bych připomenul, že se všude pořád jen mluví o válce, ale ne o míru,“ řekl Jaromír Nohavica, který se ozval od svého korýtka, smutně dodávaje, „proto zpívám, aby se ještě neumřelo, aby nás neroztrhaly granáty.

Dobře si vzpomínám, bylo to před třiceti pěti lety, u nás v Ostravě. Byl jsem mladý bard s kytarou a všude vybuchovaly granáty a já zpíval písně Bulata Okudžavy. A teď je tady se mnou Alexandr Sergejevič, a nejen on, ale všichni ruští básníci, které tehdy ty granáty neroztrhaly.

Co říct?

Bože, když čteš písně, verše druhého člověka, když zpíváš jeho písně, staneš se částí jeho duše a nejsi jeho nepřítelem.

A to samé, chci říct, drahý Vladimire Vladimiroviči, platí i o článcích na blogu. Když čteš články Trčálka, staneš se součástí jeho duše a nejsi už jeho nepřítelem.“

Jenže pan učitel pořád nešel.

Ale ticho v čajovně nebylo, protože se zvedla paní senátorka.

„Pan učitel ještě nepřišel, tak bych toho chtěla využít,“ řekla a když ji nikdo nepřerušil, tak pokračovala, „lidé by měly žít na venkově! Všichni do jednoho! Města jsou zkažená, ale venkov je čistý!

Třeba Maryša!

To by se ve městě nikdy nestalo!

Já už na venkově žiji.

Ach, ti venkovští muži!

Jsou krev a mlíko, každého chytí za srdíčko!

Mám ráda, když jsou strniště venkovských mužů nasáklá pivem a rumem, a jejich dech taky.

A tuhle, tuhle jsem se dokonce svezla na vlečce za traktorem.

Vyvážela hnůj na pole, nádherný voňavý hnůj.

Miluji hnůj!“

Paní senátorka se zalkla hnojem, ale pan učitel pořád nešel.

„No, nic budeme musit pustit televizi, když pan učitel pořád nejde,“ povzdechl si Karel, ale kvapem dodal, „ale Českou! Ať mají Matocha s Veselým radost, že v té radě nesedí zbytečně.

Jenže v televizi nebyly Otázky Václava Moravce, za kterého by se nemusel stydět ani Putin se svým levným plynem.

V televizi byl fotbal!

Ale jaký fotbal!

Hroznová Lhota hostila na svém hrbolatém pažitu, který přes noc spásaly srny, a v jehož útrobách se rodily, rozmnožovaly a ovšem taky umíraly celé generace krtků, milionářské megahvězdy z Vnorov!

Na Vnorovy byl Karel alergický a podle se taky choval.

„Kurva, co tam dělají Vnorovy?! Proč tam nejsou uprchlíci, jak se topí v moři, nebo jak je v Bylnici přejel vlak!?“ bouchal stéblem slámy, která mu čouhala z bot, do stolu a řval jak Fiala, „kurva, to se máme všichni posrat, že se ve Vnorovech narodil Skácel a že to před rovným týdnem to bylo rovných sto let, a proto musí Česká televize místo utrpení uprchlíků dávat do televize nějaké Vnorovy!?

Dej ať zlomím svoji pýchu, dej mi hledat pokoru
Když se trápím zbytečnostmi, ať pohlédnu nahoru
Ať mi stačí dohlédnout na obzor který jsi mi dal
Ať se smířím se vším, co jsi mi kdy vzal
A dej mi sílu snášet pokorně, co změnit nemám sil
Odvahu abych to nač stačím na tomhle světě pozměnil
A taky prostý rozum, který vždycky správně rozezná
Co se změnit nedá a co se změnit dá
Dej mi prostý rozum, který vždycky správně rozezná
Co se změnit nedá a co se změnit dá.

To je toho! Ale o tom, aby se jednalo o míru, tam není ani čárka! jak by taky mohla být, když Skácel je provládní lyrik!

Kurva vypněte ty Vnorovy, kdo se má dívat na to jejich rychlé přenášení hry před vlastní branku, jako by to nebyl balon, ale koťata!

Vypněte to, nebo to tady rozmlátím!“

Jaromír Nohavica vypnul televizi. Češtinářky, které tam byly taky, zarytě mlčely, pro ně byl největším básníkem úplně někdo jiný a pan učitel pořád nešel, pořád se čajovnou nerozléhal jeho posvátný šepot.