Raketa byla Ukrajince, nebo Rusa? Dobře, že Nohavica nevrátil Puškinovu cenu

Jaromír Nohavica Puškinovu cenu nevrátil a ani ji už nikdy nevrátí. Přiznejme si všichni, kdo z nás by v sobě našel tolik cti a odvahy?

            Stál jsem s naším největším básníkem u jeho totálně rozbořeného baráku, který zničila ukrajinská raketa. Jiný by se z toho zbláznil, ale náš největší básník prokazoval, že je opravdu náš největší básník, a proto ho materiální věci příliš nezajímají, je nad ně povznesen jako každý básník,  notabene proklatý básník.

            „Tím mi tehdy vyhrožovali estébáci, že o všechno přijdu, když nebudu s nimi spolupracovat. Ale já je vypekl, spolupracoval jsem s nimi, ale svá hlášení jsem psal ve verších, museli být z toho úplně paf,  když četli tu moji udavačskou poezii.

            A vidíte, stejně jsem o všechno přišel. Přiletěla ukrajinská raketa a rozmlátila mi barák na cimprcampr,“ vykládal mi rozjařeně náš největší básník.

            Já však jeho nadšení nesdílel ani trochu.

            „Vždyť je zima, kde chcete bydlet? Nebo snad utečete před válkou do Užhorodu? Tam jsou ještě zelené stromy, tuhle mi Větvička ukazoval fotky. Vepřová panenka tam stojí sto dvacet korun kilo. A jak se budete mýt? Vždyť vy nemáte už ani koupelnu!“ připomněl jsem největšímu básníkovi, že existuje i skutečný reálný život, nejen poezie, a že v tomto reálném životě může člověk klidně zmrznout, třeba jako Daniil Charms.

            Ale vykládejte největšímu básníkovi něco o skutečném životě!

            „Budu se mýt v Olši, nebo v Odře, ledová voda mi dělá tuze dobře. Když jsem složil Kometu, byl jsem v ní až po krk,“ sdělil mi s nevinným úsměvem největší básník.

            „Ale co když zamrznou?!“ vyděsil jsem se.

            „Tak vezmu pořádné kladivo jak od Wagnera a ten led rozbiju! Jsem mrož!“ nedal se vyvést největší básník z míry.

            „Ale takto se přece nedá žít!“ vykřikl jsem se.

            „Proč by se tak nedalo žít? My básníci, já, nebo Sýs, to máme úplně jinak. Ostatně o to nejcennější jsem nepřišel. To nejcennější se mi podařilo zachránit. Podívejte,“ největší básník rozevřel svůj župan a já spatřil Puškonovu cenu, která se mu hrdě třpytila na hrudi.

            „Probůh, vždyť je krvavá!“ zvolal jsem, protože se na Puškinově ceně se skutečně chvěla kapka krve.

            „Jo, je krvavá. Když to bouchlo, něco mi rozřízlo ret. Asi střepina skla,“ řekl básník a dodal, „dám tu Puškinovu cenu Bobošíkové, zaslouží si ji.“

            „Zbláznil jste se!? Vždyť je to jediné, co vám zůstalo!“ začala mě už nepraktičnost největšího básníka lézt na nervy.

            „Nebojte se, brzy dostanu další Puškinovu cenu. Říkal jsem vám přece, že ta raketa, co mi rozmlátila barák, byla ukrajinská,“ uklidnil mě největší básník.

            „Jo, to jste říkal. Aspoň že, tak, aspoň, že byla ta raketa ukrajinská a vy dostanete za to ještě jednu Puškinovu cenu,“ uklidnil jsem se a kopl do březí feny, která se mi pořád lísala u nohy, „jedeš, potvoro! Cítí, svině, vuřty. Mám totiž pod beranicí věnec vuřtů z Polska, člověk ani pořádně nemůže vyjít na ulici. Dovolte, abych vám pograuloval.“

            Stiskl jsem největší básníkovi srdečně ruku a on můj stisk stejně srdečně opětoval, být ženská, tak na místě z toho vyteču.