Dvě statečné ženy se v Senátu postavily proti záměru cvičit u nás banderovce z Ukrajiny

Správně bych měl napsat jen dvě statečné ženy, přičemž jednu z nich odvezla ze Senátu záchranka, protože na chvíli ztratila vědomí. Začíná přituhovat, fašistická diktatura už likviduje každého, kdo se jí postaví na odpor

Manžel paní senátorky je příjemný a sympatický muž. A taky sečtělý, není kniha, o které by se s ním nedalo dlouze diskutovat. Navíc chodí ve starých otrhaných hadrech, které dodávají jeho osobě nádech čehosi přirozeně prostého, důvěrně domáckého.

I teď měl na sobě děravý svetr a záplaty na jeho kalhotách byly ošoupané tak, že jejich celistvost a evidentně nemožnou soudržnost nedokázala by vysvětlit ani kvantová fyzika.

„Do jara mi svetr i kalhoty vydrží a kdoví co, bude na jaře,“ řekl mi manžel paní senátorky, když mne přivítal v prosté vesnické chalupě.

„Co by bylo? Zasejete jařiny jako vždy,“ řekl jsem.

„Snad ano, snad zase zaseji jako každý rok na jaře jařiny, slunečnici, vojtěšku, lupinu a možná i kukuřici, když seženu osivo,“ přikývl manžel paní senátorky a zeptal se, „vy jste ale asi přišel za ženou, ne za mnou, viďte?“

„Ano, za přišel jsem za vaši ženou. Kde je? Sprchuje se?“ zeptal jsem se.

„Kde by se sprchovala! Vždyť je dnes teprve prvního! Dojí krávu,“ odpověděl manžel paní senátorky.

„Tak tak, dojí krávu. Z mléka se dělá máslo, pokud se nepletu,“ přikývl jsem.

„Ano, máslo. Ale napřed se musí sebrat všechna smetana. Ta se dá potom do máselnice,“ ukázal manžel paní senátorky na máselnici.

„Taky bych chtěl mít krávu. Skutečnou krámu, která se musí třikrát denně krmit, od které se člověk nemůže hnout na krok Ale nemám kosu, neměl bych čím kosit trávu, abych mohl sušit seno,“ povzdychl jsem, ale to už do sednice vstoupila paní senátorka s vědrem mléka, usměvavá jako vždy.

„Dnes nám dala stračena patnáct litrů mléka. Myslila jsem, že mi ruky upadnou, jak to pořád stříkalo,“ řekla s úsměvem paní senátorka a obrátila se na mně, „mluvil jste s mým manželem o knihách?“

„Ne, mluvili jsme spolu o jařinách,“ odpověděl.

„Ano, jařiny. Bez nich by venkov nebyl venkovem. Tady u nás na zdravém venkově pořád platí, díky bohu, že když žena řekne ne, tak tím myslí určitě ano,“ řekla paní senátorka.

„Taky si myslím, že je Ferri nevinný,“ přikývl jsem a objal paní senátorku kolem pasu, „chtěl bych vám poděkovat, že jste v Senátu hlasovala proti tomu, aby ukrajinští vojáci nebyli cvičeni u nás. Jde to pěkně z kopce s Českou republikou a nikdy to snad ani nebylo horší!

Nejenom, že se z České republiky stala montovna ,ale on už z ní Fiala chce udělat i výcvikové středisko válčících zemí. Člověku, který zvedne ruku pro takovýto návrh přeji, aby se mu stalo něco hodně moc ošklivého.

Ale vy jste hlasovala proti, vám přeji něco hodně hezkého.“

A na znamení díku jsem paní senátorku dlouze políbil na její břicho.

„Není zač. Musela jsem to udělat,“ řekla skromně paní senátorka a položila vědro s mlékem konečně na stůl, „víte, já si myslím, vždy jsem si myslela, že tradiční rodinu tvoří muž a žena.

A teď si představte, že někteří ti ukrajinští vojáci jsou třeba ženatí a mají děti.

Já se na to ptala. Ten jejich výcvik by měl trvat minimálně měsíc. A po celý tento minimálně měsíc budou tito vojáci odtrženi od svých rodin. Oni budou tady a jejich rodiny budou na Ukrajině. Já šla do Senátu, že budu bojovat za tradiční rodinu, kterou máme tady na venkově. To, že ukrajinští vojáci budou cvičit znamená, že je odtrhneme od rodiny a taková ženská, která je dva tři týdny bez chlapa, je schopná všeho.

Prostě nemohu dovolit, abychom rozvraceli ukrajinské rodiny tím, že umožníme výcvik ukrajinských vojáků tady u nás. Hlasovala jsem podle svého svědomí a moje svědomí mě nikdy nezradilo.“

„Ano, máte pravdu, nemáme právo rozvracet ukrajinské rodiny a nemáme na to konec konců ani peníze. Ještě jednou vám děkuji, paní senátorko,“ poděkoval jsem paní senátorce a pak se otočil k jejímu manželovi, „vám děkuji taky. Je vidět, že paní senátorka je v dobrých rukou. Bijete ji často?

Teď o adventu tak třikrát denně. To se musí. Jak o adventu nebijete ženskou třikrát denně, nestojí Vánoce za nic,“ odpověděl mi manžel paní senátorky.

„Ano, to se musí. Třikrát denně, přece si sami nezkazíme Vánoce,“ prohodil jsem a srdečně se rozloučil, i když bych jistě mohl ještě zůstat na sbírání smetany, ale doma mě nikdo nečekal, proto se tam vždy vracím rád a beze strachu, co bude ráno.