Otevře NATO na Kavkaze druhou frontu proti Rusku?

Už je nejvyšší čas, aby NATO otevřelo druhou frontu proti Rusku, protože to uspíší jeho porážku ve válce a mír, včetně levného plynu, bude nakonec i bez jednání

Za Ladikem si vždy rád zajdu, už kvůli jeho vzpomínání, barvitému a vzrušujícímu stejně tak , nebo někdy i mnohem víc, jako třeba Otázky Václava Moravce.

Nejčastěji Ladik vzpomíná na Užhorod, na jeho rušné a výstavní bulváry, na téměř až mystický mír a pokoj panující v okolí užhorodského nádraží, a taky na řeznické stánky na tržišti, kde se dá koupit čerstvá a nádherná vepřová panenka už za sto dvacet korun, zatímco tady u nás chcípají lidé hlady, zesláblí od chronické podvýživy a podchlazení tak, že už ani nemají sílu vyjít do slepých ulic a svrhnout nenáviděný fialový hnus.

Čas od času se Ladikovi vynoří i vzpomínky na Gruzii, kam rovněž už párkrát, vcelku úspěšně, utekl před hladem a drahotou, stačilo sednout do letadla a byl v Gruzii.

„Jedl jsem tam pravidelně třikrát až čtyřikrát denně, přičemž mezi hlavní jídlem a těmi ostatními byl jen těžko postřehnutelný rozdíl. Já sám jsem měl skutečný problém odlišit hlavní jídlo od těch druhých a mnohdy, mnohdy se mi to ani nepodařilo. Musel jsem po hodinách urputného, leč marného boje rezignovat na jakoukoliv snahu zjistit, které jídlo bylo hlavní, a tak jsem všechno, co jsem snědl, zapíjel gruzínským koňakem, abych náhodou něco neprošvihl,“ vzpomíná Ladik na svůj pobyt v Gruzii, načež se prudce rozchechtá, a začne se divoce plácat do kolen, i když mu po nich nelezou žádné mouchy, ani štěnice „a jednou, jednou jsem dokonce chtěl, nejspíš od samého přežrání, otevřít druhou frontu!

Vážně!

Dozvěděl jsem se totiž, že NATO docházejí zbraně, že úspěch jeho ofenzívy na Donbase je silně ohrožen, a proto možná nedojde, aby NATO mohlo napadnout Rusko oficiálně, ani na Gliwice II., na které jsem se tolik těšil, a hlavně nedojde na zapojení Běloruska do války, na které jsem se těšil ještě víc.

Tak jsem se rozhodl, že si udělám Gliwice II. sám, že prostě donutím NATO, aby bojovalo na dvou frontách, což musí být jeho konec, stejně jako Hitlerův a Danuše Nerudové, mezi těmi dvěma nerozlišuji, oba to jsou Sudeťáci.

Ani jsem nemusel nad tím dlouho přemýšlet, hned mě napadlo, jak to udělám.

Vylezl jsem na Katyn-Tau, to je gruzínská hora, třikrát vyšší než Sněžka, kam vede lanovka. Ale sem žádná lanovka nevedla. Naštěstí jsem ale měl půjčený cepín od Mercadera, držitele Leninova řádu. Šlo o prvovýstup s čepičkou na hlavě a plným břichem, přede mnou se ještě nikdo na Katyn-Tau nevyškrábal s čepičkou na hlavě a s plným břichem.

Tam nahoře bylo nádherně, to se s fialovým hnusem vůbec nedá srovnávat. Mraky mi čechraly rty a z té výšky byla vidět i televizní věž v Ostankinu. Kyslíku bylo sice ve vzduchu málo, ale to mi nevadilo, protože ze tří čtvrtin je vzduch stejně tvořený dusíkem a dusíku tam bylo pořád víc než dost. Stál jsem a Kavkaz se pode mnou vzpínal jako zpěněný kůň pod Měděným jezdcem, to místo bylo učiněným rájem.

Ale já tam nevylezl proto, abych se tetelil blahem jako stará kurva, když jí pošťák přinese valorizovaný důchod. Mým úmyslem bylo otevření druhé fronty, které by zasadilo NATO smrtelnou ránu a tak by konečně nastal mír na Zemi.

Nadechl jsem se z plných plic toho řiďounkého vzduchu a zakřičel tak, že mě bylo slyšet až na Elbrus: ,Sláva Ukrajině!'

U toho jsem hajloval, abych nic neponechal náhodě. Když totiž zakřičíte Sláva Ukrajině a ještě u toho hajlujete, tak musí na vás Rusko zaútočit, aby vás řádně denacifikovalo a spolu s tím i řádně odvšivilo, prostě vás musí bombardovat, protože taková je jeho historická role a úloha, vést svatou válku proti fašistům a nacistům, kteří Rusko pořád provokují.

A kde se Rusko brání bombardováním, tam musí NATO otevřít další frontu, jenže NATO už docházejí ve válce proti Rusku zbraně, takže Rusko může nerušeně postupovat do nitra Gruzie, protože NATO už nemá čím na něho útočit

Jenže Rusko nic nebombardovalo. Místo toho přiletěl veliký orel a vykloval mi játra. Tak se ze mne stal Prometheus, který lidem přinesl světlo pravdy.“

V tomto bodě se vždy Ladikovy vzpomínky na Gruzii končí.

Jednou jsem neodolal a zeptal se ho, jestli v Gruzii chlastal i něco jiného, než jen koňak, třeba čaj, protože bych chtěl někdy v budoucnu gruzínský čaj ochutnat.

Neodpověděl mi. Jen zachrastil papírovými řetězy, kterými byl přikován k oprýskané zdi veřejného záchodku a já měl co dělat, abych na poslední uskočil před velikým orlem, který se snášel z nebe pro svůj kus žvance, jsou to opravdu majestátní ptáci, tihleti orli.