Chtěla nám Česká televize i o Vánocích připomenout Bambitkou č. 2 válku na Ukrajině?

Jsou Vánoce, a Česká televize vysílá politickou Bambitku č. 2, aby nám připomněla, že na Ukrajině je válka. Chápete to! 

Celkem vzato, nemáme žádný důvod proto, abychom se dívali na pohádky, ba co víc, abychom jim věřili a pokládali je za věrný obraz skutečnosti.

Ani bychom je samozřejmě nesledovali, jsme přece už dávno dospělí lidé, kdyby to ovšem nebylo životní nutností, neboť tyto pohádky dávají v televizi a tedy jsme povinni se na ně dívat, abychom nebyli označeni za ruské šváby, právě jen proto, že se nedíváme na pohádky v televizi.

Nešlo by snad jen o to, že je člověk označen za ruského švába. Ale ten, kdo je takto označen, je vydán napospas kolektivní šikaně a dehonestaci, je tedy mnohem lepší se na pohádky dívat, jejich obsah je ovšem stejný, jiné jsou jen jejich názvy a jiní jsou herci, kteří v nich hrají, ale to také není vždy pravidlem, mnohdy jsou herci i postavy, které ztělesňují tytéž, ba dokonce i název pohádky je stejný.

Ale už jsme si zvykli, už ani není třeba, aby se každá pohádka jinak jmenovala, aby měla jiný děj, ten je ostatně přece v pohádkách vždy archetypální a proto nemůže být ani jiný, ba dokonce se už ani nedožadujeme toho, aby se v pohádkách objevovali jiní herci než ti, kteří tam už dávno hrají.

Ba právě naopak, kdyby se objevila pohádka, která má zcela jiný děj, která se jmenuje jinak a ve které by hráli zcela neznámí herci, byli bychom zděšeni, protože by to vneslo do našich životů značnou nejistotu, báli bychom se tak, jako kdyby každou chvíli měla začít jaderná válka a svět se měl v příštím okamžiku skončit a my s ním.

Vyžadujeme si proto sami, abychom neměli strach, stále dokola tutéž pohádku. A je nám, díkybohu, i vyhověno. Vlastně strach máme. Máme strach právě z toho, že v televizi bude nějaká jiná pohádka. Ten strach je strašlivý a nepopsatelný. Kdyby se v televizi skutečně objevila nějaká jiná pohádka, znamenalo by to, že došlo k jakési obrovské, ale neviditelné změně, která by obrátila naše životy docela naruby.

Všechno by bylo náhle jinak a my bychom byli vydáni zcela napospas oněm mocným, ale neznámým silám, které způsobily, že se v televizi vysílá nějaká jiná pohádka než ta, na kterou se díváme celé generace.

„Co je to za síly? Jsou dobré, nebo zlé? Chtějí nás zcela zlikvidovat, nebo jen zotročit?“ dívali bychom se bezmocně kolem sebe, vydáni zcela napospas temným silám, které dokázaly něco zdánlivě nemožného, to, aby se vysílala úplně jiná pohádka.

Ty poslední sekundy před začátkem pohádky jsou proto nejděsivější, krve by se v nás nedořezal. Kdybychom stáli před popravčí četou, cítili bychom se komfortněji, než v tuto chvíli. Ale zatím jsme vždy měli štěstí, zatím pokaždé naskočí na obrazovce pohádka, které vůbec nevěříme, ale na kterou se těšíme právě proto, že je pořád stejná.

Je to samozřejmě politická agitka,  size="12pt"jmenuje se Češtinářky a napsala jí spisovatelka Veronika Valíková.. Její děj je prostinký, vlastně vůbec ne pohádkový. Hlavní hrdinkou této pohádky, kterou nám pořád pouští v televizi, není ani princezna, ani Popelka, ba dokonce ani děvčátko se sirkami. Hrdinkou této pohádky je češtinářka Tereza, jíž dělá ze života peklo byrokracie a despotický ředitel.

Naštěstí má podobně naladěné kolegyně, studenty s otevřenou myslí, i Čaroděje, který jí vykouzlí v duši klid spolehlivěji než Jaromír Nohavica. S jejich pomocí se vydává do světa příběhů. A její cesta za svatým grálem i k Hoře osudu ji zavede do nečekaných končin.

Tak na tuto pohádku se díváme každý den. Dobrovolně, aby nás snad nikdo nenazval ruskými šváby. Tato pohádka nám servíruje obrázky ze života pedagogů, zabalené do pohádkového hávu a okořeněné mnoha politickými narážkami. Máme tu neurčité místo a čas, máme tu boj dobra se zlem, máme tu i čaroděje, máme tu hlavní hrdinku, která je skrz naskrz kladná, máme tu i zloducha. Ale chybí tu základní pohádkový příběh, chybí tady to, o čem píše Chesterton ve své Ortodoxii.

Je vlastně záhadou, proč tomu říkají pohádka.

Ale ještě větší záhadou je to, proč tomu vlastně říkáme pohádka my.

Ale existují prý lidé, kteří nedělají nic jiného, než že se snaží o to, aby se tato pohádka konečně přestala vysílat.

Nepochybujeme o tom, že tito lidé, kteří nás chtějí připravit o tuto pohádku, jsou zlo.

A zlo je třeba nenávidět.

Proto tyto lidi nenávidíme, nenávidíme je mnohem víc než ty, kteří nám tuto pohádku v televizi pouštějí, nenávidíme je tak, že se nemůžeme dočkat, až nám zase pustí naši pohádku, abychom tyto lidi, toto živoucí ZLO, mohli nenávidět ještě více.