Jak jsem dnes v Ostravě potkal mnohonásobného blogera roku

Zavítal jsem dnes do Ostravy. A co tam nevidím? Vidím tam modrožlutý hadr visící na budově Ostravské univerzity v Rezidenční ulici! Potěšitelné ale je, že ten hadr museli vlastizrádci pověsit hodně vysoko, aby jim ho lidi nestrhli

Člověk někdy zapřede rozhovor, ani neví jak. Než se naděje, vede dialog a slova, celé věty mu samy plynou z úst, jako by se v lednu nechumelilo.

Mně se to taky stalo.

Zrovna dnes.

„Poslouchejte, když vás tak vidím, nebyl jste dnes v Ostravě?“ ptá se mne nějaká žena, jejíž jméno by mi jistě neřeklo, kdybych se jej dozvěděl, jsem přesvědčen, že by to bylo jméno jako každé jiné.

„Ano, byl jsem dnes v Ostravě,“ přisvědčím.

„A nebyl jste v Ostravě po takřka čtvrtstoletí?“ vyzvídá žena.

„Ano, je to tak. Byl jsem dnes v Ostravě takřka po čtvrt století. Na sklonku minulého milénia jsem se zapsal na Ostravské univerzitu na historii.

Ale svá studia jsem nedokončil.

,Na co mně, zemědělskému inženýru, bude historie, humanitní obor?' pochopil jsem, že studovat historii nemá smysl a studia zanechal a tak i opustil Ostravu, aniž bych ovšem toho litoval,“ přikývl jsem.

„A co myslíte, změnila se Ostrava hodně?“ chtěla vědět žena.

„Nu, na to vám neodpovím, respektive, mám-li být upřímný, nemohu vám odpovědět. Z těch časů si nevybavuji vůbec nic, tehdy byla pro mne Ostrava navýsost cizím městem, nic jsem v ní nepoznával, žádná z dlažebních kostek, po kterých jsem kráčel, mi nebyla povědomá,“ odpověděl jsem.

„A jak na vás působila Ostrava dnes? Musela na vás přece působit nějakými vjemy, třebaže jste se v ní nezdržel dlouho a motal se jen v centru,“

„Ano, Ostrava na mne zapůsobila mnohými vjemy,“ souhlasil jsem se ženou a pokračoval, „vlastně něco se mi nyní přece jen vybavilo!

Vzpomínám si, že tehdy, před čtvrt stoletím nebylo v Ostravě tolik hladových lidí jako dnes!

Jsou, jak známo, dva druhy hladu.

Hlad zlý, který dělá z lidí bestie a vlky, a oproti tomuto hladu je hlad, který povznáší, hlad, který dělá z lidí bez přehánění anděly.

Ten první hlad je mnohem častější a hlad druhý je mnohem vzácnější, a právě s tímto druhým hladem jsem se právě setkal, ke svému velkému údivu, právě v Ostravě!

My všichni teď, jak známo hladovíme. Hladovíme protože naše vláda raději bude stát v čele země poseté mrtvolami, než by odebírala zázračně levný plyn z Ruska.

Ten to hlad v nás vyvolává zlobu, kterou již stěží dokážeme ovládat. Ale hlad, který jsem spatřil v Ostravě, její obyvatele povznáší, dělá z nich zázračné bytosti.

Abyste mi rozuměla, hlad, který jsem viděl v Ostravě, je krutý jako stejně všude jinde v naší republice, ale přece jen, když vidíte tento hlad na tvářích Ostravanů, podotýkám, že bez rozdílu barvy pleti, vnuká vám právě tento hlad, paradoxně, naději, že ještě není tak zle.

Bída je v Ostravě skutečně příšerná. Všiml jsem si dobře dlouhé fronty havířů před antikvariátem poblíž náměstí Msgre. Šrámka, ani jim už ani nic jiného nezbývá, než kupovat ohmatané knihy v antikvariátu bez jakéhokoliv ohledu na jejich obsah, či dokonce název.

Vezmou si první knihu, která jim přijde pod rukou, zaplatí za ni svými často posledními groši a jdou ti kdysi tak hrdí havíři s černými čmouhami pod svými zádumčivými očima zase mrznout ven na ulici, až k tomu je dohnal fialový hnus!

Ale zároveň s tím vás udeří do očí ještě něco jiného a diametrálně než toliko tento hlad a tato nesmírná bída, něco, co byste čekali někde úplně jinde, ale něco, co je naprosto nepřehlédnutelné!

Totiž bezbřehá a bujará veselost!

Ano, lidé v Ostravě jsou hladoví, zbídačelí, ale přesto veselí, veselí právě zásluhou onoho příšerného hladu!

Zkuste říct nahlas v Ostravě, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu a všichni se hlasitě rozesmějí, beze strachu, hezky na celé kolo!

Řekněte jakoukoliv lež, kterou nás krmí oficiální propaganda a všichni se hlasitě rozesmějí!

Rozesmějí se, protože už nemají, co ztratit, rozesmějí se, protože hladovějící, prohlédli všechnu lež a všechen klam.

Lidé v Ostravě se už bez bázně shlukují v ulicích a vyprávějí si cenzurou zakázané vtipy o Židech a Romech. Já sám jsem slyšel jak kdosi vykládal vtip o tom, jak řidič autobusu vezoucí Rusy na výlet do koncentráku zabloudí a zastaví u první chalupy o pomoc, ale dědek, který tam bydli, mu řekne, že by mu rád pomohl, ale není banderovec.

A dobře jsem slyšel i výbuch smíchu, který následoval. Každý chápal totiž dvojsmysl tohoto vtipu, který byl jednak vtipný sám o sobě, a jednak se vysmíval oficiální cenzuře, která povoluje jen právě takové vtipy, v nichž se děje něco zlého Rusům!

Řeknu vám upřímně, že lituji toho, kdo bude dosazený na Hrad.

Lituji, ale zároveň mu to přeji, protože ten člověk nepochopil, že Češi jsou smějící se bestie.

Už teď se jednomu nebo druhé v Ostravě smějí navzdory tajným agentům, které poznáte podle toho, že jsou dobře živení a proto je jejich smích neupřímný, ale lidi si už z nich nic nedělají.

Už jako bych teď slyšel onen výbuch smíchu, až generál, nebo blondýna vyhlásí v březnu všeobecnou mobilizaci a jedinou odpovědí jim na to bude smích českého národa.

Říká se, že se parašutisté, skrytí v kryptě pravoslavného kostela po atentátu na Heydricha se celou dobu, co se je Němci snažili dostat živé, smáli a jejich smích utichl, až když se z krypty ozvalo sedm osamělých výstřelů.

A smích podobný tomuto smíchu jsem slyšel nyní i v hladové Ostravě!

Ale pozor, nebyl to smích zbabělců, kterým už, pro jejich zbabělost nezbylo, než se smát sobě samotným, aby svým smíchem přehlušili smích, který je adresován jim samotným právě pro jejich zbabělost.

Titíž lidé, které jsem slyšel a viděl smát se v ulicích Ostravy, se bez váhání chopí zbraní, sudlic, kyjů a kos, protože střelné zbraně do ruky civilům nepatří, a půjdou do poslední kapky své krve bránit Sudety, až je ti, kteří budou dosazeni na Hrad, ostudně ne prodají, ale darují Němcům výměnou za ruský plyn a naši vlastní předraženou elektřinu.

Ano, v Ostravě byla ve vzduchu cítit odhodlanost a veselost, dvě nejnebezpečnější ingredience pro každou tyranskou a diktátorskou loutkovou vládu. Pokud bych měl atmosféru a náladu v Ostravě k něčemu přirovnat, tak, jak jsem ji dnes sám okusil, tak ji musím přirovnat k atmosféře předrevolučního Ruska a k atmosféře v Československu na začátku listopadu 1989.

Všichni mají hlad, všichni žijí v nepředstavitelné bídě, ale všichni se zároveň smějí a tento smích je jejich nejsilnější zbraní, proti které nezmůžou nic ani obušky, ani vodní děla, ba ani gilotiny. Troufám si tvrdit, že nebude-li zvolen Jaroslav Bašta, jediný člověk na světě, který dokáže zařídit mír, tak celé hladové a zbídačené Ostravsko povstane jako jeden muž, aby sjednalo stejný pořádek, jako v roce 1989 sjednali v Rumunsku tamní horníci.

Ostatně, když jsem Ostravu dnes krátce po desáté hodině opouštěl, již se na náměstí T.G. Masaryka scházely davy lidí k protivládním protestům, které mají Rakušanovi gestapáčtí katani už strach rozhánět, aby se jim lidé nevysmáli. Nepochybuji ani trochu o tom, že znovunabytá svoboda vzejde nyní právě z Ostravy.“

„A Větvičku jste v Ostravě potkal?“ ptala se žena na to, co ji asi zajímalo nejvíce.

„Ano, potkal. Jeho víc než věrná podobizna hleděla na mne z výlohy jednoho knihkupectví. Chvíli jsem zamyšleně studoval tu kongeniálně švejkovskou tvář a pochopil, že hledím do tváře, kterou si propůjčil duch našeho národa. Ano, tvář, kterou má duch našeho národa, není ani masarykovská, nebo, nedej bože, baťovská, tvář ducha našeho národa je právě švejkovská.

Ano, z výlohy knihkupectví na mě hleděl duch našeho národa a já hleděl na něj. Víme sice, my Češi, co je pravda a kde je pravda. Ale tato pravda je nám dobrá leda jen k tomu, abychom se cítili mizerně. Čím více pravdy známe, tím více se cítíme mizerněji, tato pravda nás nezušlechťuje, neslouží nám jako základy k jakési ohromné stavbě, kterou bychom vlastními silami zbudovali, ale slouží nám toliko k tomu, abychom zbořili i ten zbytek toho, co nám ještě zbylo, věčným reptáním na náš neblahý osud, takže nám ve finále nezbývá právě než jen švejkovat, protože český národ a hrdý národ jsou dva vzájemně se vylučující pojmy.

K tomuto závěru jsem dospěl při setkání s Ladislavem Větvičkou, zhmotněným duchem našeho národa v Ostravě, kde se smějí lidé cenzurou povoleným vtipům, protože jsou povolené.“

Žena na to cosi řekla, ale to, co řekla, bylo natolik nepodstatné, že nemá smysl se o tom zmiňovat, a taky se o tom nezmiňuji, čím se náš rozhovor skončil stejně tak, jako se začal, docela nepozorovaně.