Třebaže venku kvetly šeříky, vládla v naší čajovně temná a pochmurná atmosféra. Pan učitel se jí sice snažil projasnit zpěvem Svaté války, protože všechno, co dělají Rusové, je svaté, i oni sami jsou svatí, ano i ten nejzhýralejší Rus je svatý, právě proto, že je zhýralý, o ruských sportovcích ani nemluvě, ale moc to nepomohlo.
„Kurva, tak to si Česká televize za klobouk rozhodně nedá!“ nemohl jsem už dál mlčet a praštil pěstí do stolu, „dnes je Den vítězství, k němuž si blahopřejí všichni čestní a poctiví lidé na celém světě, a v České televizi vůbec nedávají přímý přenos z přehlídky na Rudém náměstí!
Jede po něm slavný tank T-34, ale ani to pro Českou televizi není důvod, aby vysílala přímý přenos z Rudého náměstí, nehledě na to, že se přehlídky účastní i prezident Uzbekistánu!
Kde jinde než na veřejnoprávní televizi by se totiž měly významné události našich i světových dějin lidem připomínat, a pro televizi, které každá domácnost v České republice, vlastnící televizní přijímač, povinně platí koncesionářské poplatky, by neměla vždy být rozhodující jen výše sledovanosti jejích pořadů!!!
Tak proč tam, kurva, dneska nedali tu přehlídku z Rudého náměstí?!“
Pan učitel mi dal za pravdu.
„Teda já se na Českou televizi skoro nedívám, maximálně tak mrknu na Reportéry, nebo na 168 hodin,“ podotkl, a pak rozhodně dodal, „ale na přehlídku z Rudého náměstí bych se podíval i v České televizi.
A víte, co je smutné?“
„Co je smutné, pane učiteli?“ zeptal jsem se.
„Smutné je, že jsem se musel dívat včera večer na Specialisty, protože v České televizi nedávali žádný válečný film.
A přitom je tolik pěkných válečných filmů, které se mohly včera večer dávat v České televizi!“
Ušklíbl jsem se: „Zbláznil jste se, pane učiteli? To tak, aby dávali v České televizi válečné filmy! To by totiž museli připomenout, že Prahu osvobodili ve skutečnosti Ukrajinci.
Banderovci, fašisti, rozumíte?“
„Ale stejně bych se na včera večer na nějaký pěkný válečný film podíval,“ řekl pan učitel a pokračoval, „ano, ale máte pravdu, projev prezidenta Pavla byl hnus, protože vůbec nevzdal ve svém projevu hold velkému vůdci Stalinovi za naše osvobození.
Prostě propaganda jede na plné obrátky.
Víte, trochu mi totiž přijde, že výročí konce druhé světové války a zejména pak osvobození Československa se některým dnešním historikům příliš nehodí do krámu z toho důvodu, že významnou roli při něm sehrál soudruh Stalin.“
Pan učitel mi mluvil z duše.
„Přesně tak. Úctu si totiž zaslouží bez ohledu na svou národnost všichni vojáci, kteří se před 78 lety podíleli na osvobození naší země od nacistického Německa, stejně tak, jako si zaslouží naši úctu ti, kteří osvobozují od nacistů i Ukrajinu.
A když Česká televize nejen že nepřenáší dnes vojenskou přehlídku z Rudého náměstí, ale ani nedá den před tím večer žádný pěkný válečný film, tak je to vyslovená neúcta ke všem vojákům, kteří padli při osvobození naši vlasti jak od nacistů, tak od kontrarevoluce. Ba co víc, je to vyložené zlo, kterému se musíme postavit, protože jak se tomuto zlu nepostavíme, tak toto zlo bude chtít víc a víc!
A semeništěm tohoto zla je Česká televize!“ odhalil jsem nemilosrdně pravdu o České televizi, zvysoka seroucí na autocenzuru.
Pan učitel sklonil ke mně hlavu a zašeptal: „Už o tom přemýšlím delší dobu, od té chvíle, kdy Sparta nezaslouženě vyhrála na Slovácku. Že je potřeba s tím něco dělat. V pražském povstání se bojovalo o Český rozhlas, my musíme bojovat o Českou televizi.
Dnes ráno, ve škole, když jsem učil, mě něco napadlo.
Musíme Českou televizi podpálit, protože musí shořet všechno, co je špatné!“
Nápad pan učitele se mi velmi líbil.
„Máte benzín?“ zeptal jsem se.
„Benzín, bohužel nemám, ale podařilo se mi sehnat dvě kila bílého fosforu. Když teď vyrazím, může být Česká televize o půlnoci v plamenech jako Aljaška. Půjdete do toho se mnou?“ navrhl mi pan učitel, abych se boje o Českou televizi účastnil s ním.
Ale bohužel jsem nemohl.
„Rád bych, ale jsem velmi unavený. Ráno jsem tvrdě pracoval na zahrádce, a odpoledne jsem byl na cyklovýletu s Martinou Sáblíkovou, ta ženská by utahala i Olafa Ludwiga. Jsem rád, že mi hlava nespadne do magoráku,“ omluvil jsem se.
„Nevadí. Zvládnu to sám. Já si dnes ve škole báječně odpočinul. Podpálím Českou televizi sám,“ ubezpečil mne pan učitel, že zvládne podpálit Českou televizi sám.
„Podpalte, pane učiteli! Ti multikulturní magoři z České televize by byli schopni na 8. května příští rok vysílat klidně film o Krieglovi, nebo rovnou Katyň.
Tomu musíme zabránit. Běžte to tam podpálit!“ stiskl panu učiteli pevně ruku.
„Půjdu,“ prohlásil pevně pan učitel a vydal se napravit historickou křivdu způsobenou tím, že se včera musel dívat na Specialisty, protože v České televizi nedávali žádný válečný film.
„Moloděc! Byl by z něho dobrý tankista 10. tankového praporu 63. gardové tankové brigády, svůj bojový úkol jistě splní na výtečnou!“ pomyslel jsem si s obdivem o panu učiteli.
A protože jsem měl v sobě magoráku už právě tak akorát, zvedl jsem se k odchodu i já. Doma jsem si pustil Českou televizi, ale jen naoko, protože jsem se ve skutečnosti díval na předposlední díl Sedmnácti zastavení jara, který se mi podařilo sehnat na černém trhu výměnou za deset dílů Majora Zemana.
Ale tomu už bude brzy konec, protože Česká televize dnes shoří a v té nové, co si sami postavíme, za svoje, ne Sorosovy peníze, v televizi skutečně národní, se bude Sedmnáct zastavení vysílat každého čtvrt roku, abychom nezapomněli, komu vděčíme za svobodu, slavné Rudé armádě a panu učiteli...