Nechci mír na Ukrajině za každou cenu, a už vůbec ne za cenu životů českých občanů

Motivací pro schvalovaní války zdejšími chciválky je možná radost z oslabení Ruska, ale rozhodně nikoho ve skutečnosti nezajímá Ukrajina. Což Ukrajincům pomalu dochází. Západ je jen využil a krvavě na to doplatí

            Zdenka mi bylo fakt líto. Jestli mi v poslední době někoho připomínal, tak Neználka na Měsíci.

            Jako Neználek na Měsíci toužil po sluníčku, tak Zdenek toužil po míru.

            „Kdy už bude mír? Kdy už bude mír? Já chcimír!“ naříkal pořád a psychicky strádal.

            „Neboj, už brzy bude mír!“ těšil jsem ho.

            Ale dobře jsem věděl, že je to jen milosrdná lež. Aby byl mír, musí se jednat a zase jednat.Pprostě jednat tak dlouho, dokud nebude mír. Jenže o míru se nejednalo, ba právě naopak, pořád se dodávaly zbraně, a když se dodávají zbraně, tak není mír, ale válka.

            Zdenek už byl na tom tak, že by nepomohl už ani Jaroslav Dušek, natož Hnízdil, nebo dokonce sám Lukáš Pollert, nekorunovaný král českého Twitteru.

            Ani já sám jsem už v mír příliš nevěřil.

            „Kdepak, mír už nebude!“ povzdechl jsem si dnes u snídaně v jednom nonstop bufetu.

            A sotva jsem to dořekl, vtrhl dovnitř nějaký člověk. Vypadal sice trochu jako parazit, ale slova, která se linula z jeho bezzubých úst, mi vyrazila dech.

            „Mír! Bude mír!“ křičel na celé kolo.

            „Co to říkáte, člověče!?“ chytil jsem ho za klopy jeho ošumělého baloňáku.

            Byla z něj cítit okena, ale jinak se zdál být při smyslech.

            „Vy to nevíte, člověče?!“ zavýskl vesele.

            „Co nevím, proboha!?“ vykřikl jsem.

            „Začalo jednání o míru! V Džiddě! Ukrajina konečně předložila mírový plán! Bude mír!“ tančil vesele ten člověk.

            „Zdenek!“ blesklo mi okamžitě.

            Nechal jsem snídani snídaní (ten člověk ji naštěstí dojedl za mě) a běžel za Zdenkem.

            Ten už sotva stál na nohou, připomínal spíš nějakého pavouka než člověka.

            „Mír? Kdy už bude mír?“ zašeptal slabounce, když mne spatřil, na hlasitější projev se už nevzmohl.

            „Kdy? Už brzy! Právě se začalo jednat o míru!“ zvolal jsem a dal mu velmi jemnou herdu do zad, „tak ses přece jen dočkal, kamaráde! Ukrajina má mírový plán, zrovna se o něm začalo jednat! A když se jedná, tak to znamená, že bude mír!

            Člověče, to ti je ohromná věc, takové jednání o míru!“

            „Mír! Bude mír!“ usmál se Zdenek a upadnul do spánku, který teď jeho organismus potřeboval nejvíc.

            Až se probudí, bude mír, po válce nebude ani stopy, protože, jak zpívá Jarek Nohavica, známý pacifista, dokud se jedná, ještě se neumřelo…