Většina Čechů potřebuje pevné vedení. Pan prezident si je toho vědom a Čechům to zajistí

Češi vždy potřebovali pevné vedení. V minulosti se toho ujali naši němečtí přátelé, později bohužel SSSR, dnes nám ho nabízí Evropská unie. Prezident Pavel svému národu rozumí a je připraven takové vedení našemu lidu zajistit

            Pan Pokojný byl tuze statečný občan první kategorie, ale jedné věci se přece jen bál jako Halík kříže. Totiž toho, že u nás bude totalita a vláda pevné ruky, která bude likvidovat všechny, kdo s ní nesouhlasí a taky všechny, kteří nejsou očkovaní, jakož i ty kteří se vzepřou mobilizaci, takže vlastně skoro všechen národ..

            Toho se pan Ladislav Pokojný opravdu bál, protože se mu o tom často zdálo.

I teď se pan Ladislav Pokojný nepokojně převaloval na svém lůžku, protože se mu zdál velmi znepokojivý sen.

            Zdálo se, mu že je doma, ba dokonce, že leží právě na svém lůžku. Zrovna ve svém snu procitl z pokojného a klidného spánku, ale něco ho hned udeřilo do jeho vědomí tak, že jej to div, obrazně řečeno, nesrazilo do kolen.

            „Proboha, vykřikl! Vždyť tu mám teplo!“ vykřikl Ladislav Pokojný a zděšeně vyskočil z postele.

            Opravdu, ačkoliv venku za okny mrzlo, až praštělo, v místnosti, kde se pan Ladislav Pokojný nacházel, bylo příjemné teplo.

            „Proboha, musím to zastavit, jinak se nedoplatím, nehledě na to, že je to trestný čin, zločin!“ uvědomil si pan Pokojný a vrhl se k ústřednímu topení, aby jej okamžitě zastavil.

            Ale ať kroutil ovládacím kolečkem, jak chtěl, topení nejen, že nešlo zastavit, ale hřálo ještě víc.

            „Můj ty, bože! To nezaplatím! Vždyť přijdu o všechno, zavřou mě! Musím to někde nahlásit, že doma topím proti své vlastní vůli!“ zvolal pan Pokojný, rychle na sebe hodil další tři svetry a vyběhl do temné mrazivé noci, aby na nejbližší služebně státní tajné policie nahlásil, že topí proti své vůli, že to všechno je jen technická vada, kterou on nijak nezavinil, protože je řádně očkovaný.

            Noční mráz nepřetržitě sílil, ale Ladislav Pokojný se zahřál zoufalým během.

            Ulice byly prázdné, a tak na pana Pokojného zíraly jen všudypřítomné velkoplošné obrazovky, na nichž se každých pět sekund střídaly nápisy oslavující svobodu a liberální demokracii.

            „Liberální demokracie v naší vlasti zvítězila!“ četl Ladislav Pokojný podvědomě nápis na obrazovce, kolem které právě běžel.

            „Pětikoalice je předvojem českého lidu v boji za vybudování svobodné společnosti a tvoří jádro všech organizací pracujícího lidu, jak společenských, tak státních,“ vítala Ladislava Pokojného další velkoplošná obrazovka.

            A z další se na něho usmívala tvář prezidenta Pavla, který velkými tiskacími písmeny hlásal: „Tvůj šťastný zítřek jsem já!“

            A to bylo to poslední, co stačil pan Pokojný přečíst, protože byl automaticky valorizován, jako každý, kdo se během Rakušanem dočasně vyhlášeného stanného práva odváží vyjít v noci ven na ulici.

            Pan Pokojný se z toho děsivého snu probudil zbrocený studeným potem. Za okny zuřily mrazy, ale v pokoji bylo příjemné teplo.

            Pan Pokojný se poplašeně rozhlédl kolem sebe, protože mu to příliš připomínalo sen, ze kterého právě procitl.

            Ale nebyl to sen, protože z televize, která zabírala celou jednu stěnu pokoje, a nešla vypnout, se na něj usmívala prezidentka Konečná, která právě v rámci svého nepřetržitého projevu právě národu oznamovala: „Vážení spoluobčané, dovlte mi, abych vám oznámilo, že se nám opět podařilo snížit zemního plynu, který ode dnešního dne bude pro každého pracujícího občana zadarmo.“

            Pan Pokojný si úlevně vydechl, zlý sen o šťastných zítřcích s prezidentem Pavlem pominul, protože nic šťastnějšího než přítomnost být nemohlo.

            A tak pan Pokojný už do rána oka nezamhouřil. Ne snad proto, že by nemohl strachem spát, že nezaplatí účet za plyn, a že ho zavřou za to, že topí, ale proto, že si až do rána s neskrývanou četl jednu z mnoha knih Václava Klause, i když je znal, díky povinnému přezkušování, už dávno nazpaměť…