Tichá pošta v Institutu Václava Klause

Především staří a méně pohybliví lidé a nejvíc samozřejmě ti na venkově přišli před půl rokem o svou milovanou poštu. O své okénko, které je spojovalo s okolním světem  

            Není zapadlejšího místa v Praze než Hanspaulky, kde dávají lišky dobrou noc.

            Ale i zde měli kdysi lidé svoji poštu!

            Tato pošta sídlila ve vile, které se říkalo Institut, a byla tak tichá, že jí to mohla závidět leckterá čajovna.

            Poštmistra tam dělal Jakl.

            „Konečně dělám v životě něco pořádného, konečně jsem užitečný,“ liboval si Jakl a nedal na svou poštu dopustit.

            No, popravdě řečeno, moc práce neměl. Na poštu mu chodil jen jeden člověk, za to však senior, který každý den přicházel k Jaklovu okénku, jež ho spojovalo se světem, aby si koupil poštovní známky.

            „Prosím arch známek,“ požádal poštmistra Jakla každý den prof. Klaus.

            „Jakých? Se Čtyřlístkem, nebo s prezidentem?“ zeptal se každý den Jakl.

            „S prezidentem,“ odpověděl prof. Klaus.

            „Máme jenom ty s Klausem,“ odpověděl Jakl.

            „Tak mi jich dejte tři archy,“ odpověděl prof. Klaus.

            Jakl dal prof. Klausovi tři archy známek s prezidentem Klausem a to se opakovalo den, co den.

            Nikdo jiný už na poštu v Institutu nechodil.

            Ale pak poštu zrušili a starý muž přišel o svou poštu, o své okénko, které ho spojovalo se světem.

            A Jakl zase přišel zrušením pošty o svou milovanou práci, která byla jediným ospravedlněním jeho existence…