Příběh opravdové disidentky

Aktuálně na dědině podepisujem petici za vyhlášení 17. prosince (2021) Dnem národní tragédie,- to sa vláda „SPOLU do totálního zmaru“ ujala vesel. Připojíte svůj podpis, nebo máte strach a raději zvolíte život ve lži a hanbě? 

            Není disidentů bez těch, kteří prosazují represe a tak jistě budete se mnou souhlasit, že, co se týče disidentství, žijeme v naprosto šťastné době, protože nikdy nebylo (ani za komunistů) zdánlivě snadnější (rozuměj nevyhnutelnější) být disidentem jako v teď, když máme novou totalitu a nový světový řád (plus Velký reset a Zlatou miliardu).

            Je to dáno samozřejmě i tím, že opravdový disident nechce být disidentem (ve smyslu svobodné volby), jen prostě nemůže jinak (tedy je disidentství projevem dvojí nesvobody. Jednak vnější a jednak vnitřní, kdy opravdový disident nemá jinou volbu než být disidentem).

            A proto je dnes u nás disidentství nezpochybnitelným masovým jevem. Tak masovým, jakým bylo naopak za časů normalizace členství v KSČ (které je například velmi správně nynějšími disidenty, tj. odpůrci našeho členství v EU a NATO, připomínáno komunistickému rozvědčíkovi na Hradě, který byl, kromě mlácení demonstrantů, vycvičen pro boj proti NATO).

            Ale i to je vcelku logické.

Platí totiž, že čím větší represe, tím víc disidentů, protože čím větší represe, tím nemůže víc opravdových disidentů jinak, než být právě disidenty. Srovnáme-li to s dnešními počty disidentů, musíme konstatovat, že komunisté měli skutečně pravdu, když tvrdili, že chartisté jsou hrstka ztroskotanců, protože členskou základnu nynějšího disidentu představují statisíce, ne-li milióny neohrožených a statečných disidentů, které nezastraší takřka nic.

            Z výše uvedeného by tedy mohlo vyplývat, že být disidentem je dnes opravdu velmi snadné, že například stačí někde pronést, že Česká televize lže, a z člověka je hned disident.

            Ano, snad je to v některých případech možné, že stačí říct, že Česká televize lže a z člověka je hned opravdový disident, protože nemůže jinak.

            Ale takového případy jsou vskutku ojedinělé. Ve skutečnosti to není vůbec snadné být disidentem a samozřejmě nejen proto, že tomu, aby se člověkem stal disidentem, mnohdy předchází často nevyhnutelný a poměrně složitý proces vnitřního zrání. Není to tak, že ráno se probudíte a ke své radosti zjistíte, že jste disidentem. K disidentství musíte prostě dozrát a taky si k tomu musíte dohledat velké množství informací na internetu.

            Absolvujete-li tento proces zrání a dohledáte-li si na internetu příslušné kvantum relevantních informací (a samozřejmě úspěšně absolvujete kontrolní test, abyste prokázali, že jste si tyto informace řádně osvojili), pak se s velkou pravděpodobností skutečně stanete disidenty a můžete se tím začít chlubit na sociálních sítích.

            Ovšem ani to vám nemusí ještě pokaždé zaručit, že opravdu budete disidenty, protože to hlavní a nejdůležitější, co dělá disidenta disidentem je jeho utrpení (vzpomeňme na Ježíše, disidenta, který se vzepřel starozákonního Bohu, stejně jako kdysi jeho předchůdce Satan, jenž byl rovněž disidentem).

            Ano, musíte trpět, abyste byli opravdovým disidentem. Samozřejmě, nikdo netvrdí, že ony masy dnešních disidentů netrpí. Samozřejmě, že trpí, trpí jako prase, ale kdo netrpí, ten prostě není, málo platné, disident.

            A právě o tom by mohla vyprávět paní magistra, hlavní postava našeho příběhu s dobrým koncem, která se sama osobně přesvědčila, jak je někdy nesnadné být disidentem, i když žijeme v době, která přeje disidentům jako nikdy.

            Tato paní magistra samozřejmě chtěla být opravdovou disidentkou, protože čestní a poctiví lidé skutečně nemohou dneska jinak tváří v tvář všudypřítomným udavačům. Buď paní magistře přičteno ke cti, že proto, aby byla disidentkou, dělala opravdu všechno.

            Tak například veřejně četla Puškina. Nebo poslouchala při otevřeném okně písně Největšího básníka. Nebo bojovala za mír a to tak, že se obracela na íránského duchovního vůdce, aby přestal posílat zbraně na Ukrajinu, neboť tím podporuje válku, nebo tak, že o totéž velmi důrazně žádala severokorejského vůdce.

            Sami vidíte, že to rozhodně není málo. Avšak paní magistře v tomto ohledu štěstí vůbec nepřálo. Co by jiným stačilo, např. četba Puškina, aby se stali zasloužilými disidenty, z paní magistry disidentku neudělalo. Kdekdo už byl disident, ale paní magistra nechávala represivní složky státu zcela lhostejnými.

            Naštěstí měla paní magistra doma v knihovně Dostojevského (Dostojevskij nalezený v knihovně ostatně taky vyrobil ze spousty lidí disidenty, stejně jako Škvorecký) a proto znala i Zločin a trest. A tak udělala jediné, co mohla udělat po tolikerém marném snažení, aby byla taky disidentka. Totiž neubila lichvářku a její sestru v neovladatelné touze učinit svět lepším (což je tradiční ruské řešení), ale vypravila se na nejbližší služebnu gestapa, aby se tam ke svému disidentství otevřeně a dobrovolně přiznala.

            „Co chcete?“ houkl na paní magistru obtloustlý protektorátní gestapák, když paní magistra vešla na služebnu.

            Paní magistra se zhluboka nadechla a spustila: „To já vyhrožuji herci Vetchému! To já mu napsala, že má počkat, že až se to otočí, tak si ho najdeme, postavíme ho před tribunál a odsoudíme ho k smrti! To já mu napsala: ,Pověsíme tě, najdeme si tě i s tvýma dětma!‘“

            Gestapák se podíval na paní magistru velmi unaveným pohledem a stejně unaveně řekl: „No, dobře. Ale co my s tím?“

            „Co vy s tím?“ podivila se magistra, ale hned rozhořčeně dodala, „musíte mě za to zavřít! Jsem přece disidentka!“

            Gestapák unaveně mávl rukou: „Takových jako vy, je všude plno. Měla jste, milá paní, přijít o půlhodiny dřív. To tady byl nějaký pan Jurčák. Tvrdil totéž, co vy. Toho se nám ještě do cely předběžného zadržení podařilo narvat, ale museli jsme ho svázat do kozelce, aby se tam vůbec vešel. Ještě nás o to prosil na kolenou, abychom ho tam určitě narvali, že chce trpět za pravdu jako Čermák. Dal nám za to slivovici. Ale vás už nemáme, kam zavřít. Fakt ne, nezlobte se na nás.“

            Vypadalo to, že gestapák má pravdu, že paní magistru už opravdu nemají, kam zavřít.

            „Ale já chci být disidentka! Chci a chci! Nemůžu jinak!“ rozkřičela se paní magistra téměř hystericky.

            A řev přece jen zabral.

            „No, zavřít vás už nemáme kam, ale nějaké možnosti by tu snad ještě byly,“ poškrábal se gestapák na své hlavě porostlé dlouhými mastnými vlasy.

            „Jaké možnosti?!“ vykřikla paní magistra.

            „Tak například, jak jsem si všiml, disidenti často vypadávají z okna. Rozumí se, že sami od sebe,“ pronesl gestapák a dokonce se na paní učitelku usmál.

            Jenže paní učitelka vykřikla: „Sebevražda je hřích! Ze žádného okna skákat nebudu!“

            „No, jestli se bojíte výšek, pak by tady byla ještě jedna možnost,“ přimhouřil gestapák šelmovsky oči a dokonce vstal, „že nám to podepíšete. Myslím spolupráci. To je vůbec ta nejtěžší varianta, jak se stát disidentem, protože je určena jen pro ty, kteří jsou ochotni a ovšem taky schopni, ručit za svou mravní integritu skutečným utrpením.

            Vidíte? Tady ty skříně všude kolem plné šanonů?

            To všechno jsou podpisy disidentů, kteří stáli tam, co teď stojíte vy. Stáli, podepsali a stali se disidenty. A někteří i přitom zpívali a musím říct, že zpívali moc pěkně. Mráz člověku při tom běhal po zádech, když si představil to stádo divokých koní…

            Ale samozřejmě vás do ničeho nenutím. Záleží jen čistě na vás. Jen ovšem musím podotknout, že je to z naší strany jediná možnost, kterou vám můžeme nabídnout, abyste se stala disidentkou.

            Samozřejmě, že to můžete podepsat jen proto, abyste s námi hrála hru. Ostatně, ani nic jiného od vás nečekáme, chcete přece být disidentka…“

            Gestapák si zase sedl, vytáhl ze zásuvky nějaký tiskopis a položil ho na stůl.

            „Jste zlo!“ vykřikla magistra.

            „To je možné,“ usmál se gestapák a omluvně dodal, „ale nic jiného pro vás udělat nemohu. Já být vámi, tak to podepíšu, abych nás mohl vodit hezky za nos.“

            „Jinak bych to nepodepsala!“ zasyčela magistra a hodila na tiskopis svůj podpis.

            „Vaše krycí jméno bude Magistra,“ zívl gestapák, strčil papír zpátky do šuplíku, položil hlavu na stůl a tvrdě usnul, bylo toho už na něho opravdu už moc.