Slavný ústavní soud se jasně postavil na stranu demokracie a rovněž na stranu seniorů!

Rozhodnutí ÚS o valorizaci penzí vzbudilo mezi nepřáteli naší demokracie a proruskými patolízaly značný odpor. Ti se přitom zaštiťují starostí o seniory a demokracii. ÚS však jen plnil svou povinnost a seniory i demokracii hájil

            Jura Burčák si na svá varlata nestěžoval.

            Aby taky ne, když měl už několik vnoučat a taky jednoho pravnuka, ze kterého, jak to vypadalo, jednou vyroste právník.

            Jura Burčák si stěžoval na něco jiného.

            To bylo toho dne, kdy do dědiny, ve které Jura Burčák bydlel, dorazil pan Ladislav Pokojný.

            Pan Ladislav Pokojný prodával hrnce. A nutno říct, že to byly fakt skvělé hrnce, protože pan Ladislav Pokojný byl fakt skvělý dráteník. A hlavně svou práci chápal i jako životní poslání, protože vdechoval rozbitým, mnohdy i zdánlivě zcela beznadějně rozbitým hrncům nový život.

            A Jura Burčák nový hrnec potřeboval, aby měl u televize z čeho pít svoji vlastní domácí slivovici.

            Takže sotva obecní rozhlas vyhlásil, že v kulturáku bude prodávat hrnce známý soukromý dráteník pan Pokojný, Jura Burčák na nic nečekal, popadl kešeňu a běžel do kulturáku.

            Kulturák byl zaplněný do posledního místečka, protože hrnce, marná sláva, potřebuje každá domácnost, protože kam by lidi dávali třeba sádlo?

            Do plastových kýblů?

            V Praze snad, ale ne v Karviné!

            Pan Pokojný začal prodávat své sdrátované hrnce, které lidi kupovali jako diví, doslova div neutrhli panu Pokojnému ruce. Ale Jura Burčák čekal, předtucha mu říkala, aby se neunáhlil.

            A nakonec se i dočkal!

            „Dámy a pánové! A teď poslední hrnec!“ zvolal pan Pokojný a ukázal na poslední hrnec, „tento hrnec byl rozbitý na tisíc kousků! Když jsem říkal, že mu vdechnu nový život, všichni mě měli za blázna, za dezoláta!

            Ale já se nevzdal, nevěřil jsem České televizi a hrnec, který rozbila pětidemolice, jsem sdrátoval tak, že vypadá jako úplně nový!

            Říkám vám na rovinu, aby bylo jasno, kdo ho koupí, ten neprohloupí, kupujte, lidičky, ty české písničky!“

            Na to Jura Burčák přesně čekal!

            Na takový hrnec, jenž pětidemolice rozbila, ale pan Pokojný mu dokázal vdechnout nový život, což byla trefná a inteligentní metafora, kterou musel ocenit nejen Jura Burčák.

            „Já, já ho koupím!“ vykřikl Jura Burčák a hnal se přes lidi, kteří se mačkali, aby ten zázračně vzkříšený hrnec viděli, k panu Pokojnému.

            „Tak to máme deset papírů, vypadá úplně jako nový,“ řekl s úsměvem pan Pokojný.

            „Tady jsou!“ otevřel Jura Burčák kešeňu a najedlou ztuhl jako Lotova žena, když byla schválena korespondenční volba.

            „Deset papírů, prosím,“ zopakoval pan Pokojný.

            „Mám jen devět tisíc,“ zasípal Jura Burčák a rozhodil ruce, „okradli mě! Vím určitě, že jsem měl v kešeni deset tisíc, protože mi včera přišel důchod. Ale teď už tam mám jen devět tisíc! Někdo mi tu tisícovku vzal, když jsem v noci spal!“

            Po tomto výkřiku se tvář pan Pokojného zachmuřila.

            „Vím, kdo vás okradl o tu tisícovku! Byla to vláda ve zločinném spolčení s ústavním soudem! Stává se mi to teď často, že mi lidé chtějí zaplatit za mé hrnce, ale když otevřou peněženku, mají tam o tisícovku míň.

            Přesně jako vy!

            Pane, vždy vy jste teď žebrák! Úplně vás ožebračili, vždyť oni ty vaše peníze poslali na Ukrajinu!“

            „Ano, jsem žebrák! A na Ukrajině banderovci za moje peníze zabíjejí ruské vojáky!“ zaúpěl Jura Burčák.

            Ale naštěstí měl pan Pokojný sociální cítění, protože řekl: „Naštěstí mám sociální cítění. Vláda vás okradla, já vás okrádat nebudu. Dejte mi devět papírů a hrnec je váš!“

            A tak dal Jura Burčák panu Pokojnému za hrnec jen devět tisíc a hrnec byl jeho.

            A tak vlastně Jura Burčák vydělal na tom, že ho vláda okradla o tisícovku, protože mu pan Pokojný prodal svůj hrnec jen za devět tisíc.

            Pravda, bylo sice jen díky tomu, že pan Pokojný, jelikož má sociální cítění, na rozdíl od vlády, která nasrala důchodcům na hlavu, okradl sám sebe, když prodal svůj hrnec levněji, než byla jeho skutečná cena, ale i tak můžeme na závěr s klidným svědomím říct, že život je někdy plný paradoxů…

            A Jura Jurčák a jeho varlata?

            Tomu hrnec bude sloužit na pití slivovice ještě hodně dlouho, protože líh kopřivu nespálí…