Katolická církev, bezedná studna nenávisti

Jeden polský mudrlant, europoslanec prof. Legutko, autor knihy „Satan v demokracii“ obviňuje liberální demokraty z nenávisti k metafyzice. Proč ne, ale proč potom katolíci sami nenávidí k smrti vše svobodné a proto i metafyzické?

Profesor Legutko měl vskutku nehoráznou smůlu, takový pech, jaký se vidí opravdu málokdy.

Jednak byl europoslancem a jednak, co hůř, měl i svědomí.

Tyto dvě věci se zpravidla vylučují. Buď je člověk europoslancem, a pak nemá svědomí. Nebo naopak, má svědomí, ale pak není europoslancem.

Jenže prof. Legutko byl europoslancem už od roku 2009!

Tehdy, onoho pro něj tak nešťastného roku, jej jakási obludná, nestvůrně metafyzická síla vmáčkla do europoslaneckého křesla, aniž by se ho na něco ptala a bez jakýchkoliv etických okolků mu vnutila tento europoslanecký mandát, za který by se každý slušný člověk musel před svými bližními stydět až na půdu.

„To je násilí! Neomluvitelné násilí na jedinci!“ vzpouzel se tomu, této metafyzické síle prof. Legutko, zmítaje sebou v zoufalé snaze setřást ze sebe ten nemravný poslanecký mandát.

Ale marná byla veškerá snaha nebohého křesťana, poslanecký mandát na něm držel jako hovno na ornátu.

Jedná z definic utrpení je ta, že utrpení je to, když si vysoce mravný člověk uvědomuje nemravnost svého jednání.

Snadno si lze tedy představit, že prof. Legutko, vyznavač klasického, nikoliv moderního politického myšlení (to považoval za krajně úpadkové), musel v europarlamentu trpět jak vůl. Zvláště pak, když byl jemným a mírným člověkem, kterého dovedlo vytočit k nepříčetnosti jen to, když někdo řekl v diskusi nějakou hloupost (shodou okolností byla vždy tato hloupost opakem toho, co tvrdil on).

To pak prof. Legutko zčervenal jako krocan a, mávaje rukama, křičel tak, že by do něho, tak jemného člověka nikdo neřekl: „To je nesmysl! To je nesmysl!“

Profesor Legutko trpěl v europarlamentu přinejmenším stejně jako generál Jaruzelski při vyhlášení výjimečného stavu v památném roce 1981.

„Taková nespravedlnost! Co tady, proboha svatého dělám, v takové lotrovské peleši!? Já tak, mravný člověk! Vždyť já bych tady vůbec nemusel být! Vždyť já už si přišel na své jako senátor a ministr školství!“ úpěl a naříkal prof. Legutko nad svým trpkým údělem.

Ale vše marno. Ať dělal, co dělal, byl dál europoslancem, musel trpět mnohem déle, a mnohem víc než trpěl na kříži Jeho Pán, který to všechno měl odbyté za jeden půlden.

„Odpusťte mi to, lidé drazí, že jsem vás zatáhl do tohoto bahna!“ omlouval se svým asistentům a vždy, když mu přišel výpis z účtu a on na něm spatřil svůj europoslanecký plat, si hořce pomyslel, „tolik peněz přichází nazmar!

A přitom kolik dobra a užitku by mohly vykonat v rodině nějakého chudého polského rolníka od Suwalek či od Augustowa!

Mohl by si za to koupit nový traktor i se secím strojem a pluhem.

Chudý polský rolník by tady měl sedět, ne já!“

Ale nejhorší na tom všem bylo to věčné stěhování z Bruselu do Štrasburku a pak zase zpátky. To prof. Legutka mravně vysilovalo ze všeho nejvíc. Dlouho přemýšlel, jak se svému neblahému osudu, oné metafyzické síle, která jej vrhla do tohoto bahna, aspoň trochu revanšovat.

A pak ho to konečně, po sedmi letech v europarlamentu, napadlo.

„Půjdu z Bruselu do Štrasburku pěšky. A budu si přitom myslet a představovat, že jdu do Čenstochové, hehe!“ rozesmál se na celé kolo a poprvé za celých těch sedm let se mohl na sebe podívat do zrcadla bez toho, aby se hnusil sám sobě, nebo aspoň ne tolik.

A jak řekl, tak udělal.

Když přišel opět ten den D, kdy se europoslanci zvednou ze svých bruselských lavic a namíří si do svých lavic štrasburských, nezamířil si to prof. Legutko jako vždy na letiště, ale vypravil se do Štrasburku pěšky.

Vyšel přibližně v osm hodin ráno a šlo se mu dobře. Než se nadál, utekl mu den při chůzi a velmi živé a plastické představě, že jde ne do Štrasburku, ale Čenstochové, jako voda. Za jeden den došel až na vzdálené bruselské předměstí, kde zaklepal na jedny dveře, jak byl zvyklý z rodného Polska, aby se zeptal, zda může zadarmo přenocovat.

Lidé, kteří mu otevřeli, ho srdečně pustili dovnitř. Bohužel si však prof. Legutko, přece jen unavený celodenní chůzí po asfaltu, už nevšiml, že jeho hostitelé jsou muslimové. Bez obav, ještě se předtím pomodliv Otčenáš, usnul na lůžku, jež mu hostitelé vykázali, jako dřevo.

To byla samozřejmě chyba, protože jeho hostitelé nelenili, a když odbila půlnoc, svého hosta podřezali jako velikonočního beránka.

Takto mučednicky vypustiv svoji duši a prodělav všechno to, co je popsáno v tibetské knize mrtvých, ocitl se prof. Legutko, bývalý senátor a ministr školství, od roku 2009 europoslanec a především zapřisáhlý konzervativec a katolík na onom světě.

Tento onen svět byl absolutní nicotou, která nebyla však navzdory své nicotnosti vyplněna ničím jiným než jen samotným prof. Legutkem.

Prof. Legutko samozřejmě nechápal, kde je. Ať se rozhlížel, jak chtěl kolem sebe, neviděl nic, respektive to nic, které viděl, nebylo ničím jiným než jen jím samotným.

„Snad jsem nezemřel a neocitl se na onom světě!“ napadlo nakonec přece jen nebohého profesora, ale pak zrudl jako krocan (dá-li se to tak říct, když už neměl tělo) a začal mávat rukama stejně, jako když v diskusi s ním někdo řekl nějakou hloupost, „nesmysl! Absolutní nesmysl!

Kdybych byl po smrti, musela by přece moje duše podle katolického katechismu putovat do očistce, aby se očistila od všech hříchů a byla připravena na vzkříšení mého smrtelného těla!

To proto liberální demokracie nenávidí metafyziku, kvůli očistci!

Anebo bych, kdybych žil v bohu, putoval, rovněž podle katolického katechismu, rovnou do nebe, kde by mne čekal už Náš Pán se svým pokladem!“

Ale ať se rozhlížel, jak chtěl, neviděl kolem sebe nic, ani jiné duše úpící v očistci, ani snad Pána Našeho, jenž by se s ním, prof. Legutkem rozdělil o svůj poklad.

To samozřejmě, tato absence jakékoliv metafyziky, ačkoliv už byl po smrti, prof. Legutka rozčílila ještě víc.

„To ti liberální demokrati! Napřed zničili tradice, pak zničili rodinu a teď zničili i metafyziku, připravili mne o můj poklad v nebi! Jak já k tomu přijdu, vždyť jsem trpěl sedm let v europarlamentu!“ zatínal prof. Legutko své mozolnaté pěsti a hrozil jimi pochopitelně nepřítomným liberálním demokratům.

Tu se však v nesmírné dálce nekonečna objevil malý bod, který se rychle přibližoval. Prof. Legutko přestal hrozit a když se bod přiblížil natolik, že v něm náš nebožák dokázal rozeznat postavu Pána Našeho, srdce se mu sevřelo radostí. Rozběhl se k němu a padl před něj na kolena.

„Pane Náš, Pane Náš, Pane Náš, ukaž mi poklad, který si pro mě nachystal, proše pana!“ radostně ze sebe vyrážel prof. Legutko.

Ale co to?

Náš Pán, místo toho, aby svému věrnému následovateli dal poklad, do něj kopl!

Ale nejenže do něj kopl, ale taky mu poručil: „Vstávej, zmetku! Hovno dostaneš, žádný poklad!“

Profesor Legutko na něj udiveně hleděl, nevěřícně ze sebe soukaje: „Hovno? To nejsem v nebi?“

„V nebi, hehe!“ rozesmál se Náš Pán, až se za břicho popadal, „ty nejsi v žádném nebi! Ty jsi v řiti!“

„V řiti?“ nemohl prof. Legutko skoro mluvit.

„Jo, v řiti. Jsi přece katolík, ne? Tak musíš být v řiti,“ odpověděl Náš Pán se zjevným odporem.

To bylo na prof. Legutka příliš, neboť to už odporovalo nejen katolickému katechismu, ale i zjevené, a proto metafyzické, pravdě jako takové!

Hystericky se rozkřičel na Pána Našeho, chytnuv ho a třesa jím: „Já chci boha! Chci boha, hned, teď okamžitě! Chci nebe, poklad v nebi, chci život věčný!

Toto není žádná metafyzika!“

„Copak už teď nežiješ věčně, hlupáku?“ ušklíbl se Náš Pán, nechaje sebou třást, „a k čemu boha, tady na věčnosti?

Tady přece boha k ničemu nepotřebuješ.

Stačí, že sis uvědomil sama sebe.

Chápeš?

To je ten poklad v nebi!

Kdo si uvědomí sama sebe, ten je v božím království, protože sám se stane bohem.

Co myslíš, co dělá bůh, než jen to, že si uvědomuje sama sebe?

To je metafyzika, ne nějaké žvásty farářů.

Uvědomuješ si sebe sama, může plynout všemi směry, rozpínat se do nekonečna, nebo naopak se zhroutit do sebe, můžeš dělat, co chceš, nebo taky nemusíš dělat nic.

Co víc bys, pro sebe svatého, ještě chtěl?“

Ale prof. Legutko řval: „Já chci nebe, poklad v nebi, boha, život věčný, metafyziku!“

Náš Pán se usmál: „Dal jsem ti všechno, co mám. Dal jsem si ti sama sebe.

To ti nestačí?

Tak abys věděl, i já nejsem nic než jen ty sám, hehe!“

Náš Pán se zasmál tak ošklivě, že jim prof. Legutko přestal třást a tu si teprve všimnul, že skutečně třese sám sebou!

Jakési děsivé poznání strašlivé pravdy jej v tu chvíli udeřilo do jeho nesmrtelné duše tak, že se probudil v europarlamentu.

Nu, ovšem, usnul na jednání europarlamentu a to všechno se mu jen zdálo. I to, že jde pěšky (jak by taky mohl!) do Štrasburku. Rozhlédl se kolem sebe. Všichni tvrdě spali. U řečnického pultu stála právě Marine le Pen a něco vykládala. Liberální demokraté spali na protest, ostatní europoslanci spali jen tak.

Prof. Legutko si sáhl pod košili a vytáhl zlatý křížek, který vždy nosil kolem krku.

„Uff, je tam! Ještě metafyziku nezničili,“ oddychl si, když se přesvědčil, že Náš Pán je pořád ještě pevně přibitý na kříži, že z něho o své vůli neslezl a nedělá si, co se mu zamane.

A zároveň s tím prof. Legutka, člověka jinak mírného a kultivovaného, popadl takový hněv, že v europarlementu nevisí nikde žádný kříž jako v polském sejmu, že konečně tasil šavli, kterou sem propašoval už v roce 2009 a, aniž by ovšem někoho probudil, zvolal: „Za Církev! Za Národ! Za Metafyziku! Za Morální Konzervatismus! Za Rodinu!“

A tak se ve jménu Metafyziky, a toho všeho ostatního, začala evropská konzervativní kontrarevoluce.

Napřed prof. Legutko setnul hlavu Marinne le Pen (žila v nesezdaná ve smrtelném hříchu, co je snad dovoleno ve Francii, není dovoleno v Polsku), a pak i všem ostatním europoslancům, však už byl taky nejvyšší čas, aby to někdo udělal...

...

Nešťastnou shodou okolností, víceméně omylem, byl ovšem o hlavu připraven i europoslanec Petr Mach. I on, jako zavilý odpůrce státu a daní, pobýval v europarlamentu proti své vůli.

Asi patnáctičlenný gang jakýchsi deklasovaných lumpensvobodných občanů se mu vetřel do strany, omámil ho a dopravil do Bruselu, aby se pak jeho členové úspěšně vydávali za asistenty nebohého europoslance a inkasovali tak peníze evropských daňových poplatníků určené pro asistenty europoslanců,

Ale co se dá dělat, když se kácí les, létají někdy i hlavy.