Zamilovaný Ježíš Kristus (až po uši)

Jak už si mnozí všimli, je dnes svátek zamilovaných. Není proto snad od věci připomenout, že Ježíš sice miluje nás všechny, ale nejvíce, zcela logicky, miluje církev svatou, svoji nevěstu a budoucí zákonitou choť

            Takřka již rovných a nefalšovaných dva tisíce let uplynulo od oné chvíle, kdy Otec na nebesích vybral nevěstu pro svého jediného obětovaného, a následně z mrtvých vstanuvšího, Syna.

            Nevěsta za ten čas, to se ví, dospěla, zkrásněla. Z nesmělého žabce, jenž skrýval se po sklepích, stala se skutečná femme fatale, vamp krásy nejen fyzicky nesmírné, ale i duchovně zralé. Zkrátka, moudřeji mohl Otec na nebesích životní partnerku pro svého Syna sotva vybrat.

            I Syn už za všechny ty roky dospěl, stal se mužem na ženění, ale přitom pořád nic. Pořád sedí po pravici svého Otce, pořád se nemůže hnout od své matky, která je vždy někde poblíž.

            Marně se Otec na nebesích nepřímo snažil ponouknout svého jediného Syna k ženitbě poznámkami typu: „Dnes jsem zas viděl církev svatou, jak se sluní. To je ti děvče krev a mléko, Synu. To by byla snacha!“

            Syn na to neříkal nic, pořád se držel máminých sukní, vždyť i máma byla proti.

            „Dej pokoj s holkami, Otče na nebesích! Na ty má Ježíš ještě času dost!“ hájila matka Syna.

            Ale tak dlouho se chodí s monstrancí pro Krev Páně, až se i boží ucho utrhne.

            Pohár trpělivosti přetekl, a tak se jednou, když jeho poznámka o církvi krev a mléko, zůstala opět bez odezvy, Otec na nebesích rozčílil, bylo to zrovna na sv. Valentina.

            „Sakra, tak už dost!“ vykřikl bůh hromovým hlasem, až andělé poplašeně vzlétli ze svých hřadů, „budeš se ženit, a basta, Synu!

            Jsi už na to dost velký, a já tady taky věčně nebudu!

            Chlap se nemůže pořád držet máminých sukní. Takový chlap není chlap, ale bábovka, maces!

            Koukej zbouchnout církev svatou, nebo tě opravdu vydědím!“

            „Ale, Otče na nebesích...,“chtěla říct matka zase něco na obranu Syna, ale víc už neřekla, rozhněvaný bůh jí vrazil takovou, že div neodletěla na druhý konec božího království.

            „To je mezi námi, chlapy. Do takových věcí se ženské nemají co plést, zeptej se každého ultraortodoxního žida nebo muslima!“ uplivl si bůh a začal třást Synem, „chlape, sakra, vzpamatuj se!

            To já vlítl na tvoji mámu, na nic se jí neptal, a byl jsi na světě z ducha svatého!

            Nelíbí se ti církev, nebo co?“

            „Já bych si i církev vzal, zuby má pěkné, zlaté,“ řekl Syn a upravil si svoje roucho, které mu Otec na nebesích trochu pomačkal, „ale nevím, jak ji zaujmout.

            Vždyť jsem jen docela obyčejný Syn, nic víc.

            A ona, ona je tak hrdá, tak nedostupná a svatá, tak duchovně založená!!“

            „Ženská hrdost, nedostupnost, i svatost, to je polní tráva, hehe!“ zasmál se Otec na nebesích, plácnuv Syna po zádech, „neboj, zeptáme se kardinála Trochty, jak on balil ženské, aby to mělo nějakou duchovní formou.

            Ach, tenhle kardinál Trochta! Ten nám určitě dobře poradí!

            Tam, na zemi, tam zamítli jeho beatifikaci, protože měl rád ženy. Ale pro mě, pro Otce na nebesích, je právě proto tím nejsvětějším kardinálem, hehe!“

            Otec na nebesích povolal ke svému trůnu kardinála Trochtu. Vysvětlil mu, o co jde, že Ježíš chce sbalit církev svatou, aby se s ní mohl oženit.

            Kardinál Trochta vyslechnuv to, přikývl řka: „Když chcete sbalit nějakou duchovně založenou ženskou, křesťanku, notabene katoličku, tak je nejlepší, když jí samozřejmě zarecitujete něco z Písma svatého.

            Mně se v tomto směru náramně osvědčila Píseň písní. Té žádná katolická žena neodolala. Každá se mi vyzpovídala ze svých hříchů a já ji dal rozhřešení, samozřejmě pod podmínkou, že těchto svých hříchů bude upřímně litovat.

Ale musí Syn Píseň písní, samozřejmě, stejně jako všechny starozákonní texty, recitovat v kontextu zákona nového.“

            „To je ono!“ luskl Otec na nebesích prsty, když uslyšel kardinálova slova, „Píseň písní, to je ono.

            Tak se do toho pusť, Synu, v kontextu nového zákona!

            Který papež se ti líbí ze všech nejvíc, Synu?“

            „Asi sv. Wojtyla,“ odpověděl Syn.

            „Tak už na nic nečekej, a utíkej za sv. Wojtylou, Synu!“ pobídl Otec na nebesích svého jediného Syna.

            A tak se Syn vypravil za sv. Wojtylou, aby sbalil církev svatou. Měl štěstí, sv. Wojtyla byl doma a četl si.

            „Ahoj, co děláš?“ řekl Syn.

            „Ahoj, Náš Pane, čtu si,“ řekl sv. Wojtyla.

            „Co čteš? Písmo svaté?“ zeptal se Syn.

            „Ne, písmo svaté nečtu. Čtu Teologii těla,“ odpověděl sv. Wojtyla.

            „Hm, to neznám,“ řekl Syn.

            „Je to kniha o lásce,“ řekl sv. Wojtyla.

            „O lásce?“ řekl Ježíš a pak se osmělil, „poslyš, sv. Wojtylo, nechtěl bys jít ven? Můžeme se třeba podívat na můj hrob.“

            Sv. Wojtyla souhlasil a tak šli k Synovu hrobu.

            Když k němu došli, vyjekl sv. Wojtyla úlekem, přitisknuv se k Synu: „Ten je hluboký! Mám strach, abych do něho nespadl! Drž mě, Náš Pane!“

            Syn nevěděl, co má dělat, ale naštěstí se z nebeského nebe ozval hlas Otce na nebesích: „Na co ještě čekáš!? Začni recitovat Píseň písní!“

            „Dokonáno jest!“ ztěžka vydechl Syn a spustil, „jak jsi krásná, přítelkyně moje! Jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice!“

            Sv. Wojtyla se k Synu přitiskl ještě víc: „Černá jsem a přece půvabná!

Nehleďte na mne, že jsem až do černa opálená. Že mne tak ožehlo Slunce. To synové mé matky se proti mně tak rozohnili, uložili mi vinice hlídat, neuhlídala jsem však vinici vlastní.

            Pověz mi ty, kterého tolik miluji, kde budeš pást, kde necháš stáda odpočívat za poledne?

            Proč musím být jako poběhlice zahalená při stádech tvých druhů?“

            Syn, povzbuzen slovy sv. Wojtyly, odpověděl: „Jestliže to sama nevíš, nejkrásnější z žen, vyjdi po šlépějích stád, a kůzlátka svá pas u pastýřských kolib!“

Zamilovaným se zatočila z lásky hlava tak, divže neztratili rovnováhu a opravdu nespadli do Synova hrobu.

Lehli si proto raději na zem, to bylo jistější.

„Jsem kvítek šáronský, lilie v dolinách, jako lilie mezi trním, tak má přítelkyně mezi dcerami. Jako jabloň mezi lesními stromy, tak můj milý mezi syny, usedla jsem žádostivě v jeho stínu, jeho ovoce sládne mi na rtech. Občerstvěte mě koláči hroznovými, osvěžte mne jablky, neboť jsem nemocna láskou!“ vydechl slastně sv. Wojtyla.

Syn zase šeptal: „Holubičko moje, v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi slyšet tvůj hlas.

Jak lahodný je tvůj hlas!

Jak půvabná je tvoje tvář!

Lišky nám schytejte, lištičky malé,

Plenicí vinice, vinice naše když kvetou!“

Na to už sv. Wojtyla stačil jen oddeklamovat: „Můj milý je můj a já jsem jeho, on pase v liliích. Než zavane den a stíny dají se v běh, přiběhni můj milý, podoben gazele či kolouškovi na Betérských horách.

Uplynulo dobře deset minut, než se hlasy milenců opět rozezněly.

„Jak krásná jsi, jak líbezná jsi, lásko, při hrách milostných!

Postavou se podobáš palmě a svými prsy hroznům datlí.

Řekl jsem: ,Vystoupím na palmu, abych se zmocnil plodů.‘

Tvé prsy, ať jsou hrozny révovými, dech tvého chřípí, ať jablky voní, amen!“ pronesl Syn.

Sv. Wojtyla, hraje si vlasy Syna, na to řekl: „Kéž bys byl jako můj bratr, který sál z prsů mé matky. Abych tě nalezla někde venku, políbila bych tě, a nikdo by mnou pohrdat nesměl!

„Kéž bych byl jako tvůj bratr, který sál z prsů tvé matky,“ odpověděl láskou dokonale omámený Syn.

Sv. Wojtyla se nadzvihl na loktech a rozpustile řekl: „Maličkou máme sestru, prsy ještě nemá.

Co s tou sestrou uděláme v den, kdy o ni přijdou smlouvat?“

„Vezmeme si ji za družičku!“ odpověděl Syn, načež se u jeho hrobu zase rozhostilo zamilované ticho...

...

Měsíc a půl na to, zrovna na popeleční středu, konala se v božím království slavná veselka. Jediný boží syn bral si svou milou, církev svatou.

Nevěsta, krásná a duchovně ztepilá, zastoupená sv. Wojtylou, byla celá v bílém. Nádherné, zlatem vyšívané svatební šaty šikovně skrývaly její vystouplé bříško. Ženich byl v černém obleku, maje na hlavě nádhernou trnovou korunu.

Snoubence neoddával nikdo jiný než sám prof. Halík, který v proslovu ke snoubencům připomněl ženichovi, že jeho zmrtvýchvstání je reinterpretací Halíkova života, s čím nemohl ženich, než souhlasit.

„Ano,“ museli říct třikrát ženich i nevěsta, než si mohli konečně vzájemně vyměnit první manželské políbení.

Ještě nikdy nevidělo boží království tak nádherné manželské políbení, jež si vyměnil novomanžel Syn s novomanželkou církví svatou, zastoupenou sv. Wojtylou.

Po polibku následovala svatební hostina. Mnozí dostali pozvání, ale ne všichni k ní usedli, hodně jich bylo od svatební tabule vyhozeno. Víno teklo proudem, to lepší nechávalo se na potom. Některým družičkám světlo zhaslo, některým ale ne.

Nakonec přišla hodina, kdy se všichni rozprchli do svých domovů a nechali novomanžele o samotě.

V tu chvíli Syn, už ženáč, řekl, obrátiv oči k nebeskému nebi: „Otče, přišla má hodina, oslav svého Syna, aby syn Oslavil tebe!“

A to byla poslední slova, která kdy Syn, pronesl, neboť jeho zákonitá žena, církev svatá, ho už pak nikdy nepustila ke slovu a vlastně už ani na krok z domu, tak svého muže milovala...