Normální je kuřit. Přijde zavíračka, zúčtujeme spolu!

Kouření povoleno jen na zahrádce! A je to tady! Velké rumy hněvu! Jeden za druhým! Ať žije revoluce! Ať žijí motyky a rýče!

Už je to zase tady!

Ta nutkavá potřeba komunikace s normálními lidmi, která mne celého, do posledního neuronu, ovládla.

Zvedám se z gauče a začnu prohledávat svůj byt.

Štěstí mi nakonec přeje.

V knihovně,  v „Démonu alkoholu“ nacházím tisícovku.

Nepídím se, jak se tam vzala. Prostě ji seberu, strčím do kapsy a vyrážím za normálními lidmi, již naplní moji potřebu komunikace.

Hospoda je od mého bytu vzdálena sotva deset minut chůze. Ale posledních dvě stě metrů běžím, tak moc chci být konečně s normálními lidmi.

Doběhnu k hospodě, srdce mi buší jako zvon, plíce lapají po vzduchu, ruce se trochu třesou.

Ale jinak jsem v pořádku. Moje mysl je čistá a jasná.

Chci už vejít dovnitř, ale v tom si všimnu, že u okna postává mladá žena.

Poněkud zvědavá žena, neboť natahuje krk, dokonce si stoupla i na špičky, tiskne hlavu ke sklu, jen aby viděla dovnitř, do hospody.

Zjišťuji, že je zábavné, velmi zábavné, tu ženu pozorovat.

Dokonce zapomenu i na spěch.

Žena si mne konečně všimne.

„Nevíte, co se tam děje? Moc mne to zajímá!“ řekne.

„Hulí se tam a chlastá jak o duši,“ řeknu.

„Hulí a chlastá, jak o duši?“ zeptá se.

„Ano,“ přitakám a pustím se do obšírnějšího výkladu, „stojíme totiž u hospody. V hospodě se scházejí normální lidé toužící po komunikaci s ostatními normálními lidmi. Aby jim ta komunikace lépe šla, tak u toho hulí a chlastají jak o duši. Ostatně podle toho se poznají, že jsou normální.“

„Zdálo se mi, že tam vidím jen samé muže!“ poznamená mladá žena.

„To se vám nezdálo. Jsou tam jen muži. Protože normální člověk nejenže hulí a chlastá jak o život, ale ani nechce poslouchat žvásty feministek a mužů s nízkým IQ, kteří ani nehulí, ani nechlastají jak o duši.“

„Zdálo se mi skutečně, že tam nejsou žádní muži s nízkým IQ. Tak ráda bych byla tam uvnitř!“ zvolá mladá žena.

„Hulíte a chastáte ráda jak o duši?“ zeptám se.

„Ano, když hulím a chlastám, připadám si normálně uprostřed tohoto bláznivého a nesvobodného světa,“ přizná mladá žena.

„Taky si připadám normálně uprostřed tohoto bláznivého a nesvobodného světa, když hulím a chlastám,“ přiznám se i já.

„Ale copak můžu jít do hospody, mezi ty normální lidi tam, když jsem žena?“ zaběduje žena.

„Můžu vás pozvat na panáka, jestli chcete?“ nabídnu jí.

„To se může? Myslím, může žena do hospody mezi normální lidi, když ji někdo pozve na panáka?“ zeptá se mladá žena, dodávajíc, „bože, tak ráda bych se ožrala, ani nevíte jak!“

„Proč by se to nemohlo? Stačí jen, když budete hulit a chlastat jak o duši. Pak žádnému normálnímu člověku tam uvnitř nebude vadit, že jste žena.

Tak co, můžu vás pozvat na panáka?“ ptám se ženy.

„Můžete, to se ví!“ vyprskne nadšením žena.

Vcházíme dovnitř.

Stoly jsou obsypány normálními lidmi. Před každým je načatá krabička cigaret, velký rum a půl litr piva v různých fázích vyprázdněnosti. Uprostřed každého stolu je popelník přetékající vajgly.

„Tady je místo!“ křičím mladé ženě do ucha, aby přerušil hluk komunikace mezi normálními lidmi, a ukazuji na volný stůl.

Sedáme k němu a zapalujeme si.

Objednávám dva velké rumy.

„Tak na zdraví,“ pozdvihnu velký rum.

„Na zdraví!“ pozdvihne i žena velký rum.

Vyklopíme to do sebe.

Objednávám další dva rumy.

Než je pingl přinese, ptám se ženy: „Máte ráda rum? Tuzemák?“

„Mám ho moc ráda,“ odpoví mi žena.

Další rumy jsou už tady.

„Tak na zdraví!“ zvednu jej.

„Na zdraví!“ zvedne svůj rum i žena.

Zapalujeme si další cigaretu a já tentokrát objednávám fernet.

„Máte ráda fernet?“ ptám se.

„Mám ho moc ráda,“ odpoví žena.

„Tak na zdraví!“ zvednu fernet.

„Na zdraví!“ vyklopí žena do sebe fernet a zeptá se, „můžu se vás na něco zeptat?“

„Prosím, ptejte se,“ řeknu a objednám další fernety.

„Máte rád politiky?“ zeptá se mě žena.

„Tak na zdraví!“ řeknu a zvednu fernet.

„Na zdraví!“ řekne žena.

„Nemám rád politiky. Protože to nejsou normální lidi, každý, kdo má nízké IQ, dělá politiku. Podle toho to taky vypadá,“ řeknu, když do sebe vyklopíme fernet a zeptám se, „můžu se vás na něco zeptat?“

„Prosím, ptejte se,“ řekne žena.

Objednám pro změnu zase další rumy a zeptám se: „Máte ráda feministky?“

„Nemám je ráda, protože by chtěly chodit do hospod i s děckama, a přitom jim vadí, když je všechno cítit cigaretovým kouřem,“ řekne žena.

„To je správný postřeh, tak na zdraví,“ zvednu rum.

„Na zdraví!“ řekne žena!

Čas běží.

Načínáme další krabičku cigaret. Na účtence už je čárek jako eurobyrokratů v Bruselu.

Hlava mi klesá na stůl. Konečně si zase připadám jako normální člověk, cigareta položená v popelníku dýmí nazdařbůh.

„Ještě, že nežijeme v Rusku!“ zatřese mnou žena.

„Jo, zavíračka, už jdu, kolik platím?“ zvednu hlavu.

„Ještě, že nežijeme v Rusku!“ pronese opět žena.

„V Rusku?“ řeknu a hlava mi zase spadne.

„Putin tam chce zakázat cigarety. V roce 2033 se v Rusku nebudou prodávat žádné cigarety,“ vysvětluje mi žena.

To mě naštve.

Zvednu se a zařvu na celou hospodu: „Putine! Počkej, až se naseru, zúčtujeme spolu!“

Nohy se pode mnou podlomí, padám kamsi dozadu, padám, ale pořád nemohu dopadnout, svět je zase v pořádku!