Na horizontu událostí už svítá

Nesmíme udělat žádnou chybu, jako udělali západní politici. Musíme být bezchybní. Čistí a upravení. Abychom se neměli po smrti za co stydět

            Zúčastnil jsem se nedávno, ve svém zcela volném čase, vymítání Ďábla v malé vesnici bez vlastní hospody i bez smíšeného zboží, vzdálené asi půlhodiny chůze od vlakové zastávky, o jejímž zrušení se velmi vážně uvažovalo.

Exorcista byl zkušený profesionál. Celé to netrvalo snad ani ne pět hodin, které uběhly jako voda.

            Když byl z posedlé osoby, vesnické ženy docela obyčejné, Ďábel úspěšně vyhnán, vydal jsem se s exorcistou zpátky na vlak.

Šli jsme borovým lesem a já se exorcisty zeptal: „Co dělá Ďábel teď, když jste ho vyhnal?

            Vstoupil do někoho jiného, nebo se dočasně stáhnul mimo tento svět?

            Zajímalo by mne, zda Ďábel může existovat v tomto hmotném světě i sám o sobě, či musí být bezpodmínečně do někoho vtělený.

            Vždyť i bůh nesestoupil na tento svět jinak než jako bohočlověk, v osobě Ježíše, aspoň se to říká. Tedy i on byl vázaný na lidské tělo, jež pak zahynulo na kříži, a následně vstalo z mrtvých.

            Totiž, jestli jste vyhnal Ďábla z oné ženy, nepřemístil se jen Ďábel obratem do někoho jiného, třeba do nějakého novorozence, aby se v něm opět zhmotnil?

            Anebo, co kdyby vstoupil do více lidí, nebo rovnou vstoupil do lidí všech, tedy mne i vás?“

            Exorcista už upravený a docela svěží, takže jen málokdo by hádal, že má za sebou skoro pětihodinovou vymítací šichtu, se omluvně usmál: „Chápu váš zájem o tyto věci.

            Omluvte mne však, že vám na vaše otázky neodpovím.“

            „Neodpovíte?“ neubránil jsem se zklamání.

            „Ne, nenávidím totiž své povolání. Je to ve skutečnosti strašlivá řezničina. Nejvíce jsem šťasten, když to mám celé konečně za sebou a mohu myslet na něco jiného. Mám pro tu věc nadání, ale to neznamená, že chci mluvit pořád dokola jen o tom. Popravdě řečeno, nechci o tom mluvit vůbec.

            Jistě mne chápete.“

            „Ano, chápu,“ přikývl jsem, ale pak přece jen lačně dodal, „dal bych za to nevím co, kdybych teď mohl vidět Ďábla, určitě vypadá jako zpráskaný pes!“

            Ale exorcista už se k tomu nevracel, převedl téma našeho hovoru na úplně jiné téma.

            „Slyšel jsem, že budete kandidovat na prezidenta,“ řekl.

            „Ano, mé okolí mne nakonec přemluvilo,“ přikývl jsem.

            „Těšíte se na kampaň?“ zeptal se exorcista.

            „Vlastně ani nevím,“ pokrčil jsem rameny.

            „Bude s tím asi spousta drobné, doslova mravenčí práce,“ prohodil exorcista.

            „Asi ano,“ přikývl jsem.

            „Už máte nějaký volební program, pár bodů, o které byste opřel svoji kampaň?“ zajímalo exorcistu.

            „Zatím ne, na to je ještě dost času,“ odpověděl jsem.

            „Hm,“ přikývl exorcista a dodal, „víte, já těmto věcem zase až tak nerozumím. Ale co jsem vypozoroval, zdá se mi, že lidé na politicích oceňují především realismus.“

            „Myslíte?“ opáčil jsem.

            „Ano, i když se samozřejmě mohu mýlit. Ale na druhou stranu, co jiného by měli lidé na politicích oceňovat než realismus?

            Vezměte si například uprchlické kvóty,“ řekl exorcista.

            „Uprchlické kvóty? Co je s nimi?“ zeptal jsem se.

            „Vidíte, na to jsem se chtěl zeptat já vás,“ opáčil exorcista.

            „Mě?“ podivil jsem se.

            „Vás,“ přikývl exorcista a ukázal si prstem na čelo, „kandidujete přece na prezidenta.“

            „Ano, přemluvili mne,“ přikývl jsem a taky si ukázal na čelo, „chcete říct, že uprchlické kvóty nejsou kolektivní sebevraždou evropské civilizace?“

            „Nevím, a ani nemohu vědět, já jsem jen exorcista. Ale jsou tady určité, řekněme, vnitřní signály...,“ odmlčel se exorcista.

            Zpozorněl jsem: „Chcete říct, že jste si při své práci všiml nějakých vnitřních signálů ohledně té věci?“

            Exorcista učinil odmítavé gesto: „O mé práci nemluvme. Prosím.“

            „Dobře, nebudeme mluvit o vaší práci, když si to nepřejete,“ souhlasil jsem.

            „Děkuji vám,“ poděkoval mi exorcista.

            „Není zač,“ odvětil jsem.

            „Spousta lidí se mě na moji práci ptá, a nedokážou pochopit, že ji nenávidím,“ smutně pronesl exorcista.

            „Nemusím přece vědět všechno,“ mávl jsem rukou a ukázal si opět na čelo, „takže říkáte realismus?“

            „Ano, realismus,“ přikývl exorcista a i on ukázal si zase na čelo, „jestli Ďábel něco nenávidí, tak je to boží realismus.“

            „To je zajímavé,“ řekl jsem.

            „Kdyby si to všichni lidé uvědomili, mohl bych se živit něčím jiným. Nemusel bych pořád sebou nosit tu pitomou igelitku,“ zvedl exorcista do výše svých ramen igelitku, v níž si nosil své vymítačské propriety.

            „Igelitka za to nemůže,“ řekl jsem chlácholivě.

            „Já vím, to je na tom to nejhorší,“ přikývl exorcista.

            S tím jsme se rozloučili, ocitnuvší se na vlakové zastávce.

Vlak přijel velmi brzy. Exorcista do něj nasedl, já jsem šel dál pěšky.

Louky kolem kvetly, luční kvítí opalizovalo na Slunci jako blyštivé drahokamy. Když pak přišla zčernalá noc, lehl jsem si do kupky sena, kde mne zastihl i úsvit na horizontu událostí.

            „Na horizontu událostí už svítá, to je divné,“ stačil jsem si ještě pomyslit, než mě rozdrtila mohutná gravitační vlna nevídané síly.

             To se někde hodně blízko, blizoučko musily jistě srazit dvě černé díry!!!