Venuše bez kožichu

Zákaz kožešinových farem nebolí jen kožišnickou lobby. Jeho důsledky jsou mnohem dalekosáhlejší. Ale vysvětlujte to poslancům

Chvatně jsem si dnes splnil v zaměstnání všechny své pracovní manažerské povinnosti, abych mohl co nejdříve běžet k Venuši v kožichu, natolik toužil jsem opět po svém ponižování Jejím Majestátem.

Ve tři čtvrtě na čtyři zeptal jsem se svého nadřízeného, nerudného a podezřívavého člověka: „Mohu skončit dnes o čtvrt hodiny dřív? Všechny své povinnosti jsem již splnil.“

Nadřízený se na mě nevrle podíval, v jeho očích kmitla se zloba, jako by už jen pouhopouhé vyslovení mé žádosti bylo totéž jako teroristický útok na ty nejzákladnější hodnoty naší civilizace, to jest pracovitost a svědomitost.

„Prosím?“ zavrčel nevrle, předstíraje, ovšem dosti neuměle, že moji otázku docela přeslechl.

„Všechny svoje povinnosti jsem již splnil. Mohu dnes odejít dřív?“ zopakoval jsem svoji žádost.

„Minulý měsíc, přesně patnáctého šel jste domů taky o patnáct minut dříve!“ připomenul mi vítězoslavně, dodávaje, „vaše pracovní kázeň se dostává na scestí.

Vzpamatujte se, člověče!

Jinak...“

„Co jinak...?“, přerušil jsem ho.

„Flákače, kteří měsíc, co měsíc chodí domů o čtvrt hodiny dřív, tady nepotřebujeme.

Jsme nadnárodní korporace!

Jestli se vám u nás nelíbí, jestli jste tady nespokojen natolik, že musíte jednou za měsíc jít o čtvrt hodiny dřív domů, pak...“ pronášel vážným tónem.

„K čertu s tebou! Toužím po jiném otroctví než tom vašem!“ nenechal jsem ho domluvit a prostě se sebral a vypadnul z práce, chce-li, ať si mi dá ten svědomitý trotl klidně výpověď.

Bylo mi jedno, co z toho bude, zda skutečně dostanu výpověď.

Nemyslil jsem již na nic jiného než na Venuši navlečenou do norkového nebo jiného kožichu, na velitelský hlas Jejího Majestátu.

Všiml jsem již dávno, že tehdy jsem právě nejvíce rozdrážděn, má-li Venuše na sobě zcela nový, dosud ještě nepoužitý kožich. Nádherný kožíšek ze zvířat, jež žila jedině proto, aby po nich zůstala nádherná kožešina, tak hebká na omak, tak hřejivá, když k ni člověk tiskne svůj obličej!

Ne, nic mi nemohlo zabránit v tom, abych se opět plazil u jejích nohou, byl bych zpřetrhal i ty nejpevnější okovy, abych mohl být zase jejím otrokem!

Jako šílený vtrhl jsem k ní, chtěje se jí okamžitě kořit, a jako opařený jsem zůstal stát, když jsem místo své zbožňované Venuše v kožichu spatřil ženu v docela obyčejné květované plátěné zástěře, v takové, v jaké ještě v sedmdesátých letech chodily ženy na českém venkově běžně do obchodu, tlačící před sebou lehkou kárku!

            „Vy..., nejste v kožichu?“ vysoukal jsem konečně ze sebe, nemoha pořád tomu věřit.

            „Ne, nejsem. Vidíte přece, že mám na sobě zástěru,“ odsekla panovačným hlasem, jak byla zvyklá.

            Představa, že bych se nyní, když byla v zástěře, měl před ní plazit, přišla mi trapná, všechen můj estetický smysl se proti ní kategoricky vzbouřil.

            „Podle smlouvy, kterou jsme uzavřeli, máte mít při mém ponižování na sobě kožich,“ připomněl jsem jí, a rozhodně, jako bych ani nebyl jejím otrokem, pokračoval, „ano, mám na to právo, abyste mne ponižovala výhradně v kožichu.

            Jednak mne to nejvíce vzrušuje a jednak, připadalo by mi to nanejvýš nedůstojné, kdybych měl být otrokem Venuše v zástěře.“

            Zoufalý tón mých slov na ni nejspíše zapůsobil, protože odpověděla mi docela normálně.

            „Je mi líto, že nemohu vyhovět vašim choutkám, ačkoliv jsem se k tomu smluvně zavázala. A je to líto i mně samotné, protože i já jsem se v kožichu cítila nanejvýš příjemně, lhostejno, z čeho byl zhotoven.

            Zbožňovala jsem stejně tak šuby z norků, jako z činčil, radost mi udělal bobr i mýval, milovala jsem nutrii, lišku, sobol, ba i hranostaje.

            Ale s tím je teď utrum.“ řekla.

            „Utrum?“ zvolal jsem nevěřícně.

            Přikývla: „Ano, utrum. Budu muset vypovědět naši smlouvu, protože nejsem s to dostát svému závazku. Nemohu být při vašem ponižování oblečena ve fungl novém kožichu.

            „To není možné!“ zaúpěl jsem zoufale.

            „Je to možné. Ba dokonce je to nutné. Poslanci kývli na zákaz kožešinových farem,“ řekla.

            „Poslanci? Jací poslanci?“ hleděl jsem na ni na nechápavě.

            „Zákonodárci. Neslyšel jste o tom?“ zeptala se mne.

            „Neslyšel jsem o tom. Myslím jen vás, na vás v kožichu, na to jak mě ponižujete a trestáte za všechny prohřešky proti Vašemu Majestátu. Nic jiného mne nezajímá, přísahám!“ zvedl jsem ruku k přísaze.

            „Ano, poslanci zakázali chov kožešinových zvířat. Kvůli jejich utrpení. S kožichy je konec, můj milý příteli,“ řekla.

            Zavrávoral jsem, jednak proto, že mne vůbec poprvé nazvala milým přítelem, a jednak kvůli samotné podstatě, co mi sdělila.

            Puzen svými zájmy, svými touhami, vykřikl jsem: „To je přece nesmysl! Ohavný nesmysl! Zákaz kožešinových farem kvůli utrpení zvířat!

            Vždyť veškerý život, veškerá existence je utrpením!

Proč by měla být kožešinová zvířata výjimkou, proč by na tom měla být jinak než lidé?

            A trpí-li přece, zavřena a stresována v úzkých kotcích, není pak pro ně smrt vysvobozením?

            Stahování kůže z jejích mrtvých těl, to už je přece jen technická záležitost, nic víc!

            Zabíjí-li se a požírá všechno navzájem na tomto světě kvůli pofidernímu užitku prodlužování vlastního utrpení, kterým život je, proč by měla být právě kožešinová zvířata výjimkou!

            To bychom pak ani nemohli z humánních důvodů ukřižovat Krista, ale jak bychom byli pak bez jeho utrpení spaseni?

            Musil-li Kristus trpět pro spásu, pak i kožešinová zvířata nemohou než netrpět!

            Kde to jsme?!

            V jakém světě to žijeme?!

            Zástěra přece není kožich!“

            Venuše se usmála: „V tomto bodě si ovšem odporujete. Chcete být co nejvíce ponižován. Co může být větším ponížením, než být ponižován ženou nikoliv v kožichu, ale v zástěře?

Kožešinová zvířata už nebudou trpět, protože jejich utrpení, jsa ponižován ženou v zástěře, vezmete na sebe vy.“

Nejsem tak blbý, abych nepochopil, co mi tím Venuše chce říct.

Skutečná slast nepřichází se vznešenou, takřka božskou krásou, ale s tím nejodpornějším hnusem.

„Já..., nevím. Vždy jsem si vás, Váš Majestát, dosud představoval toliko v kožichu,“ zamumlal jsem.

„No, tak! Něco jsem ti řekla! Nerozuměl jsi?“ řekla velitelsky.

Vrhl jsem se jí k nohám, jež byly obuty v sešmajdaných pantoflích. Kůži na patách měla docela zrohovatělou.

„Polib mi paty!“ nařídila mi Venuše v zástěře.

„Ano, má paní!“ odpověděl jsem a dotkl jsem se rty té rohoviny tvrdé jak kámen.

„Je to hnusné? Mluv!“ vyzvala mě Venuše v zástěře.

Neodpověděl jsem, protože se mi hrdlo stáhlo dosud nepoznaným vzrušením, tak hnusně ponižující to bylo!