Bleskově pryč z EU!

Jediná šance, jak ještě zachránit aspoň nějaké naše hodnoty, je útěk z EU. Všichni jistě víme, jaké naše hodnoty mám na mysli, vždyť ani žádné jiné hodnoty nemáme

            Zdál se být nádherný letní den, slunný, ne však parný. Čerstvý vítr způsoboval, že se mi košile, před týdnem ještě čistá, právě vypraná, nelepila při každém pohybu, lhostejno jakém, k tělu jako zlý sen.

            Seděl jsem v jakémsi parku na lavičce natřené již notně oprýskanou barvou, vedle lavičky byl koš přetékající nejrůznějšími odpadky. Tu a tam přistál na něm pták, chvíli mě pozoroval, nakláněje svoji hlavičku na jednu i druhou stranu, aby pak zase odletěl.

            Nezdál jsem se ptákům asi příliš zajímavý.

            Park byl pustý a prázdný. Jen odněkud z dálky doléhal temný hukot, to nejspíše někde zahradní traktorky kosily trávu. Hukot se však nepřibližoval, naopak slábl, až to vypadalo, že docela utichl.

            „Tak pěkně by mohlo být celé léto. Nepříliš horko, a přece příjemně,“ pomyslil jsem si, dodávaje k této myšlence, „ovšem, občas by i mohlo trochu sprchnout. Kvůli vodě. Někdy v noci by mohla přijít bouřka, aby omyla špínu z našich těl a napojila vláhou tu půdu, která ještě není pod asfaltem.“

            Moje idyla trvala asi ještě pět minut, když se v parku objevila skupina hlučných, na první pohled rozjařených lidí. Tito lidé hulákali, smáli se zdáli se být až nepříčetně veselí. Usadili se nedaleko lavičky, na níž jsem vegetoval, a začali piknikovat

Namísto jídla však začali vytahovat z košů, již přinesli si, vytahovat vlajky EU. Za velkého tartasu je všelijak hanobili, pálili, káleli na ně a své výkaly po nich vášnivě rozmazávali, radujíce se z toho jako kojenci z matčina prsu.

Zvedl jsem se ze své lavičky, připraven těmi lidmi o svou samotu, jíž jsem se v parku oddával.

Ušel jsem jen sotva dva kroky, když tu se mi v sluch zaryla slova, vykřiknutá jedním z těch takto se bavících lidí.

„Bleskově pryč z EU!“ vykřikl ten člověk.

Bylo v těch slovech cosi tak nutkavého, že i já jsem, zcela bezděky, tato slova opakoval: „Bleskově pryč z EU!“

A jen jsem tato vyřkl, cosi nestvůrného podťalo mé nohy a praštilo se mnou o zem tak, až jsem procitl ze spánku, do něhož vždy upadám v práci, když odbije poledne a začne se odpočítávat posledních dvanáct hodin stávajícího dne.

Avšak ke svému nemalému údivu neprocitl jsem v práci tak jako jindy, ale právě na té lavičce, ze které jsem před malou chvílí, ještě ve svém snu vstal, vyrušen ve své samotě oněmi lidmi, již radostně hanobili vlajku EU.

„Co tady dělám? Proč nejsem v práci? Usnul jsem v ní přece, na to si dobře vzpomínám!“ podivil jsem se, aniž bych však tuto záhadu dokázal rozluštit, neboť, jak se ukázalo, seděla vedle mne nějaká náramně švitořivá žena.

„Probudil ses?“ zvolala, když si všimla, že jsem se probudil.

„Ano, zdá se, že ano,“ řekl jsem nejistě.

„Šla jsem kolem s nákupem,“ řekla žena a kývla na igelitku, jež stála na zemi u jejich nohou, „a vidím, že spíš na lavičce.

,Musím počkat, až se probudí, abych mu řekla, jak vypadá báječně,’ řekla jsem si a sedla si na lavičku vedle tebe.

Vypadáš opravdu báječně, co jsi vystoupil z EU, jen kveteš do krásy a sílíš na duchu. Vždyť já tě ani skoro nepoznala!“

„Vystoupil z EU?“ nechápal jsem obsah těch slov.

„No, ovšem z EU!

Ta svoboda ti jde evidentně k duhu.

Ani nevím, jak ti závidím, že jsi na to měl koule.

Buď rád, že už tam nejsi!

Je to den ode dne horší!

Jen se podívej na mě!

Už ani make-up mi nepomáhá!“ zvolala ta žena.

Pohlédl jsem na ni a opravdu, skrz její make-up prosakovala cosi děsivá předtucha strašlivého konce, absolutního mravního i duševního rozkladu eurozóny i Schengenu (a možná i NATO a V4!).

„Kde jsem vás jen viděl?“ řekl jsem, protože mi ta žena byla povědomá, připomínala mi jednu europoslankyni, či snad rudou eurokomisařku.

Ale ona nechala moje otázku bez odpovědi, místo toho se dala do pláče: „Vypadám příšerně!

Brusel připravil mne o všechny moje pH hodnoty.

Bože, kolik já měla pH hodnot!

Všechno je pryč, nemám nic.

Byla jsem kdysi svobodná a veselá, ale teď?

Jen v noci se mi někdy zdá, že běžím širou stepí.

Nikde nic, jen nekonečný prostor.

Ale pak se probudím do reality.

Orwell je proti tomu nic!

Kéž bych měla koule jako ty!

Vystoupila z EU, zachránila si svoje pH hodnoty jako ty!“

„To si mně s někým pletete, já nejsem Větvička,“ upozornil jsem tu ženu.

Žena mne však chytla za ruku, rozhlédla se kolem sebe a začala šeptat: „Tobě to můžu říct. Ani nevíš, jak se těším na volby! Neboj se, že nevím, koho volit.

Vím to moc dobře!

Tyto volby budou rozhodující.

Chápeš?

Ony určí naše příští směřování.

Buď budeme mít koule jako ty a vzepřeme se, postavíme do svého čela nebojácné a statečné lidi, nebo, nebo si skutečně nezasloužíme nic jiného!

Bože, to bude krása, až vystoupíme z EU.

Zase si povládneme sami!

Jako za Přemyslovců a Lucemburků!

Nikdo nám nebude nic zakazovat!

Budeme si chtít postavit plot na hranicích s Německem, tak si ho postavíme!

A společná měna?

Jděte se s ní bodnout!

Už nikdy žádný diktát a bruselská totalita!

Už jen svoboda!

Už ji máme na dosah, už jen pár měsíců, bože, zblázním se z toho čekání.

Bleskově pryč z EU!“

Poslední ženina slova zaryla se mi ostře v sluch.

Jejich nutkavost opět mne donutila, abych je po ní opakoval.

„Bleskově pryč s EU!“ zopakoval jsem jako ozvěna a v tu chvíli se probudil.

Ale ke svému údivu, jsem opět seděl na lavičce v parku!

Jenže to už u mne stáli příslušníci městské policie.

„Máme dojem, že jste právě vystoupil z EU. Pojďte, odvezeme vás pro jistotu na záchytku,“ nabídli mi s úsměvem.

„Ano, to bude nejlepší. Odvezte mě na záchytku, asi jsem opravdu právě vystoupil z EU,“ souhlasil jsem.

Policisté mě opatrně vzali podpaží a dovedli ke svému služebnímu autu.

„Co budete dělat, až z toho vystřízlivíte? Stanete se prezidentem a zrušíte zákaz kouření v hospodách? Kdybych měl koule, šel bych do toho taky,“ zeptal se mne cestou jeden z policistů.

„Ještě nevím, co budu dělat, až z toho vystřízlivím,“ přiznal jsem se a zahleděl se z okna auta na krajinu, mrtvou a vyprahlou, která se za ním míhala, a kterou táhli shrbení uprchlíci ve značkovém oblečení.

„Prchají před suchem, protože nejímali dešťovou vodu a teď nemají čím splachovat. Ale přes živý plot na hranicích se nedostanou, popíchají se o trní,“ řekl druhý policista a zatroubil na uprchlíky.

V tu chvíli jsem se opět probudil na lavičce. V ruce jsem měl tentokrát papírovou vlaječku EU, kterou si někdo vytřel svoji prdel.

Jediné, co o tom vím, že já jsem to nebyl.

Ale kdo mi to uvěří?

Ještě dnes mě možná kvůli tomu zvolí prezidentem, nebo mi aspoň odlijí posmrtnou masku a vystaví ji v Národním vedle hned vedle busty Františka Josefa I., jehož největší zásluhou je to, že kdysi začátkem jednoho léta zplodil Masaryka...