Nebudete tomu věřit, ale nedávno jsem - považte! - potkal bývalou blogerskou hvězdu první velikosti, inženýra v důchodovém věku a donchuána-teoretika Jirku H. Jel zrovna tramvají do své oblíbené hospody a přišla řeč i na hokej.

Jirka H: „No člověče, já jak viděl to CCCP na těch dresech, hned se mi to vrátilo. Jak jsem 21. srpna 68 v 7 ráno mával červenýma vlajkama se srpem, kladivem a hvězdou, jak jsem podepsal první spolupráci, pak druhou, pak třetí, jak jsem coby průvodce CKM poslouchal, co si ti zahraniční turisti z kapitalistické ciziny povídají. No to nikdo nepochopí, kdo to nezažil. Normálně jak jsem je viděl, hned jsem si začal pobrukovat Sajúz něrušímyj rjespúblik svabódnych. Dojetím jsem brečel jak želva. Vytáhl jsem zpoza příborníku Stalinovu bustu, vzal do ruky poctivou sovětskou vlaječku, nalil jsem si stakan Stalíčnoj a jen jsem fandil našim. Teda našim našim, těm našim, co nesli ten hrdý nápis cé cé cé pé. A vždycky když dali gól, jsem spustil Poslední bitva vzplála, dejme séééé náááá pochóóóóód. A vzpomněl jsem si na toho Havla, jak to všechno zaříz. No a musel jsem si dát dalšího stakana Stalíčnoj. On se tenkrát měl stát prezidentem Dubček. Protože po Slovákovi - komunistovi jedině další Slovák - komunista. Do půl roku by tu byla zpátky normalizace a já mohl mít čtvrtou registraci, a to je víc, než maí Babiš, Vojta Filip a Nohavica dohromady.

Jo, už musím vystupovat. Takže ten hokej, no paráda, savjétskaja mašína mě zahřála u srdce. Až se vrátím z hospody, vytáhnu tesařskou tužku a napíšu zvací dopis pro tavárišča Pútina.“

Pak bohužel Jirka H. vystoupil, ovšem z jeho krátkého monologu jsem pochopil, že při spatření nápisu CCCP cítil podobně příjemné šimrání v podbřišku jako Pepa N.