V těchto dnech je to osm let, co jsem začal zcela neperspektivně blogovat. A tak se ptám: „Nestačilo už, jářku, toho blábolení?“
Už je pozdě!
Už si nestihnu vlézt pod postel, skrýt se tam, proměnit se v nějaký odporný hmyz.
Tak odporný, že se i mně při pomyšlení na to udělalo trochu nevolno. Kdybych někde takový odporný hmyz viděl, jistě bych ho, pociťuje jen čirý hnus, rozmáčkl a pak se nejspíše pozvracel při pohledu na všechno to, co vyteklo z chitinové tělesné schrány, kterou jsem podrobil totální destrukci.
A přece by to všechno, že bych si vlezl pod postel, proměnil se v hmyz, který by pak někdo s odporem rozmáčkl, záchranou, ne-li rovnou spásou, neboť měl bych od všeho a od všech nepochybně svatý pokoj.
Je to totiž právě osm let, co smolím bláboly, jež se vzletně, kdoví proč, nazývají blogy.
Osm let, co se dýchavičně plazím na jakýsi kopec, abych se z něho, jsa pořád ještě pod vrcholem, pokaždé skutálel jako shnilé jablko.
„Kousni si a poznáš, co je to být ženou, co to znamená mít dlouhou pochvu,“ řekl had, ukázav v rajské zahradě na shnilé jablko poznání, celé černé, držící po kupě už jen nezměrnou silou boží vůle, Evě, první ženě, tehdy ještě panenské prámati.
„Šibe ti? Do takovýho hnusu se mám zakousnout svými zoubky?
To se radši zakousnu do tebe, bláznivej hade!“ řekla Eva a zakousla se svými nádhernými zoubky do proradné hadí bestie.
Tak nebyl člověk vyhnán z ráje, tak jsem se nenarodil (a proto taky nezemřel) ani já, tak jste se nenarodili (a taky nezemřeli) ani vy.
Takovým shnilým jablkem poznání jsem, když se kutálím takto z kopce dolů.
Kutálím se takto dolů už osm roků, a nikam to nevede.
Ale čím jest všechno lidské poznání než jen právě shnilým jablkem?
Kvůli tomuto konstatování však netřeba osm let smolit bláboly.
A já je osm let smolím.
Proč?
Ale už je pozdě.
Už si nestihnu vlézt pod postel, proměnit se v odporný hmyz.
Už jsou zde moji soudcové. Vynořili se, jako každý rok, když slavím toto smutné výročí, z podvědomí nebo odkud, obehnali mne hradbou svých očí, obuti v měkkých, jako by nafukovacích, papučích.
Ti nejkrutější soudcové, protože soudcové milosrdní, neboť tím nejkrutějším trestem za každý zločin je odpuštění.
Však uvidíte sami.
„Slíbil jsi před rokem, že toho necháš. Slíbil jsi to nám, svým soudců, a co hůř, slíbil jsi to i sám sobě!“ říká tvrdě Nejvyšší soudkyně, jež má můj případ na starosti, obklopena suitou přísedících, ti mlčí, pečlivě vážíce všechna slova, která nevyřknou, „lhal jsi nám, a co hůř, lhal jsi i sám sobě.
Pořád smolíš bláboly, hniješ u toho víc a víc!“
Co mám na to říct?
Jak se mám hájit, když obvinění vznesené proti mně je absolutně pravdivé?
„Slíbil jsem to, přiznávám,“ řeknu, klopě zrak, hledě na zem, jež je pustá a prázdná, neběhají po ní žádní švábi, ani myši, „ale je to silnější než já, všechny ty bláboly, co je někdo musí číst ve svém deliriu.
Vždyť i já sám nejsem než blábol!
Moje vůle je jen lehce nahozený námět, motiv docela vedlejší. Není to strom života, o němž mluví ze spaní kabalisté, s kořeny sahajícími až za onen svět.
Jsem tedy a musím být blábol, neboť i veškeré bytí není než samomluvným dialogem, jenž zalyká se adresným solipsismem.
I bůh není než jen samomluvou zhnětenou v rámci možností.
Svoboda volby neexistuje.
A pokud existuje, pak sama je tou nejkrvavější diktaturou.
Čím je člověk slabší, tím je větším tyranem. Největšími tyrany jsou pak ti nejslabší. Silného člověka, abys pohledal. Silní jsou jen ti, co milují své bližní jako sebe sama, neboť pravou podstatou lásky je ubližovaní.
Ten více miluje, kdo více ubližuje!
Nahradíme-li slovo bůh, jakýmkoliv jiným slovem, dostaneme víru umocněnou na n-tou, kde n je společný jmenovatel veškerého násilí, kterým svoji víru ospravedlňujeme před bohem.
Víra bez násilí je negací naděje.
Skutečná naděje spočívá ve své vlastní obludnosti, naděje, která není obludná, je jen sentimentálním průjmem.
Vidíte sami, že nemůžu říct na svou obhajobu než jen to, že já sám jsem toliko a pouze zástupný problém, že všechny moje viny jsou jen vinami vás, kteří mne soudíte, ale nikdy neodsoudíte!“
To řeknu a Nejvyšší soudkyně na to odvětí: „Osm let je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, aby stala se lahodným soustem pro ty, co žebrají o nejpřísnější potrestání. Nemůžeme tě odsoudit, nebo ses již odsoudil sám porušením svého slibu.
Slib tedy, nám i sobě, že toho necháš, a kdykoliv tento slib porušíš, sám vykonáš nad sebou rozsudek.
Slibuješ?
Jménem toho, co bude sedmou republikou, až dozraje čas?“
Nejvyšší soudkyně na mě hledí, stejně tak i suita přísedících, taláry se jim nadouvají jak tváře notorických pijanů.
„Jménem toho, co bude sedmou republikou, až dozraje čas, slibuji, že toho nechám,“ odsoudím sám sebe k porušení slibu.
„Proti tomuto rozsudku není odvolání!“ řekne slavnostně vznešeně Nejvyšší Soudkyně a, odhodivší talár, promění se v Evu, v první ženu.
Jsem zase v rajské zahradě na prahu roku devátého.
Vše je zde Slovem a Slovo není nic než Blábol.
Něco jsem napsat musel.
A napsal jsem Blábol, nu ovšem, je to už osm let, co jsem blogerem...
