Pokud pan Mrázek francouzského biatlonistu a jeho čin odsuzuje, mohu já francouzského biatlonistu odsoudit leda za to, že dopingového hříšníka nepřetáhl hůlkou ještě víc
Nemůžu si pomoct.
Ale Mrazík, však víte který, ten básník, co bydlí v našem komunálním bytě v tom nejlepším pokoji, je ve skutečnosti rusofob, i když předstírá pravý opak a dělá ze sebe náramného rusofila.
Podezírám ho z nenávisti vůči všemu ruskému (a hlavně vůči Putinovi a patriarchovi Kyrilovi) už delší dobu, ale teď už mi to nikdo nevymluví.
Seděl jsem ve svém pokoji a čekal, až se uvolní koupelna. Chtěl jsem se osprchovat, protože jsem se chystal do jistého hotelu na schůzku s jistou, ovšemže vdanou paničkou.
Tedy čekám, když v tom mi do pokoje vleze Mrazík v tom svém vaťáku, v ušance a totálně od bláta zasraných holínkách.
„Právě jsem načal flašku vodky. Dej si se mnou, sousede!“ podává mi flašku, která je ovšem z půlky prázdná.
Odmítnu, ovšem, s výmluvou na to, že se jdu ucházet o práci řidiče trolejbusu a proto musím být střízlivý.
„Co se dá dělat?“ řekne filosoficky Mrazík a vyžahne skoro celý zbytek vodky.
Když tak učiní, sedne si a zvolá: „Zatlučeme Rusáky do země!“
„Prosím?“ podivím se.
„Do země!“ opakuje Mrazík a obejme mne kolem ramen, „pamatuješ, kamaráde?
Před devatenácti lety touto dobou?
Nagano 1998?
To jsme ještě mohli svobodně křičet v ulicích, že zatlučeme Rusáky do země!
To jsme ještě mohli křičet, co si myslíme!“
„Jo, svobodně!
Pěkně děkuju za takovou svobodu!
Havloidi nás násilím nahnali do ulic.
Kdo nekřičel, když jsme dali Rusům góla, toho vyhodili z práce!
Dobře si to pamatuju!“ namítnu.
Ale přete se s někým, kdo má v sobě skoro celou flašku vodky!
Místo toho, aby Mrazík souhlasil, div se nerozpláče dojetím: „Fourcade je pro mě hrdina! Měl toho podvodníka přetáhnout hezky po zádech!
To se dělá?
Nitrožilně si aplikovat EPO!
Taková sviňárna!
Molodec, ten Fourcade!“
„Jo, sviňárna! Ale ne to, že Loginov dopoval, nitrožilně si aplikoval EPO. Sviňárna je to, co udělal Fourcade! To by ruský sportovec, natož Putin, nikdy neudělal!“ rozčílím se.
Ale zbytečně házím perly té opilé svini.
„Já, kdybych byl Fourcade, tak toho Rusáka řežu hlava nehlava!“ blábolí Mrazík, drže mne jednou rukou už kolem krku, a druhou zaťatou hroze východním směrem, „víš, kamaráde, já ti byl nedávno na hokeji. Bylo to čtvrtfinále mistrovství světa v hokeji žen do 18 let. Hráli jsme, tedy naše děvčata hrála s Ruskama.
Kamaráde, řeknu, že ty Rusky hrály, fakt, jak prasata. Řezaly naše, až se člověku otvírala kudla v kapse, a ten jejich ruský trenér řval na ně jak na nějakou sběř, aby to řezaly ještě víc!
Já ti, kamaráde, bezmocí zatínal pěsti!
Nakonec Rusky vyvolaly bitku. Ruská kapitánka klečela na naší ležící hráčce a bušila jí pěstmi do hlavy, ačkoliv se naše hráčka vůbec nebránila.
Ani nevíš, kamaráde, jak jsem se zalykal nenávistí!
Víš, chtěl jsem pak pískat při ruské hymně, víš na protest proti tomu, jak ty Rusky hrály a nakonec i vyhrály. Víš, ale nakonec jsem raději nepískal. Aby se z toho nedělala politika. Víš, jako že tady někdo úmyslně živí nenávist proti všemu ruskému. Hned by se z toho udělala politika, a ještě by na tom ve finále ještě vydělali Rusové, začali by křičet o fašistech, co pískají při hymně, jako bych je slyšel na tom jejich Sputniku...
Ani, nevíš, jakou mi ten Fourcade udělal radost, vždyť on nám tím vrátil důstojnost!
Pojď, dám ti pusu!“
Opilý Mrazík mě chce políbit. Vysmeknu se mu ovšem, vezmu za ten jeho vaťák a vyhodím ho ven ze svého pokoje.
A sotva ho vyhodím ven, vyleze konečně z koupelny sousedka, která si tam asi holila všechny svoje chlupy.
Na nic nečekám, a vlezu dovnitř, aby mě někdo nepředběhl. Však už je nejvyšší čas, musím sebou mrsknout, abych na schůzku s vdanou paničkou přišel včas.
Chci jí po cestě ještě koupit pugét růží. Vdané paničky si na takové věci náramně potrpí, naštěstí jsem včera prodal nějaké králičí kožky...
