Nechápu, proč názorné příklady netáhnou a každá žena nemá aspoň pět dětí? Vždyť jde, jak poznamenal jeden moudrý člověk, o spojené nádoby,důchody nebudou klesat a nikdo se k nám nebude cpát
Ne, že bych nebyl optimista.
Co se týká, například, návratu lidstva na Měsíc či přistání na Marsu, jsem pevně přesvědčen, že se tak brzy, a možná i mnohem dřív, než si myslíme, určitě stane, byť by oněmi lidmi na Marsu či na Měsíci měli být i Číňané. Ale i Číňané jsou Homo sapiens sapiens (viz de Chardin).
Jenže pořád lepší Číňané než muslimové, kteří nerespektují žádný jiný právní řád krom té své blbé šáriy (nebo jak se to skloňuje).
Ano, jsem optimista a jsem přesvědčen, že lidstvo má to nejlepší stále ještě před sebou.
Ale tu a tam zaslechnu přece jen v soukolí naší civilizace jakousi disonanci, z níž brní mne hlava, jež se časem promění v utkvělou myšlenku, která mne nakonec mučí a trýzní tak, že mi nezbývá, než si požádat o medikaci a tuto myšlenku ze své hlavy vymazat, abych už více netrpěl.
Bylo už po večerních zprávách v televizi. Šel jsem na kutě. Ale spát se mi ještě nechtělo, jen snít. Snil jsem o chytrých městech, o autech na vodík, o hyperloopu, jenž zkrátí cestu mezi Prahou a Brnem na pouhopouhých patnáct minut.
Snilo se mi náramně dobře.
Oknem dopadal do mého pokoje ostrý svit pouliční lampy, takže to vypadalo jako by byl přízračný věčný den. Hluk, jenž rovněž doléhal z venku, měl na mé snění blahodárný účinek. Na nedaleké magistrále hučela bez přestání auta, z oblohy snášelo se rachocení letadel, skrz všechny zdi bylo slyšet televize s tisíci různými programy.
Propadal jsem se hlouběji a hlouběji do svého snění.
Viděl jsem se, jak jedu plynule samořiditelným autem chytrým městem k nástupní stanici hyperloopu. Tam přikládám k turniketu svůj chytrý telefon. Turniket mne pouští dál, jízdenka stojí toliko deset korun (je dotována státem). Vstupuji do přepravní kapsle, sedám si na poslední volné sedadlo z inteligentní hmoty, která se okamžitě přizpůsobí tvarům mého těla.
Je to nadmíru pohodlné a ničím to nepřipomíná koženková sedadla, s nimiž bylo se možno setkat ve vlacích. Představa, že člověk musel sedět na takové kožence třeba i tři hodiny (!), je nadmíru úsměvná. Všichni lidé v přepravní kapsli mají hlavy skloněné nad displeji svých tabletů. Nikdo mne neobtěžuje pokusy o navázání rozhovoru, či trapnými a dotěrnými dotazy na přípoje.
Aniž to zpozoruji, dá se kapsle do pohybu.
Okna sice nemá, ale na co okna, když můžu pohodlně streamovat?
Stihnu si stáhnout sotva 10 TB, když kapsle, opět takřka nepozorovaně, zastaví. Já z ní vystupuji, jsa o dobrých dvě stě kilometrů dál než před pár minutami. Sedám si do nedaleké kavárny a skrze inteligentní sklo sleduji cvrkot na stanici hyperloopu, pozoruji davy lidí, které se chystají odcestovat, a davy lidí, které právě přicestovali.
Muslim není mezi nimi ani jeden. Všechny ženy jsou vkusně obnažené, žádná z nich nemá na sobě nic splývavého. Ani těhulky své břicho neschovávají, nýbrž vystavují patřičně na odiv, aby daly za pravdu velkému básníkovi, který konstatoval, že holky jsou na světě proto, aby byly maminkami.
A tu se právě vkrade do mého snění ona disonance.
Najednou mi totiž připadá, že těch těhulek s vyzývavě vypouklým břichem je nějak málo.
„Proč jich není víc?“ ptám se sám sebe, znepokojen tou skutečností, „proč není každá druhá žena, jež nasedá do přepravní kapsle, těhotná?“
Mé znepokojení roste a tu si najednou uvědomím i další věc, která mě vyděsí neméně tak.
Totiž jak málo rodin s dětmi cestuje hyperloopem!
Lidé, zdá se, většinou cestují bez dětí. A když se přece jen objeví nějací cestující s dětmi, není těch dětí nikdy více než dva kusy!
Ta přemíra dospělých lidí mne vyděsí.
Kdo jiný by už měl cestovat hyperloopem než děti?
Cítím, že mne to dohání k šílenství.
Marně vyhlížím z kavárny někoho, kolem něhož by pobíhalo aspoň pět dětí, což by mne jistojistě uklidnilo.
Ale nikdo takový se neobjevuje.
Mé šílenství se stupňuje, až konečně vstanu, přistoupím ke komusi, kdo právě vešel do kavárny, aby se občerstvil po krátké cestě, vezmu ho za klopy a pln nepředstavitelného zoufalství mu vmetu do jeho nic netušící tváře: „Kdo nám, kurva, bude dělat na důchody!?“
V tu chvíli se proberu i ze svého snění. Ležím na posteli a zdánlivě je všechno stejné. Oknem dopadá pořád totéž ostré umělé světlo, hluk neutichl, ani televize zničehonic nepřestaly vysílat. Ale to všechno mne už optimismem nenaplňuje.
Uhnal jsem si utkvělou myšlenku, že až budeme v důchodu, nebude mít na nás kdo dělat. Naše penze budou nanejvýš směšné, budou-li vůbec nějaké, a naše životní úroveň bude tak nízká, že živí budou závidět mrtvým. Dlouhověkost stane se prokletím, nikoliv požehnáním.
Přes noc kvůli tomu nezamhouřím oka. Utkvělá myšlenka nabobtná do tak nestvůrných rozměrů, že musím vyhledat psychiatra.
„Musíte mi nasadit nějakou účinnou medikaci, pane doktore!“ uhodím na něj okamžitě, když se konečně protlačím k němu do ordinace, a, aniž bych ho pustil ke slovu, pokračuji„trýzní mne a mučí představa, že až budeme v důchodu, tak se celý důchodový systém zhroutí a my nedostaneme zpět to, co jsme do něj vložili.
A na straně druhé mě děsí představa, že kdyby každý člověk měl minimálně aspoň šest, nebo ještě lépe osm dětí, tak bychom se v důchodě měli jako v ráji.
Tolik rukou a tolik hlav by na nás pracovalo!
Děsí mne na tom to, že stačí tak málo, abychom se v důchodu měli už jako v ráji. Stačí k tomu, aby každý, nebo skoro každý měl šest, nebo raději osm dětí. Ale i tak málo je najednou čímsi nemožným, neuskutečnitelným, jako by v nás vyschl už všechen život, jako by plodivé síly odumřely, jako by lidé už dávno ztratili smysl života, jako by je plození dětí unavovalo, jako by je teprve teď postihla kletba dědičného hříchu!“
To řka, rozhodím ruce, ztěžka oddechuje.
Psychiatr, až teď si všimnu, že vypadá velmi unaveně, si sundá svoje brýle s kostěnou obroučkou a promne si oči.
„Nemohu vám nasadit žádnou medikaci,“ pronese jako by mluvil z hrobu.
„Ne?“ vytřeštím na něj zrak.
„Ne. Zoufale se mi nedostává psychofarmak. Poptávka po nich je větší než nabídka. Výrobní kapacity jsou už zcela nepostačující,“ vysvětlí mi psychiatr a nasadí si opět své brýle, „jediné, co mohu udělat, je zmírnění jednoho bodu vaší utkvělé myšlenky rozumným argumentem.“
„Rozumným argumentem?“ podivím se.
„Ano, rozumným argumentem,“ přikývl psychiatr a pokračoval, „mluvíte o tom, že kdyby každý člověk měl šest dětí, nebo ještě lépe osm dětí, nemuseli bychom se o své důchody bát.
Ještě před sto lety by tato vaše úvaha byla správná, protože zcela logická.
Ale dnes zažívá trh práce prudké, dá se říct revoluční změny. Člověk je stále víc, co se týká pracovního procesu, vytlačován na okraj. Veškerou iniciativu převzala umělá inteligence.
Co z toho vyplývá?
Vyplývá z toho, že i kdyby teď každý člověk nasekal šest nebo osm děcek, proto aby tato děcka dělala na jeho důchod, není vůbec jisté, že se tyto lidské bytosti v budoucnu na trhu práce skutečně uplatní, nehledě na to, že trh práce, tak jak jej dnes známe, bude sotva existovat.
V tomto ohledu jsou vaše obavy z toho, že lidé nemají šest nebo osm děcek, čímž by se důchodová otázka dle vás vyřešila, zcela zbytečné.“
Psychiatrova slova skutečně zmírní děsivost mé utkvělé myšlenky, i když poctivá, nešizená medikace je poctivá, nešizená medikace.
Ale co mi zbývá než vzít zavděk aspoň touto útěchou?
Přesto se však nemohu zbavit nutkání svěřit se každému, koho potkám, s obsahem své fixní ideje.
„Ano, to, co říkáte je skutečně smutné. A je to dvojnásob smutné, když si uvědomíme, jak je dnes náramně lehké si najít ženu, která vám bez nejmenšího odmlouvání porodí dítě. Stačí jen, když se důkladně necháte obřezat,“ přitaká mi jakýsi muž, kterému všechno řeknu, a hvízdne na slušně vypadající ženu, která jde právě kolem.
Ta mu bez odporu dovolí, aby se do ní zavěsil, takže to vypadá, že jsou manželé, ačkoliv se zcela jistě neznají!
