Proč se dnes na Hradě setkal prezidentův poradce Nejedlý s ruským velvyslancem?

Vlastně na tom není nic divného, že se v den, kdy Miloš Zeman oficiálně oznámil, že chce kvasit na Hradě dalších pět let, motá na Hradě ruský velvyslanec. Za Gottwalda to tak taky chodilo. A stěžoval si někdo?

            Cestou z jakési pochůzky zastavil se ruský velvyslanec na Hradě. Napřed se se zakloněnou hlavou díval asi pět minut na vlající prezidentskou zástavu. Když se na ni do sytosti vynadíval, zamířil si to rovnou do katedrály, kde navštívil hrobku českých králů. V tumbě pobyl asi deset minut, než z ní opět vyšel do barevného, značně mystického přítmí chrámové lodi.

            Katolická mystika však zřejmě ruského velvyslance příliš neoslovila, protože se v katedrále déle již nezdržel. Hned z ní vyšel, kvapě rovnou do prezidentské kanceláře. Tam se evidentně vyznal, byv tam jako doma, bez zaváhání zaklepav na dveře prezidentova poradce Martina N.

            Asi po dvou minutách ozvalo se sebevědomé: „Dále, kdož v dobrém přicházíš!“

            Ruský velvyslanec vešel dál, slušně pozdraviv obyvatele tohoto kutlochu, jehož zdi byly napity staletími, která uběhla v prostoru, jež ohraničovaly, a který nyní obýval muž vysoké, poněkud hřmotné postavy, avšak s obličejem budícím okamžitě naprostou důvěru.

            „Á, buďte taky zdráv, Alexandře Vladimiroviči! Hned postavím na čaj,“ pozdravil Martin N. ruského velvyslance, v chvatu si dopínaje kalhoty, aby mohl přivítat ruského velvyslance, jak se sluší a patří.

            Dva muži se objali jako nejlepší přátelé, vroucně se políbivší na tváře.

            Když přivítání, jež trvalo asi dvě minuty, skončilo, přiskočil Martin N. k samovaru, který si kdysi koupil v Moskvě a začal jej hbitě roztápět, zatímco ruský velvyslanec osvětloval důvody své návštěvy.

            „Potřeboval bych si vyčistit zuby. Navštívil jsem hrobku českých králů, pobyv tam dobře deset minut. Vzduch je tam ale trochu zatuchlý, a já, málo platné, jsem přece jen velvyslanec, reprezentuji, abych tak řekl, svoji vlast, jednotné Rusko.

            Můj dech by měl být svěží, aspoň tak mne to učili na MGIMO. Mám rád historii, ty rakve tam dole, jsou úžasné. My u nás nic takového nemáme. U nás se pohřbívá u Kremelské zdi, jak víte sám, mon cher.

            Nebojte, kartáček i pastu mám, nosím ji vždy při sobě, když opustím ambasádu. Po tom, co stalo v Turecku, jeden nikdy neví.

            Myslíte, že bych si mohl u vás vyčistit zuby?“

            „Samozřejmě, moje umyvadlo je vám plně k dispozici. A tady máte kelímek,“ odpověděl Martin N., zatímco se mu tvář roztáhla do dobromyslného úsměvu, „klidně si, vážený Alexandře Vladimiroviči, pusťte i teplou vodu, chcete-li. Máme tady moc dobrou teplou vodu.“

            „Děkuji, jste laskav. Ale stačí mi voda docela studená. Jsem na to zvyklý. Nechávám si na čištění zubů posílat v diplomatické poště vodu z Bajkalu.

            Jestli chcete, pošlu vám jednu butylku.

            Na čištění zubů není lepší vody, to vám řeknu.

            Jen ji musíte před použitím řádně vychladit, dát na pár hodin do lednice. Ledová je voda z Bajkalu nejlepší, křišťálově průzračná, mon cher,“ řekl na to ruský velvyslanec.

            „Jste neobyčejně laskav, Alexandře Vladimiroviči.

 Voda z Bajkalu, děkuji vám mnohokráte. Zase v mé hlavě ožijí krásné vzpomínky na to všechno, co pěkného jsem ve vaší nádherné a slavné vlasti prožil. A nebylo toho málo, za těch deset let. I na Čukotce jsem byl, nádherný kraj, o takové zimě si tady jen může nechat zdát, kdepak u nás permafrost, a kolik komárů tam bylo!

            Dobře třicet jednou ranou jsem jich vlastnoručně zabil,“ hleděl Martin N. zasněně na své tlapy, zatímco si ruský velvyslanec čistil zuby, skloněn nad umyvadlem, v němž si jinak Martin N. pral ponožky a trenýrky.

            Když byl velvyslanec asi po čtyřech minutách hotov, zastrčil si kartáček i pastu opět do kapsy saka a řekl: „Hotovo.

 Jak to vypadá s čajem?

Nevím jak vy, mon cher, ale já, když jsem někde na návštěvě, dostanu ohromnou chuť na čaj.

To víte, ruský intelektuál už jiný nebude!“

„Hned to bude!“ odvětil Martin N. a opravdu za dvě minuty už naléval ruskému velvyslanci do jeho kelímku lahodný čaj, dávaje na stůl u gauče pro hosty talířek s kostkami cukru, „a tady je cukr. Prosím, berte si.“

Ruský velvyslanec si sedl na gauč, vzal kostku cukru, obřadně ji vložil do svých diplomatických úst, a neméně obřadně si usrkl i čaje z kelímku.

„Jako bych byl na své jaltské dače, věříte? Snad se tam v létě zase podívám aspoň na pár dní, to víte, služba je služba,“ pronesl omámeně a ukázav na pracovní stůl Martina N. dodal, „pracujete na něčem? Snad vás neruším, mon cher, v důležité práci.“

Pracovní stůl Martina N. byl opravdu plný papírů.

„Nerušíte, ani, v nejmenším, jak byste taky mohl, drahý  Alexandře Vladimiroviči,“ ujistil Martin N. ruského velvyslance, že jej opravdu neruší, ukázav na svůj stůl, „právě jsem začal pracovat na předvolební volební kampani. Prachy budeme mít od Kellnera. Teď už jen vymyslet volební strategii i taktiku. Už mám toho asi tři odstavce, ale do večera času dost.

To víte, demokracie.

V demokracii to ani nijak nejde.“

„Jak bych nevěděl, mon cher!“ zvolal ruský velvyslanec a vložil si do úst další kostku cukru, „vždyť i my u nás máme taky demokracii, a taky máme u nás příští rok volby.

Kéž by byl opět zvolený Vladimir Vladimirovič, dej mu pánbůh věčné zdraví.

Jenže opozice je u nás slabá a nemohoucí.

A řekněte sám, co je to za demokracii, když je opozice tak slabá a nemohoucí?

Vám to přece můžu říct, Vladimira Vladimiroviče to velmi trápí, že je u nás opozice tak slabá a nemohoucí. On je velký státník, a proto by nejraději zvítězil nad silným soupeřem.

Jenže kde vzít u nás silného soupeře?

To je hledat jako jehlu v kupce sena!

Bude to samozřejmě pěkné, když Vladimir Vladimirovič dostane devadesát procent hlasů. Ale vítězství o jedno procento nad silným protivníkem, nad protivníkem takříkajíc na život a na smrt, bylo by mnohem sladčí.

Řeknu vám otevřeně, mon cher, že pokud se u nás v Rusku opozice konečně nezmátoří, tak mám strach, že Vladimira Vladimiroviče přestane politika bavit a to by byla katastrofa nejen pro Rusko, ale i pro celý východní blok.“

Martin N. pokýval hlavou: „Nu ovšem, máte pravdu.

Co je to demokracie bez silné a vitální opozice?

My na tom nejsme o moc líp.

Všichni ti prezidentští protikandidáti, to jsou jen panáci.

Jakýsi zkrachovalý podnikatel, vyžilý vědec a další, více či méně komické figurky, prostě, dvěma slovy, blbečci a pitomci.

Každý velký státník musí cítit ve své duši zhnusení, když vidí, kdo proti němu chce kandidovat, jací ubožáci chtějí nad ním zvítězit.

Ale kde vzít silného soupeře?

To by jedině musel Miloš kandidovat ve druhém kole sám proti sobě, aby měl skutečně důstojného soupeře,“ povzdechl si Martin N.

„Poslyšte, ale to je výborný nápad, mon cher! Jediným člověkem, kdo může Vladimira Vladimiroviče demokraticky porazit je zase jen on sám!

To je přece fantastické!

Vladimir Vladimirovič může kandidovat na prezidenta dvakrát. Jednou za sebe a podruhé za opozici, a demokracie u nás bude zachráněná.

A u vás zrovna tak!

I u vás může ve druhém kole, pokud už nevyhraje v prvním, soupeřit Miloš proti Milošovi!

Vy jste prostě génius, mon cher!“

„Dělám jen poctivě svou práci prezidentova poradce, nic víc,“ poznamenal skromně Martin N.

„Ne, ne, komu čest, tomu čest, mon cher! Moloděc!“ uznale plácl ruský velvyslanec Martina N. po zádech, zvedaje se k odchodu, „no, nic musím už jít. Ještě mě čeká nějaká výzvědná práce. To víte, služba není družba.“

„Hodím vás na ambasádu prezidentským autem,“ nabídl se okamžitě Martin N.

„Děkuji, jste velmi laskavý, ale půjdu pěšky. Není to tak daleko, možná se i kousek svezu tramvají. Prostě si cvaknu jízdenku a pojedu dvě stanice. Nic to není, zvládnu to,“ ujistil ruský velvyslanec Martina N.

Oba muži se rozloučili a opravdu, přesně patnáct minut poté nastupoval už ruský velvyslanec na Prašném mostě do tramvaje, která zrovna jela jeho směrem.