Kdo v historii odzbrojoval své občany? Fašisté, komunisté, čili samá pakáž. Ve středověké Anglii nemohli mít nevolníci dokonce ani meč!
Nejsem ani zdaleka blázen ve své vsi. To, co si myslím já, si u nás myslí všichni (a proto taky víme, koho jediného budeme volit za prezidenta).
Když se stala ta věc v Berlíně, tak jsem v hospodě nahlas řekl: „Kdyby tam na tom vánočním trhu byl aspoň jeden jediný spravedlivý člověk, hodný střelec, který by u sebe měl automatickou zbraň se zásobníkem minimálně na třicet nábojů a se sklápěcí pažbou, aby toho muslimáka nevyplašil, tak by se to celé vůbec nemuselo stát.
A kdyby takovou zbraň měli u sebe všichni, tak se to stát nemuselo tím tuplem, protože na toho svinského muslimáka byla by vedena křížová palba. Udělali by z něj řešeto natotata, ani by nestačil zařvat to svoje Allahu akbar.
Jestli nás teď Brusel nevyzbrojí, jestli nenařídí, že každý normální člověk, a kdo je normální, se dá přeci snadno zjistit, musí mít u sebe automatickou zbraň se sklápěcí pažbou, pak, a Halík si může jak, chce žvanit o mezináboženském dialogu, bude Evropa za pár let muslimská.
Každý člověk, každý křesťan, musí mít u sebe automatickou zbraň. Třeba bren, jinak jde naše křesťanská civilizace do řiti, David se s tím nesral, ten zabíjel Filištíny jedna radost. Tak, kurva, na co se ještě, čeká, proč už ten zákon, že každý musí mít doma zbraň, kterou by se ubránil bojovníkům islámského státu, nepřijali?
Jestli ho nepřijmou, tak to znamená jediné.
Že nás evropské elity zaprodali islámu, že z toho tady chtějí udělat chalífát, hlavně ta kurva Merkelová.
Ta by si měla přečíst ,40 dní‘, pizda jedna!
Proč už z toho dávno neudělali povinnou četbu?
Proč místo toho děcka musí číst ve škole korán!
Učit se jej nazpaměť, misto toho, aby se učili nazpaměť bibli, aby věděli, proč se slaví vánoce, že žena poraženého nepřítele patří vítězi!“
To jsem řekl v hospodě, a všichni se mnou souhlasili. O vánocích za mnou chodili lidi z celého okolí a chtěli po mně, abych jim to řekl znova.
„V televizi, ani z rádia nic takového neuslyšíme. A v kině už vůbec ne, protože tam se nepromítá nic jiného než jen ,Anděl Páně 2‘, což je jednak volební propaganda Horáčka, který k nám sem okamžitě pustí muslimy, a jednak je to jasná narážka na archanděla Gabriela, který nadiktoval tomu sviňákovi a prasákovi Mohamedovi korán,“ říkali lidé, a když jsem jim to znova odvykládal, zářili štěstím, „souhlas! Naprostý souhlas! Pravda! Karma! Do kamene tesat!“
A opravdu, mnoho lidí si vytesalo moje slova do kamene, a téměř všichni projevili i to přání, aby byl tento kámen i jejich kamenem náhrobním v případě, že by se stali obětí teroristického útoku.
Tenkrát, před vánoci, se Evropa možná ještě dala zachránit. Tenkrát ještě žila naděje, jakkoliv bláhová a naivní, protože bruselské elity se už přece dávno odkopaly a Merkelová se už nijak netajila s tím, že chce Evropu islamizovat ve jménu křesťanské humanity a lásky k bližnímu.
Ano, tenkrát ještě naděje žila. I když už asi nebyla ničím než jen blouzněním, deliriem opilce, jemuž se cestou z hospody podlomily nohy, a který se, ležící na zemi, zachcaný až na půdu, sladce usmívá, protože se mu zdá delirický sen o Evropě, plné kostelních věží, z nichž se ozývají zvony, zvoucí na mši svatou...
Jen v naší vsi, plné sportovních střelců, myslivců a pytláků zároveň, bylo na základě „protiteroristického“ bruselského opatření zabaveno dobře deset náklaďáků do té doby zcela legálně držených poloautomatických zbraní, ať už krátkých ze zásobníkem víc jak na dvacet nábojů, či dlouhých se zásobníkem víc jak na deset nábojů, či jen se sklopnou pažbou, tedy přesně takových zbraní, kterými se dá účinně zabránit teroristickému útoku, například, kdyby se někdo odpálil před naším konzumem.
Když si pro naše zbraně přijeli, protestovali jsme proti tomu. Oblékli si reflexivní vesty, lehali si do rakví, abychom ukázali, jak to s námi dopadne, když nám vezmou naše zbraně. Ale oni odněkud přivolali bitevní vrtulníky, které kroužily nad naší vsí.
„Když nám nedáte všechny zbraně, jejichž drží je nyní nelegální, srovnáme vaší vísku se zemí,“ dal nám ultimátum člověk z neziskovky, který to měl celé na povel.
Co nám zbývalo, než vylézt z rakví a dát jim zbraně?
Celé se to neobešlo samozřejmě bez incidentů.
Sám jsem viděl, jak dvě multikulturní aktivististky surově zmlátily seniora, který jim nechtěl dát svoji poloauatomatickou pušku.
„Dělal jsem třicet roků v uranových dolech. Mám vysoký důchod, všichni to vědí. Jak se budu bránit, když mne někdo kvůli tomu zase přepadne?“ nechtěl se děda rozloučit se svou milovanou poloautomatickou puškou.
„Dej to sem, dědku!“ mlátily ho aktivistky hlava nehlava, určitě to byly ty samé, které se kdysi přivazovaly ke stromům na Šumavě, jaký div, že u toho ještě nemávaly tibetskou vlajkou.
Měl jsem sto chutí doběhnout pro kalašnikov, který jsem kdysi koupil do rusáků, vytáhnout ho ze spolehlivé skrýše a vypálit do těch děvek celý zásobník, aby nechali dědu na pokoji.
Ale něco mi říkalo, že už brzdy přijde čas, kdy bude každý ostrý náboj dobrý a stejně tak každá automatická zbraň, a tak jsem jen bezmocně zatínal pěsti...
Když nás (stejně jako celý národ) odzbrojili, zůstalo mi doma jen deset kulovnic, pět kulobroků, šest brokovnic a asi patnáct, většinou velkorážních pistolí. To bylo všechno, víc už ani ň, když nepočítám ten kalašnikov...
Ještě ten den se sešla v naší vsi rada starších, aby probrala obranu naší vesnice.
„Je to jasné. Neodzbrojili nás pro nic za nic. Nejpozději do tří dnů tady máme Turky. Známe svoje bruselské, o té dylyně Makrele ani nemluvě. Ale my se nevzdáme, jsme Češi. I když máme holé ruce, budeme bojovat do posledního dechu.
V celé naší vsi s 593 obyvateli nemáme teď víc než 1500 ks kulovnic, 911 ks brokovnic, 1984 ks malorážek a cca 3000 pistolí všeho druhu. Ale z automatických zbraní máme jen 11 kalašnikovů a 15 škorpionů, víc se nám ukrýt nepodařilo,“ řekl na úvod zasedání rady starších starosta.
„Já mám taky kalašnikov. Koupil jsem ho v devadesátém od rusáků,“ přihlásil jsem.
„Výborně! Tak kalašnikovů už máme 12!“ zvolal starosta, ale pak přece jen dodal, „když si pomyslím, že nám zabavili v naší vsi celkem 1999 ks poloautomatických zbraní, tak se mi chce plakat!“
„Teď není na slzy čas!“ připomněl pan farář, který se zasedání taky účastnil, „máme jen maximálně tři dny na to, abychom vybudovali kruhovou obranu naší křesťanské obce. Navrhuji, aby štáb obrany sídlil na faře. Jednak má bytelné zdi, a jedna je můj sklep výborně zásoben, a to i vínem!“
Návrh pana faráře byl jednomyslně přijat.
Rada starších se přemístila na faru a začala horečnatě řídit budování kruhové obrany naší vsi. Ženy a děti vršily obranné valy, muži olejovali zbraně, ty špuntovky, jež nám zůstaly. Pan farář tomu všemu žehnal a taky se modlil, aby se Turci neobjevili dřív, jak za tři dny. Ale tentokrát byl bůh hluchý.
Byl teprve den druhý, něco po poledni. Všichni byli v činné práci pro obranu naší vsi.
„Turci! Turci jdou!“ přiběhla spojka od přesunuté hlídky, jež sídlila na kopci, pod kterým se choulila naše ves.
Rada starších se okamžitě sešla na faře.
„Nu, hon začíná dřív, než jsme si přáli. Ale zajíce bude počítat po něm,“ řekl starosta a pak začal okamžitě vydávat rozkazy, „zaujmout obranné postavení!
Nechte je přijít co nejblíže!
Jako na honu!
Střílejte, až si budete jisti zásahem!
Šetřete střelivem!“
Starostovy rozkazy byly vyplněny bezezbytku. Všechno obyvatelstvo zaujalo obranné pozice. Já jsem velel jižnímu křídlu obrany. Měl jsem u sebe svoji nejlepší kulovnici (Remington 700 MTD TC21, se kterou jsem chodil pytlačit) se zaměřovačem, opravdu nádhernou, kalašnikov jsem si šetřil pro boj zblízka. Netrvalo dlouho a Turci se opravdu vynořili.
Byly jich mraky. Jisti si svou převahou, šli nedbale a neuspořádaně. Zdálo se, že vůbec nepočítají, že bychom se mohli, majíce skoro holé ruce bránit. Podíval jsem se do dalekohledu a viděl jsem rozpálené tváře včerejších prodavačů kebabů, majitelů krámků se vší možnou veteší a řidičů kamiónů.
Majíce v rukou zbraně, které ještě před několika dny byly naše, a kterými je vyzbrojila kurva Merkel, připadali si jako páni světa, nevědouce ani, jak se pořádně drží. Byla to směšná armáda, tím směšnější, čím více v ní najednou ožíval osmanský nacionalismus.
Musel jsem se při pohledu na ty nafoukané orientálce smát.
Ale orientálci se blížili.
„Nestřílet, až řeknu! Dobře miřte!“ vydal jsem rozkaz, odložil dalekohled, a přiložil si k líci svoji starou dobrou kulovnici.
Vybral jsem si mladíka asi osmnáctiletého. Vlasy měl ještě mastné od toho, jak odkrajoval kusy kebabu. Měl v ruce poloautomatickou pušku (Steyer AUG A3), která mohla být docela dobře moje. S přesně takovou jsem chodíval na hon, a taky na čekanou.
„Tak pojď!“ říkal jsem si pro sebe, zatímco hlava to hloupého orientálce v zaměřovači rostla, ani ho nenapadlo, že by na něj někdo mohl mířit.
Konečně se nepřátelé na život a na smrt přiblížili dost blízko. Hradba jejich těl už nebyla jednolitou masou, už bylo poznat každého jednotlivého člověka.
„Pal!“ vykřikl jsem, načež se ozvala mohutná salva.
Ač měli orientálci automatické zbraně, a my, odzbrojení Bruselem, jen špuntovky, byl účinek naší palby zničující. Dosud bezstarostní orientálci zahodili zbraně a pádili pryč, když zjistili, že v naší vsi jim nikdo nic zadarmo nedá. Pálili jsme za nimi a mnoho jich vyřadili navždy ze svatého boje.
Pro dnešek byly naše životy uhájeny.
„Ta kurva Merkel to tak nenechá.
Nedovolí, aby na mapě Evropy zůstala byť jen jedna jediná ves, kde ještě existuje křesťanská civilizace, kde se lidé hlásí ke svým židokřesťanským kořenům.
Dnes jsme vyhráli, protože jsme bojovali jen s prodavači kebabu, ale to nejtěžší nás teprve čeká,“ řekl po boji starosta a měl pravdu.
Tři dny, po které jsme horečnatě pracovali na zdokonalení obrany, se nic nedělo.
Po těch třech dnech udeřil protivník znovu. Ale už to nebyli prodavači kebabu. Kurva Merkel proti nám nasadila elitní bojovníky IS.
„Vzdejte se. Obraťte se na pravou víru a nic se vám nestane!“ vyzýval nás Dienstbier s Halíkem, které taky odněkud vyhrabali, obřím megafonem.
„Nikdy! Jsme Češi! Czechexit! Za Zemana!“ odpověděli jsme a spustili palbu.
Nastalo období krvavých bojů. Přesila, jež stála proti nám, byla ohromná. Ale naše houževnatost přiváděla nepřítele k šílenství. Nakonec snad na nás vrhl všechny své bojovníky. Čtyřicátý den už to s námi vypadalo špatně. Zbývalo nám už jen posledních pár nábojů. Krátce před polednem nepřítel znovu zaútočil.
„Alláhu akbar!“ řvala ta pohanská horda.
„Zeman je ještě větší!“ odpovídali jsme, ale bylo jasné, že za hodinu je po všem.
Párkrát jsme vystřelili, zbyly nám už jen poslední náboje. Ženy a děti se choulily k sobě, pro ně jsme už poslední náboje neměli. V tom se však zničehonic dali muslimáci na zběsilý útěk. Ohlédl jsem se za sebe a uviděl, ano, uviděl ruské vojáky, kteří nám přišli na pomoc!
Byli to zkušení bojovníci, šíitské Putinovy jednotky tvořené Čečenci a Dagestánci, určené speciálně na boj s muslimy. Naše ves byla vmžiku osvobozena z bruselského jha.
„Czexit!“ vítali jsme osvoboditele šeříky, které zrovna kvetly.
Během několika hodin vrátil se do naší vsi mírový život. Večer přišel za mnou do domu velitel ruských vojáků a ukázal na moji manželku a na dcery.
„Beze všeho!“ přikývl jsem, vděčný za svobodu, kterou mi přinesl, nabídl bych mu manželku a dcery i sám.
„Lepší ruský voják na břichu, než kurva Merkel nad hlavou!“ neměla s tím manželka žádný problém.
Abych je nerušil, šel jsem ven. Na návsi už byli i ostatní chlapi. I jejich manželky a dcery měli na břiše naše osvoboditele. Začali jsme, jako všichni veteráni, opřeni o svoje pušky, vzpomínat na boje, které se skončily, na hrdinství, jež jsme při nich prokázali. Když jsem se vrátil domů, našel jsem manželku i dcery nahé v bezvědomí, plné modřin, celý náš dům byl vyrabovaný.
„Eh, dobře, že jsou ty krámy pryč! K čemu byly dobré? Jen aby jimi nás kurva Merkel korumpovala! Hlavní je svoboda, a tu máme!“ mávl jsem nad tím rukou, lehl si vedle rodiny a znaven čtyřicetidenními boji usnul, jako když mě do vody hodí, jsa zase svobodným člověkem.
