Česká republika se ocitla na rozcestí. Přichází čas rozhodnutí. Pokud se chceme ubírat po cestě vedoucí ke svobodě, musíme zásadně změnit způsob svého myšlení, jakož i paradigmata myšlení celé společnosti. O tom žádná
Stromy rozkvetly. Lidé, navzájem si nabízejíce ramena, nadšeně šplhali do jejich korun, aby mohli tiše zblízka obdivovat tu krásu.
Opylovači byli v plné permanenci od brzkého rána do pozdního večera. Jejich bzukot ukolébal nejednu matku s kočárkem, jež vracela se od dětského lékaře rozkvetlou alejí prastarých třešní či jabloní.
„Jak sladce je mi u srdce! Všechno kvete, celý svět bzučí. Sednu si na chvíli pod strom, co bude pak, se uvidí! Možná už nebude nic, protože žádná budoucnost není!“ omámeně si sedala do trávy pod strom matka, a z jejího sladkého omráčení probral ji většinou až naříkavý pláč hladového dítětě.
„Kdes byla tak dlouho i s mým dítětem? Už jsem vás chtěl jít vlastnoručně hledat,“ ptal se jí její muž, když přišla domů (jako by vůbec neexistovaly mobily!), dodávaje, „slyšíš ten bzukot?
Vidíš ty květy?
To je teda síla!“
Svět proměnil se v rajskou zahradu. I mrtví, kteří v ten čas zemřeli, jako by se upřímně a pokorně radovali ze své smrti, byli vděčni komusi neznámému, že je nechal umřít v tak nádherný čas.
Ale pak přišly mrazy, sněžilo a květy pomrzly.
Mohly za to dva mohutné vzdušné víry, tlakové výše nad Británií a tlakové níže nad severovýchodní Evropy.
Česká republika se kvůli nim ocitla na rozcestí.
„Kam dál? Co teď? Kterou cestou se vydat, když budou sice na podzim volby, ale nebude ovoce?“ ptali se lidé bezradně, stojící opět na křižovatce dějin.
Sešli se proto politici, předsedové parlamentních stran, sešli se v superdebatě u jednoho stolu, aby promysleli, kudy se i s celým Českem dát, když květy tak náhle pomrzly.
„Dejme se vlevo. Něco mi říká, že když půjdeme vlevo, narazíme na zemi, jež oplývá mlékem a strdím,“ navrhl jeden politik.
„Vlevo jsou jen bezedné močály, jako dítě jsem tam byl kdysi na školním výletě. Vrátil jsem se jako jediný, všichni se tam utopili včetně učitelky.
Ne, dejme se napravo. Je tam sice poušť, možná v ní budeme bloudit čtyřicet let. Ale když ji přejdeme, určitě se dostaneme se do země zaslíbené, která je za každou pouští,“ navrhoval jiný politik.
„Já bych šel rovně.
Což nevzpomínáte si na slova umírajícího prezidenta Masaryka?
Až vám bude nejhůř, jděte rovně a nekraďte!
Ano, musíme jít rovně
Něco mi říká, že tam jsou širé a nekonečné stepi!
Jako bych ji viděl. Široširou step před sebou v ranním oparu i celé načervenalé při západu Slunce.
Kam se podíváš, tam je nedozírný obzor!
Vyleťme z těsné klícky západní civilizace, prchněme ze žalářů montoven a staňme se kočovníky.
Bude nám patřit celý svět!
Budeme celý den na čerstvém vzduchu, ničím nespoutání!
Proč s tím čekat na volby?
Místo piva budeme pít kumys.
Vydejme se, přátelé, na cestu už teď, nemarněme už ani sekundu, svoboda volá!“ zvolal třetí politik.
Jeho řeč byla natolik působivá a strhující, že všichni nadšeně vykřikli: „Vydejme se do širých stepí! Staňme se kočovníky, nadechněme se čerstvého vzduchu!“
O dalším osudu a směřování České republiky vstříc širým stepím a nedozírným obzorům bylo rozhodnuto
Proti byl jen jeden politik. Jednak byl zastáncem přímé demokracie a odvolatelnosti politiků, jednak byl poloviční Japonec.
„Ještě je brzy. Počkejme na úsvit, uspořádejme o tom referendum, ať si můžu sbalit svoji sbírku moderního umění!“ žádal ostatní politiky.
Ale ostatní politici se mu vysmáli.
„Japonci byli vždycky vychcaní zbabělci, kteří se báli učinit zásadní rozhodnutí. Hnij si tady do úsvitu, jestli chceš!“ vmetli mu do tváře, aby ho pak ještě surově zmlátili, nadávajíce mu do japonských sviní.
Možná to bylo od nich vůči demokraticky zvolenému politikovi trochu nespravedlivé. Ale odpovědnost za Českou republiku, kterou svorně vedli do nové, kočovnické etapy jejich slavných moderních dějin, učinila z nich konečně drsné kmenové vůdce.
Copak byli i Attila či Čingischán vždy a za všech okolností politicky korektní pravdoláskaři?
