Alláh je bez přestání obesílán mrtvými. Skoro to vypadá, že jedinou podstatou života a jeho jediným smyslem je smrt
„Tak rád bych si na chvilku zdříml!“ přeje si furt Alláh.
Ale bůh nikdy nespí.
Pořád za ním přicházejí nějací mrtví a on je posílá buď do nebe, nebo do pekla.
Má s tím práce až nad hlavu.
„Do nebe!“ řekne jednomu mrtvému, který věřil.
„Do pekla!“ řekne druhému mrtvému, který nevěřil.
Tak to jde pořád dokola a mrtvých ani trochu neubývá.
Není to legrace být bohem, nejvyšší bytostí.
Tu a tam svitne Alláhovi naděje.
Uplyne sekunda a nikde žádný mrtvý.
Uplyne druhá sekunda a pořád nikde žádný mrtvý.
„Už je konec! Padla! Mrtví už nejsou!“ zaraduje se Alláh.
A sotva se to pomyslí, vyrojí se spousta mrtvých.
Atentát.
Alláh se pustí zase do práce.
„Do nebe!“
„Do pekla!“
Pozemský lidský život je kratičký, oč lépe je na tom jepice!
Ale pekelná muka jsou věčná.
A věčná je slast v nebi.
Jen Alláh, nad kterým už nic není, se nikdy nezastaví.
To je jeho trest.
Trest za to, že stvořil světa člověka, že je nejvyšší bytost, za to, že je bůh.
Tak rád by si zdříml!
Ale mrtví mu nedají pokoj.
Opět se vynořují, ještě trochu nesví, ale už věční, smrtí zbaveni smrtelnosti.
„Do nebe!“
„Do pekla!“ třídí je Alláh, bůh bez oddechu.
Byla by pro něj smrt vysvobozením?
Kam by ho poslali?
Do nebe, za to že je veliký?
Do pekla, za to, že je veliký?
Ale kdo v srdci žije, ten neumírá!
Umřít, to není pro toho, kdo je nejvyšší bytostí, jen tak. To není, jako když se autem do lidí vjede a hned je všude kolem plno krve, protože člověk je náramně křehký a choulostivý.
Ale přesto Alláh neztrácí naději.
Věří, že jednou to všechno skončí a on si konečně zdřímne, třeba i navěky.
„Skepse a pesimismus nevadí. Lepší je hýřit optimismem!“ myslí si, zatímco mrtví řadí se poslušně v dlouhé frontě, „do nebe!
Do pekla!“
Ještě furt platí, že co zdá být už koncem, je teprve jeho začátkem!
