Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hybridní agent Větvička v tísni

29. 06. 2017 8:34:10
Na kom to už zase parazituji!? Uhodne to můj oblíbený hejťák s. Miroslav V.? Vsadím všechnu karmu tohoto článku, že ano!

Oslava mého odvšivení se vydařila.

Uspořádali ji mí nejbližší přátelé ve své, dosti prosklené vile s rovnou střechou.

Jsou to milí a zároveň veselí lidé.

Když se jich někdo nenávistně zeptá, proč bydlí v baráku s rovnou střechou, odpovědí mu s milým a zároveň veselým úsměvem parafrází Hitlera: „Protože co má rovnou střechu, to je orientální a co je orientální, je i multikuturní!“

Radoval jsem se tedy s nimi, a spolu s dalšími lidmi, převážně ženami, jež ve mně vidí (trochu přehnaně) génia ze svého odvšivení.

Kolem osmé hodiny večerní, právě ve chvíli, kdy přicházely na stůl ručně smažené brambůrky s hořčičnou příchutí, přepadl mne těžký smutek. Nechtěl jsem přítomným kazit radost z mého odvšivení, proto jsem se snažil tento svůj těžký smutek maskovat.

Vnímavému oku hostitelky ovšem můj smutek neušel, však taky pracuje na ministerstvu pravdy, kde se zabývá monitorováním nenávistných facebookových profilů (ty pak nahlašuje provozovateli této sociální sítě a žádá jejich zrušení).

„Je ti líto těch vší, které na tobě sprostě parazitovaly a které byly dnes jednou provždy zahubeny, abys mohl žít opět jako člověk?“ zeptala se mne.

Pochopil jsem, že nemá smysl, abych svůj smutek, jenž se mne tak náhle zmocnil, nadále skrýval. Jen bych ho tím prohloubil a ve chvíli, kdy by stejně vyšel najevo, byl by již tak silný, že by mohl nakazit i ostatní a tak docela zkazit tuto oslavu.

„Je mi smutno,“ přiznal jsem se.

„Něco tě sere?“ zeptal se mne hostitel, vysoce postavený funkcionář Člověka v tísni.

„Ano, sere mě,“ povzdechl jsem si a odhalil příčinu svého smutku, „sere mě, že já se nadřu na karmu jako kůň Převalského a takový Větvička má dvě stě přečtení a už karmu dvacet šest, kterou mám já jednou za měsíc a přitom napíšu dva články denně.“

Po mých slovech vše ztichlo, právě naservírovaných brambůrků se nikdo nedotkl, do tváří přítomných vkradla se nenávist.

„Promiňte, nechtěl jsem vám zkazit oslavu,“ omlouval jsem se.

„Ne, neomlouvej se. Problémy jsou od toho, aby se řešily. Není problém, není ani člověk, který ho způsobil,“ řekla hostitelka a štítivým hlasem pokračovala, „ano, náš hybridní agent se jmenuje Větvička. Kdo ho neslyšel, neví, jaká síla je v pravdě, kterou hlásá. Není nikoho, koho jeho pravda nestrhne. To má pro hodně lidí tím větší cenu, že my pravdu vcelku nemilujme.

Neustále lhaní v médiích, které ovládáme, je nám nejmilejší pravdou. Náš život nemá se skutečným životem nic společného, a i když se někdy pokusíme předstírat, že i my máme každodenní starosti, nedovedeme se už povznést k takovým věcem, našemu skutečnému životu vzdáleným, jako je pravda.

Avšak nestěžujeme si na to příliš; ani nám to nepřijde na mysl; jistou praktickou chytrost, jíž máme ovšem též nanejvýš zapotřebí, považujeme za svou největší přednost a úsměv, v němž se ta chytrost zračí, nám vždy dodá útěchy, i kdybychom někdy, což se nestává, zatoužili po štěstí, jež snad plyne z pravdy.

Jen Větvička je vadou na kráse našeho bytí; miluje pravdu a umí ji též poskytovat. On jediný; jeho odchodem, zmizí pravda z našeho života, doufejme, že navždy.“

Všichni souhlasně přikývli, zdálo se, že jim tato slova vlila zpátky život do žil, neboť se ozvalo jemné křupání brambůrků.

„Často jsem přemýšlel, jak to s touto pravdou vlastně je,“ promluvil hostitel, maje plná ústa brambůrku, „jsme přece docela prolhaní.

Jak to přijde, že Větvičkově pravdě rozumíme, nebo jelikož Větvička popírá, že bychom jí rozuměli, si to aspoň myslíme?

Nejjednodušší odpověď by byla, že krása této Větvičkovy pravdy je tak veliká, že ani nejtupější a nejprolhanější mysl jí neodolá, avšak tato odpověď neuspokojuje.

Kdyby tomu tak doopravdy bylo, musili bychom mít z této pravdy především a vždy pocit něčeho mimořádného. Pocit, že z Větvičkova pera vychází cosi, co jsme nikdy předtím neslyšeli a co vůbec nejsme s to slyšet, něco, co nám právě tento jediný Větvička umožňuje slyšet a nikdo jiný.

To však podle mého názoru není pravda, já to necítím a ani u druhých jsem nic takového nepozoroval. Mezi důvěrnými přáteli se přece jeden druhému upřímně přiznáváme, že Větvičkova pravda není nic mimořádného, nic co by nám snad mělo nahánět strach.

Je to vůbec pravda?

Přes všechnu naši prolhanost máme v pravdě tradice; za starých dob našeho národa existovala pravda, ba dokonce se pro pravdu umíralo. Vyprávějí o tom pověsti a uchovaly se dokonce knihy, jež ovšem už nikdo nečte. Tušíme tedy, co je pravda, a s tímto tušením se vlastně Větvičkovo umění nesrovnává.

Je to vůbec zpěv?

Není to přece jen pouhé lhaní?

Jenže lhát dovedeme ovšem všichni, to je ta pravá dovednost našeho národa, či spíše vůbec ne dovednost, ale charakteristický životní projev.

Všichni lžeme, ale nikoho, až na Větvičku, samosebou nenapadne vydávat to za pravdu.

Lžeme, aniž bychom na to mysleli, ba aniž bychom to pozorovali, a jsou mezi námi dokonce takoví, kteří ani nevědí, že lhaní patří k našim zvláštnostem. Kdyby tedy bylo pravda, že Větvička nemluví pravdu, nýbrž pouze lže, a že snad dokonce, jak se aspoň mně zdá, jeho lhaní sotva překonává obvyklé meze – ba nestačí snad se silami ani na toto obvyklé lhaní, jež přitom ‘každý obyčejný podzemní pracovník bez námahy provozuje po celý den vedle své práce –, kdyby to všechno bylo pravda, pak by sice bylo popřeno Větvičkovo údajné hybridní soudružství, ale tím spíš by bylo potřeba vyřešit záhadu jeho mocné působivosti.“

Po těchto slovech nezbylo než donést další sáčky brambůrků, tentokrát s česnekovou příchutí a načít je jediným mocným škubnutím.

„Co pobízí národ k tomu, aby se tolik o Větvičku tolik ucházel, karmoval mu?“ řekl jsem, cítě na jazyku konejšivou chuť česneku, „to je otázka o nic snažší než otázka Větvičkovy pravdy, s níž ovšem také souvisí.

Bylo by to možné škrtnout a úplně spojit s druhou otázkou, kdyby se třeba dalo tvrdit, že je národ Větvičkovi bezpodmínečně oddán, že mu karmuje kvůli jeho pravdě.

Jenže tak tomu právě není!

Náš národ sotva zná bezpodmínečnou oddanost; tento národ, který nade vše ‘miluje prohnanost, arciť bezelstnou, dětinské šuškání, klípky, byť nevinné, které se jen odloupnou ze rtů, takový národ se přece jen nedokáže bezpodmínečně oddat, to ovšem cítí i Větvička, to je to, proti čemu bojuje s veškerým úsilím svého silného ducha.

V takových obecných soudech se ovšem nesmí zacházet příliš daleko, národ je Větvičkovi oddán, jenže ne bezpodmínečně. Nedovedl by se například Větvičkovi smát. Přiznejme si, na Větvičkovi je leccos k smíchu; a my, celkem vzato, nemáme nikdy k smíchu daleko; přes všechnu bídu našeho života je tichý smích u nás takříkajíc stále domovem; ale Větvičkovi se národ nesměje, karmuje mu.

Mám někdy dojem, že národ chápe svůj vztah k Větvičkovi tak, že tato křehká, šetrnosti vyžadující, čímsi obdařená, podle svého názoru pravdou obdařená bytost je mu svěřena a on jí musí karmovat. Nikomu není jasné proč, pouze se zdá, že tomu tak je.

Avšak tomu, co je nám svěřeno, se nesmějeme; smát se tomu znamenalo by porušit povinnost; vrcholem zlomyslnosti, jíž se ti nejzlomyslnější z našeho národa na Větvičkovi dopouštějí, je, řeknou-li někdy: ,Jak Větvičku uvidíme, zajde nám smích!‘

Jsou tu však přece jen ještě i jiné věci, které nelze jen tak vysvětlit tímto vztahem mezi národem a Větvičkou. Větvička je totiž opačného mínění, myslí si, že on ochraňuje národ. V politických či hospodářských situacích nás prý zachraňuje jeho pravda, toho a ničeho menšího je schopen, a jestliže pohromu nezažene, dává nám aspoň sílu snášet ji.

Jak přijde zlá zpráva, a některé dny stíhá jedna taková zpráva druhou, mezi nimi zprávy falešné a napůl pravdivé, okamžitě se pozvedne, i když jindy klesá únavou, pozvedne se a natahuje krk a snaží se přehlédnout své stádo jako pastýř před bouří. Jistě, i děti přicházívají s podobnými požadavky po svém divokém a nespoutaném způsobu, avšak Větvičkovy přece jen nejsou tak bezdůvodné jako jejich.

Ovšem, že nás nezachrání a nedodá nám sil. Je snadné hrát si na zachránce tohoto národa, jenž přivykl utrpení, nezná k sobě šetrnosti, je rychlý v rozhodnutích, zná dobře smrt, jen na pohled je ustrašený v ovzduší bláznivé odvážlivosti, v němž bez přestání žije, a nadto stejně plodný jako smělý.

Je snadné, pravím, dodatečně si hrát na zachránce tohoto národa, který se vždycky ještě zachránil sám, byt i s oběťmi, nad nimiž dějepisci, my celkem vzato vůbec nedbáme o dějepisectví, trnou hrůzou.

A přece je pravda, že zrovna v tísni nasloucháme Větvičkově pravdě ještě pozornější, ještě víc ji karmujeme.“

Byl bych toho řekl ještě mnohem víc, sahaje u toho pro brambůrky, kdyby mě nepřerušilo hlasité, zároveň však spokojeně mlaskavé cvaknutí.

V tu chvíli vyskočili mí přátelé a radostně zvolali: „Chytil se! Nenávistný mamlas se chytil!“

To řkouce, rozběhli se do vedlejší místnosti, z níž se vycházelo rovnou na terasu, a všichni ostatní, včetně mě, s nimi.

Pohled, jenž se nám naskytl, byl fantastický.

V čelistích plastové pasti na myši, jen stokrát zvětšené, zmítalo se lidské tělo oblečené do černého nátělníku a fungl nových riflí. Hlavu, jíž měl chycený nenávistný mamlas uvnitř pasti, jako by to byla lví tlama, vidět nebylo.

„Dali jsme do pasti ostravské klobásy, tři nožičky!“ řekla hostitelka a rozesmála se dávivě na celé kolo.

Pohled na škubajícího se Větvičku v tísni byl tak komický, že můj smutek rázem zmizel. Ba dokonce musel jsem vyběhnout ven, abych se smíchem nepozvracel.

Venku už se setmělo, byly vidět hvězdy. Lucerna v zahradě, svítící tiše a pokorně, kladla na trávník stíny kmenů třešní, zatímco na terase spočíval zprohýbaný, jako by zpřelámaný stín větvoví, v němž bylo lze pozorovat siluety zralých, rudě zbarvených plodů, peckovic.

Autor: Karel Trčálek | čtvrtek 29.6.2017 8:34 | karma článku: 24.20 | přečteno: 2129x

Další články blogera

Karel Trčálek

Agentura na podporu a řízení sportu, nový Babišův penězovod

Politické garnitury přicházejí a odcházejí, ale penězovody zůstávají, maximálně mění svoje názvy. Jako například chystaná Agentura na podporu a řízení sportu, kterou bude ovládat Babiš, pardon hnutí ANO

21.11.2017 v 10:23 | Karma článku: 11.96 | Přečteno: 490 | Diskuse

Karel Trčálek

A kdy se ultrakatolíci omluví prof. Halíkovi?

Vážený bloger pan Kavka se ptá, kdy se prof. Halík omluví kardinálu Dukovi. Ale když po nějaké osobě chceme omluvu, mohli bychom se jí taky omluvit za to, co jsme na ni nakydali, a nenakydali jsme toho na ni zrovna málo, že

20.11.2017 v 19:01 | Karma článku: 15.78 | Přečteno: 684 | Diskuse

Karel Trčálek

Polootevřený dopis p. Ing. T. Vyoralovi, odesilateli otevřeného dopisu p. Bekovi

Nějak se nám tady s těmi otevřenými dopisy roztrhl Santa Klausův pytel. Pokoušející svůj osud víc než je zdrávo, napsal jsem taky jeden, když je dnes tak pěkně a svěže na procházce kol bezejmenné říčky

20.11.2017 v 11:59 | Karma článku: 20.03 | Přečteno: 801 | Diskuse

Karel Trčálek

Prezident umírá

Prezident umírá. Tiše a nenápadně, aby nás nevystrašil, vždyť je milujícím otcem našeho statečného národa. My to ale tušíme. Tušíme a proto slibujeme, že jej neopustíme ani v hodině jeho smrti

20.11.2017 v 8:30 | Karma článku: 15.12 | Přečteno: 848 | Diskuse

Další články z rubriky Občanské aktivity

Ladislav Větvička

Kosovo neni žadne Srbsko

Když se jakysik kmen chce usadit a udržet na jakemsik uzemi, musi splňovat tři předpoklady: 1. přiměřeně suložit, 2. přiměřeně terorizovat a 3. mět přiznivu geopolitycku situaci.

21.11.2017 v 11:11 | Karma článku: 41.74 | Přečteno: 3089 | Diskuse

Bedřich Dvořák

Tak nám prý zase rusáci zatopili !

Na Netu se nyní objevili odborníci,kteří vědí vše.V Rusku prý zase vybuchlo jaderné zařízení a my zase nic nevíme.

21.11.2017 v 9:29 | Karma článku: 21.76 | Přečteno: 694 | Diskuse

Milada Šnajdrová

Což takhle řídit stát jako neziskovku

Mezi řízením státu a firmy jsou propastné rozdíly. Přesto se pro ni rozhodlo 18,9 % oprávněných voličů. Proto mne napadlo, jak by to vypadalo, kdyby někdo chtěl řídit stát jako nestátní neziskovou organizaci.

20.11.2017 v 12:30 | Karma článku: 8.91 | Přečteno: 811 |

Pavel Dudr

Otroctví je součástí islámu, otroctví je součástí džihádu

A džihád zůstane tak dlouho, jak dlouho bude islám... Ti, kdo tvrdí, že otroctví bylo zrušeno, jsou ignoranti...“ prohlásil šejk Saleh Al-Fawzan,

19.11.2017 v 18:47 | Karma článku: 34.86 | Přečteno: 1199 | Diskuse

Bedřich Dvořák

Studentka navrhla radikální změnu pro Strahov

Samozřejmě je Strahovský stadion zbytečný a nevyhovující. Ale budovat tam byty je hloupost.Vedle jsou staré studentské koleje s určitým vybavením a moderní Kampus na současné úrovni potřebuje Praha mnohem více.

19.11.2017 v 15:59 | Karma článku: 11.78 | Přečteno: 593 | Diskuse
VIP
Počet článků 530 Celková karma 15.28 Průměrná čtenost 955

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.