Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zastavme invazi cizáků do našeho domova!

3. 07. 2017 9:33:05
Konečně článek, jak se tady sluší a patří, s jedině správným pohledem na svět. To bude, panečku, karmička!

Dojem, kterým působím na jiné lidi (třebaže ne všechny) je, zdá se, nanejvýš důvěryhodný.

Mohou za to nejspíše (jinak si to vysvětlit nedovedu) vousy, jež na tváři trvale pěstuji od devětatřicátého roku svého nynějšího života.

Tyto vousy, po pravdě řečeno, ne ty absolutně nejhustší, v cizích a exotických krajích bych byl možná s takovýmito vousy outsiderem, neboť tamějším mužům rostou vousy nadobyčej husté, mi dávají vzezření čerta.

Ano, čerta, byť samozřejmě čerta jen do jisté míry, navíc jen čerta bez jeho dalších tradičních propriet, řekněme tedy čerta toliko, z jakéhosi důvodu, poněkud civilizovaného, chápajícího, že s kopytem, rohy, ocasem a ksichtem od sazí se mezi slušné lidi, nepochybně kultivované a ke všemu navíc ještě inteligentní lidi prostě nechodí.

Kampak na inteligentní lidi s kopytem, rohy, ocasem a umouněným ksichtem!

Nevěří-li například takový prof. Halík ani trochu, ani tím nejmenším kouskem své duše, že bůh vypadá jako dobrotivý stařeček s výrazně semitskými rysy, ba dokonce, je-li pevně přesvědčen, tak pevně, že by byl ochoten se proto nechat klidně upálit, ne ateisty, ani muslimy, ale katolíky, že bůh není žádný plnič přání (jak se mylně domnívá 99% jeho souvěrců), jak by pak mohl tentýž prof. Halík uvěřit, že čert je čertem jedině tehdy má-li rohy, kopyto, ocas a ksicht zasraný od sazí?

Ne, inteligentní člověk nepotřebuje, aby měl čert rohy, kopyto, ocas a začerněný ksicht, inteligentnímu člověku stačí k představě čerta toliko vousy.

Já vousy mám, vlastně svým způsobem docela legrační vousy, přesto jsou ve mně lidé ochotni spatřovat čerta, k němuž mohou pojmout naprostou důvěru.

„Čert to vezmi!“ říká se přece, když se lidé vzdávají nějaké naděje, když už se smířili s tím, že se jejich naděje nenaplní, že ztratí něco, o čemž doufali, že to nikdy neztratí.

„Čert to vezmi!“ říkají lidé a tím vlastně projevují čertu naprostou důvěru, totiž tím, že chtějí, aby to vzal právě čert a nikdo jiný.

Mohli by přece říkat i, například: „Bůh to vezmi!“

Nebo by mohli říkat třeba rovnou: „Ježíš Kristus, boží syn, to vezmi!“

Ale oni to neříkají, říkají: „Čert to vezmi!“

To znamená, že důvěřují čertu mnohem víc, když mu svěřují do opatrování to, co navždy ztrácejí, a na čem jim mnohdy záleželo dokonce i tak, že si mysleli, že to nemohou bez toho žít.

To si mysleli, a pak to přece jen bez obav svěřili čertu, řkouce: „Čert to vezmi!“

Proč ale o tom mluvím, proč jsem tak obšírný jako farář při nedělním kázání, kdy je potřeba vyložit konkrétní verš z evangelia tak, aby to neodporovalo ani v nejmenším katechismu a nauce víry?

Vykládám to proto, že se s tím setkávám dnes a denně. Totiž s onou důvěrou lidí, kterou si nedovedu vysvětlit jinak než jen právě tím, že vypadám se svými vousy jako čert.

Tato důvěra se projevuje především tak, že se mi lidé svěřují s tím, co se jim honí hlavou, svěřují bez obav z toho, že bych je za to soudil. Snad je to pochopitelné. Je-li Kristus nejvyšší soudce, který nás bude všechny jednou soudit, byť jistě spravedlivě, za naše skutky, pak ten, kdo všechno odpouští, kdo nikoho za nic nesoudí, nemůže být nikdo jiný než Antikrist, ergo Satan, ergo, trochu vulgárně řečeno, čert.

Jak kdysi řekl jeden mladý, velmi nadějný muž: „Kde není bůh, tam je dovoleno vše!“

Snad proto se na mě lidé obracejí a svěřují se mi se svými myšlenkami, tedy čímsi, co by se snad dalo nazvat projevem ducha, připustíme-li ovšem, že něco takového existuje, i když nejspíše ne Ducha svatého, jímž jste obdařeni jen tehdy, nafackuje-li vám řádně řádně vysvěcený biskup.

Ale nešť, na tom snad tak nezáleží, je-li ten či onen duch svatý či nikoliv. Lidé se mi svěřují a basta!

Jako například před docela malou chvilkou.

Sedím v jisté, dosti ubohé čajovně, dělám si právě pátý nebo šestý záliv ze sáčku pigi, a to z důvodů čistě finančních. Sáček je už ovšem docela rozmočený, takže se mi roztrhne přímo v hrnku a jeho obsah začne pomalu klesat ke dnu.

„Vezmi to čert!“ mávnu nad tím rukou, přišel jsem maximálně o jeden záliv, protože sedmý záliv z jednoho pigi sáčku je už opravdu nepoživatelný, i kdyby byl člověk sebevětší asketa, hotový Šimon na sloupu.

V tu chvíli si ke mně přisedne onen člověk, v životě jsem ho neviděl a bez jakéhokoliv úvodu spustí: „Jsem člověk mírumilovný, pokojný, ctím zákony země, ve které se právě nalézám, jakkoliv jsou nedemokratické, nebo i kruté, ale zákon je zákon a nic nectí demokrata než to, když ctí zákony.

Nejsem masový vrah, ani násilník, teror se mi hnusí, všechny problémy se snažím řešit pokojnou a demokratickou cestou, neboť tak jsem byl civilizačně vychován, takto byl hodinami občanské nauky zformován můj charakter.

Avšak můj osud vystavil mne i mé bytostné přesvědčení zkoušce nejtěžší.

Můj dům, můj hrad, útočiště před světem i před nepřízní počasí, domov, místo odpočinku i náruživé práce na jeho zvelebování, stal se cílem invaze cizáků.

Ach, milý pane, kdybyste ty cizáky viděl!

Nerespektovali nic z toho, co jsem respektoval já, co bylo a je svaté mně, bylo jim docela lhostejné!

Hranice mého domu jim nic neříkaly, překonávali je bez sebemenšího ostychu, po mém domě se pohybovali zcela volně, ani v nejmenším ve mně nerespektovali pána domu, dělali si, co chtěli.

Kdybyste ty cizáky jen viděl!

Byli už na první pohled úplně jiní než já!

Bylo drobní, porostlí světle hnědou srstí, ale bříška, ano bříška, měli smetanově bílá!

Jejich hlavu, v níž byla posazena dvě černá očka připomínající korálky, zdobila taková roztomilá ouška a ke všemu ještě za sebou tahali dlouhý ocásek!

Najednou jich bylo v mém domě plno.

Snažil jsem se zpočátku s nimi vyjít po dobrém. Ostatně tak nás k tomu učí i naše tradice a naše kořeny, na něž jsme náležitě pyšní. Nikdo, nikdo na celém světě nemůže říct, že jsem se je nepokoušel milovat jako sama sebe, že jsem se jim nepokoušel nastavit i druhou tvář, že jsem se nesnažil být pokorný tak, jak nás k tomu nabádají naše svaté knihy.

Ale ti cizáci vůbec nebyli ohromeni láskou, kterou k nim chovám, protože mi to přikazuje moje tradice, milovat každého, i svého nepřítele, modlit se za něj, dát mu všechno, co mám, a sám se stát žebrákem, neboť je pro mne nachystám poklad v nebi.

Roztahovali se v mém domě stále víc a víc, dělajíce strašlivý nepořádek, v noci ke všemu šramotíce tak, že jsem nemohl spát.

Chléb vezdejší, boží dar, který jsem nechával volně ležet na stole, byl jimi pokaždé tak zohaven, že musel jsem jej vyhodit. Kam se člověk podíval, tam byl jejich trus, jednou jsem jej objevil i dokonce ve svých ústech!

A příliv těch cizáků neustával ani v nejmenším. Tlačili se z venku do mého domu v celých zástupech. Můj dům je, dle všeho katastrofálně přemnožené, přitahoval jako magnet.

Tu nezbývalo mi nic jiného než na svém facebookovém profilu požádat o pomoc. Popsal jsem podrobně své problémy, dokonce i zveřejnil fotografie oněch cizáků.

Jen jsem tak učinil, už se na mne ze všech stran začaly sypat rady.

,To jsou myši. Na ty kurvy platí jen pasti, žádné sraní! Dokud se všechny nevymlátí, tak nebude pokoj. Pasti se dají koupit v každém železářství a stojí deset korun!‘ radili mi lidé.

Koupil jsem pasti, celkem pět, a nastražil je. Dle rad, jež jsem obdržel, dal jsem do nich špek. A cizáci se skutečně začali chytat. Co chvíli ozvalo se cvaknutí pasti, v noci i ve dne. Nedělal jsem nic jiného, než vyprošťoval mrtvá těla z pastí, abych mohl pasti znovu nastavit.

Jejich skelné oči přitom na mě hleděly, v pootevřených ústech mohl jsem spatřit jejich velké zuby, schopné prokousat se kamkoliv.

A tu se stalo, že jedna past jednoho cizáka, jen přimáčkla, nezabila. Cizák sebou zmítal v pasti, nemoha se, pochopitelně, osvobodit. Vždy předtím, když se cizák chytil, se ještě taky chvíli zmítal, ale většinou do minuty bylo po něm.

Ne však tak nyní!

Přistoupil jsem k pasti a hleděl na zmítajícího se cizáka.

,Mám mu darovat život? Osvobodit jej z pasti, do níž se chytil? Vždyť jeho život je do jisté míry i mým životem, neboť, celkem vzato, pijeme, já i on, z téhož pramene života, já i on jsme součásti toho, co lze zvát životem, tedy nanejvýš sofistikovanou, to jest sofistikovanou z našeho pohledu, formou uspořádání hmoty.

A čím se vlastně provinil tento cizák?!

Vždyť dělá jen to, k čemu ho nutí tento život, jeho přirozenost.

Nedělá nic jiného, než jen naplňuje příkaz, který je snad příkazem božím, který mu, stejně jako mně, nedává na vybranou, protože mu přikazuje: -Žij, neboť proto jsi byl stvořen!-

Kdybych byl já taky cizákem, choval bych se jinak?

Vzepřel bych se svému předurčení být cizákem?‘ ptal jsem se, hledě na cizáka.

Nakonec jsem na svém facebookovém profilu zeptal, co mám v takovém případě dělat.

Odpovědi přišly hned.

,Dorazit tu kurvu, jinak ti vleze zase do baráku! Všechny je vylikvidovat, jinak nebude pokoj!‘ radili mi lidé.

Vzal jsem tedy pohrabáč a přetáhl cizáka v pasti.

Přestal sebou zmítat, ale mrtvý ještě nebyl. Jeho tělem ještě projížděly drobné záškuby. Bylo vidět, že mu ještě srdce bije, jeho oči jako korálky byly ohavně vypoulené.

Sklonil jsem se nad ním a tu mne napadlo: ,Až se i já taky tak budu zmítat!

Až i já budu takto dodělávat!

Co se mi bude v tu chvíli honit hlavou?

Budu už na cestě k bohu?

Jisto je, že ta chvíle jednou nadejde!

Že nade mnou bude stát někdo mocnější a silnější než já s pohrabáčem v ruce, a bude se dívat na mě, jak dodělávám, jak na něho poulím své oči!‘

A sotva jsem si to pomyslel, zmocnil se mne strašlivý hnus. Hnus ze všeho, z onoho života, jehož součástí jsem já i ten cizák, života, který na jedné straně adorujeme, aby na straně druhé nebylo nic ubožejšího, než právě tento život, kdy se vám do baráku tlačí přemnožení cizáci, které musíte dobíjet pohrabáčem, abyste jednou byli na tom dost možná stejně.

Plný hnusu začal jsem mlátit do dodělávajícího cizáka, takže za chvíli z něj byla jen krvavá kaše. Krev mne však rozzuřila ještě víc.

,Tu máš! Tu máš!‘ mlátil jsem do něj dál, nenáviděje ho za to, že jsem vlastně stejný jako on, že jsem já, stejně jako on, součástí jednoho a téhož, tohoto světa.

Nenáviděl jsem ho za to, že do něj musím mlátit pohrabáčem, abych obhájil své tradice, své kořeny, které se proti něčemu takovému příkře vymezují, které mi přikazují, že mám každého milovat, nenáviděl jsem ho za to, že do něj musím mlátit pohrabáčem, abych ubránil spořádanost svého života, který je však ve svém výsledku stejně tak bezcenný a nicotný jako život jeho, protože není nic lehčího, než mne zrovna tak umlátit pohrabáčem.

Z cizáka nezbyl nakonec snad ani mastný flek, i jeho ocásek jsem rozsekal pohrabáčem na cimprcampr.

V tuto chvíli je však už invaze cizáků, zdá se, takřka zastavena. Chytilo-li se v jejich nejsilnějších momentech za den do pastí třeba i padesát cizáků, nyní je to sotva deset. Je nepochybné, že se již blíží den, kdy naleznu pasti dokonale prázdné, kdy můj dům bude od cizáků očištěn a já v něm budu zase pánem.

Snad si v tu chvíli oddechu. Ale to poznání, k němuž jsem musel takto nevyhnutelně dospět, totiž, že pokud byl tento svět stvořen bohem, lhostejno jakým, pak tento bůh musí být totální blbec nebo pěkná svině, už ve mně navždy zůstane, čert to vezmi!“

Jak bez jakéhokoliv úvodu ten člověk přisedl a začal vyprávět, tak i své vyprávění skončil, aby hned vstal a spěšným krokem vyšel z čajovny, spěchaje nejspíše zkontrolovat pasti.

„Kdyby některé věci nazýval pravým jménem, kdyby se vysral na politickou korektnost, byl by to docela pěkný předvolební apel na voliče,“ pomyslil jsem si a dopil zbytek tekutiny v hrnku, obličej se mi při tom zkřivil odporem, protože není na světě větší hnus, který se dá ještě pít (když nemáte kvůli měnové politice ČNB ani floka) než pátý nebo šestý záliv pigi čaje.

Autor: Karel Trčálek | pondělí 3.7.2017 9:33 | karma článku: 21.22 | přečteno: 946x

Další články blogera

Karel Trčálek

Agentura na podporu a řízení sportu, nový Babišův penězovod

Politické garnitury přicházejí a odcházejí, ale penězovody zůstávají, maximálně mění svoje názvy. Jako například chystaná Agentura na podporu a řízení sportu, kterou bude ovládat Babiš, pardon hnutí ANO

21.11.2017 v 10:23 | Karma článku: 11.96 | Přečteno: 490 | Diskuse

Karel Trčálek

A kdy se ultrakatolíci omluví prof. Halíkovi?

Vážený bloger pan Kavka se ptá, kdy se prof. Halík omluví kardinálu Dukovi. Ale když po nějaké osobě chceme omluvu, mohli bychom se jí taky omluvit za to, co jsme na ni nakydali, a nenakydali jsme toho na ni zrovna málo, že

20.11.2017 v 19:01 | Karma článku: 15.78 | Přečteno: 684 | Diskuse

Karel Trčálek

Polootevřený dopis p. Ing. T. Vyoralovi, odesilateli otevřeného dopisu p. Bekovi

Nějak se nám tady s těmi otevřenými dopisy roztrhl Santa Klausův pytel. Pokoušející svůj osud víc než je zdrávo, napsal jsem taky jeden, když je dnes tak pěkně a svěže na procházce kol bezejmenné říčky

20.11.2017 v 11:59 | Karma článku: 20.03 | Přečteno: 800 | Diskuse

Karel Trčálek

Prezident umírá

Prezident umírá. Tiše a nenápadně, aby nás nevystrašil, vždyť je milujícím otcem našeho statečného národa. My to ale tušíme. Tušíme a proto slibujeme, že jej neopustíme ani v hodině jeho smrti

20.11.2017 v 8:30 | Karma článku: 15.12 | Přečteno: 848 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Přemysl Čech

Byl, je a bude milován - Michael Hutchence (+ 22.11.1997)

Ano, dnes je tomu jíž 20 let, co nás opustil a navždy odešel do muzikantského nebe, jak by možná mnozí napsali do nekrologu, frontman a dvorní textař skupiny INXS Michael Hutchence. Odešel milován ve věku pouhých 37 let.

22.11.2017 v 6:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 4 | Diskuse

Jaroslav Herda

Dementi!

Mohou splnit naše očekávání? Mohou nás pozitivně překvapit? Obávám se, že ne. Zdá se, že slova byla napsána po zralé úvaze a řádně a pečlivě doložena.

21.11.2017 v 18:29 | Karma článku: 9.68 | Přečteno: 498 | Diskuse

Pavel Vávra

Sex je motor, sex je zbraň.

Posouváním a znejasňováním hranic "přípustného" ničíme možnosti pro seznamování, ale také ničíme motor lidské civilizace a lidství tím, že "přiléváme do benzínu vodu". A dříve nebo později se ten motor zadře.

21.11.2017 v 18:05 | Karma článku: 17.79 | Přečteno: 425 | Diskuse

Tomáš Flaška

Měli bychom být za invazi v roce 1968 vděční

"Československo by mělo být Sovětskému svazu za rok 1968 vděčné: historie pražského jara." Tento článek vyšel v den návštěvy prezidenta Zemana v Rusku na serveru Zvezda.

21.11.2017 v 16:09 | Karma článku: 37.80 | Přečteno: 1195 | Diskuse

Jiří Turner

Konverze od ateismu k ateismu

Moudrost náboženství by měla patřit celému lidstvu, i těm nejracionálnějším z nás, a zasluhuje, aby si jí i její největší odpůrci zaobírali. Náboženství je příliš užitečné a vlivné, než aby se mohlo zcela přenechat věřícím.

21.11.2017 v 15:23 | Karma článku: 12.85 | Přečteno: 479 | Diskuse
VIP
Počet článků 530 Celková karma 15.28 Průměrná čtenost 955

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.