Je prof. Halík katolík či není? Kdy jindy než v tento sváteční den by se měl rozhořet v plné síle spor tak principiální?
Cyril a Metoděj, dva soluňští bratři v Kristu, se rozhodli, že se zase po letech podívají na Velehrad.
Metodějovi se zprvu nechtělo, radši by trávil státní svátky v klidu a pokoji, ale Cyril ho přemluvil.
„Bude tam bohatý kulturní program, stejný jako každý rok, spousta občerstvení i těch nejfajnovějších mobilních toalet. A taky, co je hlavní, bude tam spousta lidí dobré vůle.
A kde je dobrá vůle, tam je i hulení!
Určitě se s námi někdo podělí.
Uvidíš, jak si zahulíme!“ lákal Cyril bratra.
Zmínka o lidech dobré vůle zabodovala.
„Já bych pro větší slávu boží hulil, až bych plakal! Jedeme! Jedeme na Velehrad!“ zvolal Metoděj.
A tak se taky stalo.
Bráchové skočili do auta, staré otřískané dodávky, a vydali se na Velehrad. Sváteční automobilový provoz byl hustý, ale plynulý.
Jak by taky ne, když za volantem seděli lidé dobré vůle, nikdo neporušoval dopravní předpisy, ani neklel: „Sakra, co je to za hovado, že jede jak posraný!“
Cestou míjeli osiřelá nákupní centra, jejichž parkoviště zela prázdnotou.
„To by byl klášter, pane jo! Tam by se naskládalo mnichů!“ vykřikl vždy Cyril, když kolem nějakého takového mrtvého obchodního centra projížděli.
Neseni řekou aut, mířili bratři na Velehrad. Ale jak už to mezi bratry někdy bývá, rozhořel se nenápadně mezi nimi spor. Nepřeli se však o majetek, přeli se o prof. Halíka.
Začalo to docela přesně takto.
Jeli kolem nějaké louky, na které byly balíky sena.
Tu Cyril, který řídil, řekl: „Podívej, tam ten balík sena vypadá úplně jako prof. Halík!“
Skutečně bylo v tomto balíku sena cosi typicky halíkovského, nepokrytě fanatického, byť samozřejmě v intencích toho, že šlo o balík sena. Ale mezi ostatními balíky sena přece jen vynikal tento balík sena urputností, s jakou dával najevo, že je právě balík sena a už nic jiného.
Celým vzhledem jako by tento balík sena říkal: „Já jsem balík sena a budu jím vždy a za všech okolností!“
Snad právě to připomínalo Cyrilovi v tomto balíku sena prof. Halíka.
Metoděj se však ušklíbl: „Halík není katolík! Kdyby si to přiznal, bylo by to lepší pro něj, i pro církev svatou!
„Kdo je dnes katolík? A kdo byl kdy katolíkem? Někdy mám pocit, že ani Náš Pán, Ježíš Kristus, není katolíkem,“ řekl Cyril.
Metoděj praštil do palubní desky: „Kdo je katolíkem? Katolíkem je ten, kdo bez výhrad věří tomu, co mu předkládá církev svatá k uvěření!“
„Halík snad tomu nevěří? Málokdo dokáže pohrdat těmi, kdož jsou považováni za ateisty, tak okázale jako on. Kdo jiný by už měl být katolík než Halík?
Ostatně při mši svaté bez odporu a poslušně opakuje tatáž slova jako všichni kněží.
Nebyl-li by Halík katolíkem, přestože říká při mši svaté tato slova, pak by nemuseli být katolíky ani všichni ostatní kněží, protože vyslovují při mši totéž, co nekatolík Halík,“ poznamenal Cyril.
„Kdo tvrdí, že se v Písmu Svatém nacházejí jakékoliv omyly, je heretikem, odpadlíkem od církve a dopadá na něj anatéma.
Ale z toho si Halík nic nedělá!
Snaží se dokázat, že Ježíš, v něhož věří skuteční křesťané, vůbec neexistuje!
Snaží se dokázat, že existuje jiný Ježíš, Ježíš, jehož ran se máme dotknout, abychom uvěřili, že je to Ježíš, který není determinován svým božstvím, ale svým utrpením!
Potvrzuje tím, že je nepřítelem reality, toho, co je, co bůh skutečně stvořil, a holduje tomu, co není, lidským výmyslům a marnostem!
Jen se na něj podívej!“ kývl hněvivě Metoděj hlavou ven na balík sena, který už ovšem dávno zmizel v dálce, protože bratři už dobře před dvěma minutami najeli na dálnici.
Cyril, starý dobrák, řekl: „Nepřu se s tebou, bratře. Jsi křesťan, stejně jako já. Kdybys byl pohan, bylo by to něco jiného. To bych tě na víru obrátil ajn cvajn, nejsem nadarmo světec.
Ale přesto, uvaž sám, co říkáš.
Mluvíš o skutečnosti, kterou je bůh.
S tím samozřejmě souhlas.
Proti této skutečnosti ovšem stavíš lidské výmysly.
Ale kdo stvořil člověka?
Člověka stvořil bůh.
Mohou být tedy lidské výmysly něco, co odporuje skutečnosti?
Pokud ano, pak by skutečnosti musel odporovat i sám člověk.
Ale není člověk obrazem božím?
Pak by musel skutečnosti odporovat i sám bůh!
A co víc, budeme-li důslední, a my důslední být musíme, pak bychom, principiálně zcela jistě, museli označit za výmysl i písmo svaté, neboť i ono pochází z téhož zdroje jako to, co ty označuješ za výmysly.
Jistě, jsme přesvědčeni, že za písmem svatým stojí božská inspirace jeho autorů. Máme na toto své přesvědčení právo, neboť jej ospravedlňujeme svojí vírou.
Ale máme právo označit cokoliv jiného za pouhý výmysl, ačkoliv člověk je obraz boží, jestliže i za tímto výmyslem může a vlastně musí stejně tak stát boží inspirace, třebaže námi neuznaná, neboť odkud jinud musí pocházet všechen duch než od boha?“
Metoděj však nebyl tak velkorysý jako jeho bratr, i když byl taky náramný světec, dál urputně hájil pravost víry: „Jádrem pravé katolické víry, je víra, že existuje jedno jediné bohem zjevené náboženství, které mohou poznat a jsou povinni přijmout všichni lidé. A právě tuto pravou katolickou víru v jediného Pána a Spasitele – Pána Ježíše Krista, se Halík ze všech sil snaží likvidovat!“
Cyril však na to řekl: „Ty víš, jak mě dokáže rozzuřit k nepříčetnosti jakákoliv zmínka o ariánech, o jejich bludu.
Přesto však, mám-li zůstat poctivý, nemohu se nezeptat: ,Je-li to tak, že existuje jedno jediné, bohem nám zjevené náboženství, to jest, jediná zjevená nám pravda, kterou jsme povinni přijmout, jinak budeme navěky zatraceni, čím, nebo kým, nám bylo zjeveno to všechno ostatní, co není touto pravdou?‘
Totiž pokud nám i to ostatní, co není touto pravdou, co je výmyslem, bylo zjeveno někým jiným, ne bohem, znamenalo by to, že zde existuje i cosi mimo či vedle boha, něco, co je přinejmenším tak silné a mocné jako tento bůh, neboť je schopno zjevovat to, co odporuje, ba dokonce popírá pravdu nám zjevenou bohem.
Ale může existovat něco mimo boha?
Mimo boha nemůže nic existovat, protože kdyby existovalo, nebyl by bůh bohem jak jej my chápeme. Byl by jen jedním z mnoha, řekněme, duchů.
Tedy vše, co nám bylo zjeveno, muselo nám být zjeveno bohem, včetně Halíkových výmyslů.
Ale pokud existuje jen jediná pravda zjevená bohem, pak všechno ostatní, co této pravdě odporuje, musí být nutně lží, ačkoliv nám to bylo zjeveno bohem, protože nikým jiným nám to v konečném důsledku zjeveno být nemohlo.
Znamená to tedy, že bůh, nikoliv Halík, který je jen nástrojem, je liberální heretik, který nám bere základ víry, a přitom po nás chce, abychom se tvářili jako věřící?“
Metoděj už na to ale nereagoval, protože naši bratři právě přijeli na záchytné parkoviště, kde museli zaprášení poutníci dobré vůle, směřující na Velehrad, odložit svá auta.
„Dál autem nemůžete,“ upozornil bratry pořadatel v reflexní vestě s nápisem „POŘADATEL“.
„Jak to že ne?“ zeptal se Metoděj.
„Dál mohou jen auta s VIP hosty, již mají zvláštní povolení od samotného pana arcibiskupa,“ odpověděl pořadatel.
„Jděte do hajzlu! My jsme svatí, my můžeme všechno, hehe!“ vysmál se Cyril pořadateli do tváře a šlápl na to.
Dodávka vyrazila směrem na Velehrad i přes zběsilé mávání pořadatele.
„To nesmíte! To nesmíte! Nemáte povolení od pana arcibiskupa! Je tam zákaz vjezdu!“ křičel pořadatel, ale marně.
Naši bratři si to už švihali na Velehrad, rádio Proglas puštěné na plné pecky.
„Kurva, to je jak za starých časů! Zase boříme pohanské modly! Ježíš je náš Pán! Všechno bude! Spása, boží království i hulení!“ liboval si Metoděj a, vystrčiv hlavu z okna, řval na celé kolo: „Kristus žije! Kristus žije!“
Vítr mu čechral vousy, poutníci, kolem nichž dodávka přejela, se křižovali, jako kdyby spatřili samotného Ďábla.
Jen o prof. Halíkovi nepadlo už jediné slovo.
