Zdejší opoziční diskutéři si nevidí ani na špičku nosu a papouškují jen fráze. Nechtějí přiznat, že prvotní nenávist je ta muslimská a na ni jde teprve následně kritika!
„Hm, taková dobře uležená karma, když se důkladně namaže na žitný chleba a posype nadrobno nakrájenou zelenou cibulkou, to je pošušňaníčko!“ rozplýval se přede mnou jeden bloger, co má karmy, tolik, že by se jí klidně mohl zadávit.
Záviděl jsem mu tak, že jsem tou závistí div navěky neudávil, každopádně jsem pořádně zezelenal.
„Mít taky tolik karmy! Konečně jednou pořádně uleželé! Namazat si ji na žitný chleba a posypat nakrájenou cibulkou! Nebo jí prokypřit půdu stokrát víc než tou nejkvalitnější chlévskou mrvou, aby lépe vsakovala vodu, to by byla meta žádoucí nade všechno,!“ snil jsem tak, že jsem z toho div nezešílel a nešel se koupat v burkinách.
Ale kde ji vzít, dobře uleželou karmu, a přitom nekrást?
Neztratit poslední zbytky sebeúcty?
„Nakašlat na sebeúctu!“ zvolal jsem však nakonec, rozhněván sám na sebe, že mi ještě záleží na nějaké pitomé sebeúctě a napsal tento článek.
„Islamofobové by se měli zavřít do sklepa,“ řekl páter H. a nenávistně se usmál, maje ústa plná zlatých zubů.
„Ale kam budeme dávat brambory na uskladnění, když budou sklepy plné islamofobů?“ namítla paní X. hlasem mírným a pokojným, vůbec ne nenávistným.
„Čert vezmi brambory! Tady mám kompletní abecední seznam všech českých islamofobů i s jejich telefonními čísly, podle něho se budou zatýkat a zavírat do sklepů.“ ukázal páter H. na dvoukolák plný tlustých knih.
Každá kniha měla nejméně tisíc stránek tenkých jako křídla vážky a na každé stránce bylo dobře dvě stě jmen.
„Ne, brambory jsou důležitější!“ vykřikla paní Z. a přesně mířeným úderem pěstí omráčila pátera H.
Pak rychle polila udavačské knihy předem připraveným benzínem, a zapálila škrtnutím předem připravené zápalky čímž zachránila mnohým českým lidem, již byli na tomto seznamu, jejich drahocennou svobodu, ne-li rovnou nejcennější život, o bramborách ani nemluvě.
A páter H.?
Páter H. v tu chvíli zmizel. Rozplynul se, protože byl jen přeludem, halucinací, produktem společenské poptávky, hoaxem, cílenou dezinformací, fake news, zmizel i se svými zlatými zuby.
Zůstaly po něm v jakési zpovědnici jen ošoupané pantofle a notně obnošený erární ornát, za který byste nedostali ani v té nejodpornější zastavárně víc než deset korun, kdyby vás náhodou napadlo ho tam donést.
„Víc jsem pro naši svobodu udělat nemohla, jen toho dvoukoláku je škoda,“ povzdechla si paní X. a měla pravdu.
Dvoukoláku byla opravdu škoda a výčitky kvůli němu ji pronásledovaly ještě hodně dlouho, budila se kvůli tomu ze spaní a křičela: „Jejdamane, jejdamane, to jsem nechtěla!“
