Proč by nemohla, když já mám zase vánoce! Byl jsem totiž na psychotestech. No, po pravdě řečeno, jejich výsledek by pro vás nebyl zase až takové překvápko
Není to zase tak dlouho, co jsem dostala ten poněkud infantilní nápad bloudit očima po místnosti.
Znáte to.
Bloudíte očima po místnosti, všude je ticho, děti si hrají někde venku, manžel je kdesi v práci. Zkoumáte předměty, jejich detaily i polodetaily. Je to něco jako hypnóza, utíkáte z reálného světa do světa méně reálného, ale není to ještě vyvolání duchů ani spouštění halucinačních procesů, je to na hraně.
Bloudíte očima po místnosti a oči vám nakonec, chtě nechtě, zabloudí až k zrcadlu. K velkému zrcadlu, jehož zlacený rám je sice prožraný červotoči, ale to na vlastní funkci zrcadla nemá žádný vliv.
Oči mi padly na zrcadlo a to, co jsem v něm spatřila, nebylo pro mne žádným překvápkem, hned jsem se poznala.
„To jsem já!“ řekl mi mozek a já se musela spokojeně usmát.
Nevím, jak dlouho jsem se takto na sebe usmívala, když v tom se mi za zády ozval hlas.
Byl to hlas mého muže, člověka sedřeného, protože diskriminovaného, protože žijícího v manželství se mnou, se ženou. Nedávno mu dokonce nechtěli neomarxisti prodat v drogerii petrolej, protože přednostní nárok na petrolej mají prý jen ty domácnosti, ve kterých žijí spolu tři a víc mužů. Ale on se nemohl vykázat žádným potvrzením, že žije ve společné domácnosti s více muži.
Co mu tenkrát dalo práce, než sehnal aspoň trochu petroleje!
Přišel domů celý uřícený, poštípaný od ovádů, beze slova sedl na židli a ztěžka oddechoval. Propocená košile se mu lepila na záda.
„Pitomá pozitivní diskriminace! Pitomá! Ještě aby nám nevzali děti na školu kvůli nějakým pitomým křovákům, kteří budou chít jít studovat na VŠE!“ pěnila se ve mně tehdy krev.
„Zase se díváš do zrcadla?“ zeptal se mne tentokrát muž unaveně, sotva stál na nohou, jež se pod ním podlamovaly, nemají to dnes muži, již žijí v manželském svazku s ženou vůbec lehké.
„To jsem já!“ ukázala jsem do zrcadla.
„Slíbila jsi mi, že toho necháš. Děti mají hlad a já taky. Kdy jsi je naposled kojila?“ řekl muž, klátě se jako nějaký opilý prezident, vypadalo to, že se každou chvilku vyvrátí.
„To jsem já! Chci se dozvědět, kdo ve skutečnosti jsem,“ odpověděla jsem, ukazujíc stále do zrcadla.
„Jsi nemocná. Nemocná! Musíš na psychotesty! Psychotesty! Říkám, že musíš na psychotesty! Říkám to už od hodně dlouho, říkám to už od narození! Psychotesty! Kdy jsi naposled kojila? Kdy!?“ zasténal muž a definitivně se únavou vyvrátil, bílou košili jako vždy, když navečer přichází z práce, přilepenou k tělu, zatímco muži žijící ve společné domácnosti s jinými muži, nejsou nikdy zpocení.
Tak jsem skončila na psychotestech jako tolik jiných žen, které se chtějí dozvědět, kým ve skutečnosti jsou.
Na jejich výsledky jsem čekala v malé místnosti bez oken, která jinak ničím nepřipomínala čekárnu. Zela prázdnotou, její holé stěny zářily čerstvým vápnem, nacházela se v ní jediná židle. Na té jsem seděla, nohy způsobně u sebe, hladíc si bez přestání lem sukně sahající až těsně pod kolena.
Konečně se nad dveřmi rozsvítil zelený nápis: „Vstupte!“
Vstoupila jsem dovnitř a ocitla se v místnosti, jež by se navlas podobala oné místnosti, v níž jsem čekala, kdyby v ní však nebyly židle dvě. Na jedné z nich seděl obkročmo muž v bílém plášti, z něhož mu vyčuhovaly chlupaté nohy.
„To je psycholog!“ věděla jsem hned.
„Posaďte se,“ ukázal muž na volnou židli.
„Děkuji,“ poděkovala jsem, protože jsem slušně vychovaná a už vůbec ne arogantní, a posadila se.
Muž se na mne důkladně zadíval. Zdálo se, že studuje každý detail mé tváře, osahává jej svým pohledem.
„Dobrý den, prsa ven!“ řekl nakonec.
„Promiňte, úplně jsem na to zapomněla. Strašně dlouho jsem už nebyla na psychotestech,“ omluvila jsem se a vytáhla svoje prsa.
„V pořádku, kojíte!“ řekl muž, když je zběžně přejel pohledem, dodávaje, „nemusíte je schovávat.“
„To jsem ráda. Když mám prsa venku, cítím se mnohem svobodnější,“ řekla jsem já.
„Ano, mnohem svobodnější,“pokýval muž hlavou a jeho tvář se náhle zachmuřila, „ano, když má žena prsa venku, cítí se mnohem svobodnější, jak dokazují nejnovější studie. To je to, o čem si chci s vámi promluvit. Bohužel, nemám pro vás dobrou zprávu.“
„Neuspěla jsem v psychotestech?“ zhrozila jsem se.
„Ano, ovšem slovo ,neuspěla‘ je příliš slabé,“ přikývl psycholog.
„To není možné!“ vyhrkla jsem.
„Něco vám ukážu. Ale nelekejte se, prosím!“ řekl psycholog a vstal ze židle.
K mému údivu si však nerozepnul bílý plášť, pod kterým, jako všichni psychologové, nic neměl, ale přistoupil k jedné ze čtyř stěn, vytáhl z kapsy barevnou křídu a jednou vodorovnou čarou a jednou svislou ji rozdělil na čtyři stejně velké kvadranty.
„Nyní máme stěnu rozdělenou na čtyři kvadranty, které nám prozradí to, co už o sobě stejně dávno podvědomě tušíme, když se v noci budíme ze svých neklidných snů,“ řekl, když to udělal a pokračoval, „to jest, řekne nám, jestli jsme vpravo, nebo vlevo, jestli jsme konzervativní, nebo liberální.
A vy, vy patříte sem.“
Psycholog udělal křídou bod úplně v rohu pravicově-liberálního kvadrantu a já zděšením vykřikla: „To není možné! To není pravda! Néééé!“
Psycholog počkal, až se z toho vyřvu, a když už jsem opravdu nemohla řvát dál, jen lapala po dechu, ujal se opět slova: „Psychotesty se nemýlí. Jste nade všechnu pochybnost krajně pravicově-liberálního založení. Abych pravdu řekl, nikoho takového jako vy jsem ještě nepotkal a to už dělám psychotesty dobře třicet let.
Mohu se vás na něco zeptat?“
„Ano,“ zasípěla jsem.
„Rád bych věděl, nečetla jste někdy v poslední době, řekněme, měsíc nazpátek, náhodou článek o tom, že v Kolumbii uznal tamější stát registrované partnerství mezi třemi muži?“ řekl psycholog, dívaje se upřeně na mé prsní bradavky, „chci říct, nepřečetla jste si takový článek a nezačala nad tím, ehm, promiňte mi to slovo, přemýšlet?
Například takto: ,Jestliže stát uzná registrované partnerství tři mužů, znamená to, že každý muž, pokud chce, může žít v registrovaném partnerství se dvěma muži.
Ale není to diskriminace žen, například těch, které by se chtěly dělit o jednoho muže?
Tři muži mohou žít ve státem uznaném partnerství, kdežto dvě ženy se mohou dělit o jednoho muže jen neoficiálně.
Stát by měl tedy správně uznávat a registrovat všechna partnerství, na kterých se jejich účastníci mezi sebou dohodnou, např formou smlouvy, nebo by se vůbec neměl do těchto věcí montovat a nechat lidi, ať si dělají, co chtějí a nenařizovat jim, s kým a jak mají žít.
Vždyť i ve chvíli, kdy stát uznává jen manželství mezi jedním mužem a jednou ženou, jedná se ze strany tatíčka-mamičky státu o pouhé poručníkování, o diktát toho, jakým jediným možným způsobem lze žít.
Ale potřebují muž a žena, kteří spolu chtějí žít, k tomu nějaký stát, potřebují tento svůj vztah potvrdit pečetí manželství?
Vždyť i tradiční manželství je jen institut, kterým stát strká rypák do věcí, do kterých mu nic není!‘
Řekněte, uvažovala jste například takto?“
„Ano,“ přikývla jsem a sklopila oči.
„Tím se vše vysvětluje,“ položil mi psychiatr ruku otcovsky na rameno, dodávaje „onen článek byl spouštěcím mechanismem, který protrhl hráz vašeho podvědomí. To se pak i následně projevilo i ve výsledku psychotestu, když jste se ocitla tam, kde jste se ocitla.
Plně vás chápu, já taky nenávidím pozitivní diskriminaci.
Jako bílý muž podvědomě toužím po tom, aby v soutěžích krásy byly samé černošky. Jenže ony tam jsou zpravidla blondýny.
,Proč?‘ ptám se.
Každý árijský muž touží podvědomě po židovce, a proto nenávidí židovské muže. Rasy jsou od toho, aby se navzájem mísily. Jistě, rozum říká ne, ale srdce, čili pudy, říkají ano!
Je jistě žádoucí, aby se do soutěže krásy přihlásily jakékoliv ženy, ale je nemravné, když pořád vyhrávají blondýny, jako tahleta Gregor Brzobohatá (nebo, jak se, k sakru, vlastně jmenuje), která teď bude ambasadorkou ČR v OSN.
Je normální, že s těmito mými slovy řada lidí nesouhlasí. Je však nechutné a nebezpečné, že vy jste se ocitla právě kvůli tomu, o čem mluvím, úplně v rohu pravicově-liberálního kvandrantu!“
„Co mám dělat? Co mi jako psycholog radíte? Jak se mám z toho vyhrabat?“ zaúpěla jsem.
„Musíte žít s dvěma muži. Jinak se z toho nikdy nedostanete a nakonec vám z toho ještě hrábne. To je jediná cesta ven, jinak se vaše podvědomí nevyléčí a vy se vždy v grafu ocitnete úplně v rohu pravicově-liberálního kvadrantu,“ poradil mi erudovaně psycholog
„Bože, kde tak rychle seženu druhého chlapa?“ zoufale jsem se podívala na psychologa.
„Jsem momentálně volný. Frí, jak se říká, s vyřešenou minulostí. Mohu se k vám nastěhovat ještě dnes. Nemějte strach, obejdu se docela dobře i bez teplé večeře. A trenýrky mi prát nemusíte, protože je ani nenosím, podívejte,“ ukázal mi psycholog, že trenýrky opravdu nenosí, a zeptal se, „váš manžel je čistotný?“
„Ano, pravidelně se sprchuje, dbám na to,“ odpověděla jsem.
„V pořádku, to mi vyhovuje. Ještě mám tři klienty a pak už dneska končím. V šest hodin jsem u vás na jako koni. Těšilo mě a na brzkou shledanou. A jak říkám, s večeří si nelamte vůbec hlavu,“ rozloučil se se mnou psycholog.
Tak jsem se stala ženou dvou mužů. Klape nám to náramně, ti dva mí chlapi si spolu náramně rozumějí, drží pospolu, zvláště když mám krámy. Mají i ta svá mužská tajemství, která navzájem sdílejí, a do kterých mne nezasvěcují.
Ale víte co, nemusím přece vědět všechno!
Jestli mi ale něco pořádně pije krev, tak hlavně stát, který pozitivně diskriminuje jen dvoučlenné partnerské svazky.
Nejraději bych za to poslala celý ten slavný stát do hajzlu, ale to už je přece obehraná písnička!
